Houby po dešti (s Frantou a Skálou)

Galerie Etc. vznikla roku 2004 jako vedlejší aktivita grafického studia DRAWetc. Kurátorsky její provoz řídili umělci Jiří Franta a Jiří Skála. V roce 2008 se Etc. po krátkém působení v prostoru NoD přestěhovala do Kateřinské ulice, kde funguje stále, již s jinými kurátory. O začátcích galerie s Jiřím Frantou a Jiřím Skálou hovořila Kateřina Štroblová.

Jiří Skála, Vladimír Strejček a Jiří Franta před galerií Etc. / 2005

Jak vznikla myšlenka založení galerie Etc. a vaší kurátorské spolupráce?

Jiří Franta (JF): S tou myšlenkou přišel Vladimír Strejček. Tenkrát jsme spolu zakládali studio DRAWetc. – z čehož také vznikl i název galerie shromažďující ilustrátory, kreslíře a storyboardisty. Přestěhovali jsme se do nového prostoru na Jaromírově ulici a Vladimír zde už od začátku chtěl mít nějakou aktivní platformu, která by korespondovala s činností studia. Uvažoval nejprve o knihkupectví a podobných věcech, ale i díky uspořádání toho prostoru nakonec padlo rozhodnutí udělat zde galerii. Vladimír velmi velkoryse platil veškeré náklady – nájem, elektřinu…přispíval také na občerstvení a na některé instalace.

Jiří Skála (JS): Myslím, že ze strany Vladimíra to byla taková donátorská potřeba. Předtím, na konci 90. let, pracoval v ReDesignu, který se prezentoval časopisem Živel. Přišel pak tedy s tím, že by bylo zajímavé, kdyby tak malé studio, jako bylo DRAWetc., mělo nějakou vnější aktivitu, aby to nebyl jen byznys, ale i výstup pro veřejnost.

JF: Na tuto nabídku jsem tedy kývl, ale věděl jsem, že to chci dělat s někým, kdo je mi blízký a má také více zkušeností. Proto jsem oslovil Jiřího Skálu, s nímž jsem se znal z ateliéru Vladimíra Skrepla. Jiří s Vladimírem se navíc znali ze střední školy, takže to byla přirozená volba.

JS: Já byl asi tři měsíce po škole, a nechtěl jsem jaksi vypadnout z toho prostředí, takže mi tahle možnost přišla hodně zajímavá. Začali jsme, tuším, 1. října 2004 výstavou Evžena Šimery.

Jaké byly vaše prvotní záměry a ideje?

JS: Ze začátku jsme trochu tápali, žádnou koncepci jsme neměli, vystavovali jsme lidi, se kterými jsme se znali. Výstavy jsme si rozdělili a dělali jsme je každý po svém. Na začátku se výstavy konaly po měsíci, ale postupně se ta frekvence začala zvyšovat. V letech 2005 a 2006 jsme měli až 16 výstav za rok, což se pomalu stávalo neúnosným. Jednotnější koncepce se vlastně vytvořila až po odchodu z prostoru v Jaromírově.

Dominik Lang: Prostorová představivost / 2006

JF: Ten provoz byl na začátku velmi punkový, což mi naprosto vyhovovalo a hodně mě to bavilo. Velmi důležitá byla pro mě zkušenost z galerie CO 14, kterou jsme vedli s Rafany (o galerii CO 14 hovořil Luděk Rathouský zde), tam jsem měl pocit, že to je pro mě to pravé umění, četl jsem tenkrát Zakázané umění, rozhovory s manžely Ševčíkovými, a chtěl jsem zažít a organizovat něco podobného. Chtěli jsme Etc. pojmout jako galerii, která vytvoří jakýsi schůdek pro mladé umělce, a také dát možnost našim kolegům vystavovat, abychom nějak dali najevo, že se tu něco děje. Přemýšlel jsem, jak přežít období mezi školou a takovým tím provozem, kdy se tak po 4 až 5 letech člověk prosadí jako umělec, a neztratit kontakt jak s nejmladší generací, tak už s tou etablovanou.

Jakou měla Etc. pozici mezi ostatními galeriemi, které v té době vznikaly?

JS: Na konci 90. let nastal velký propad, skončily vlastně všechny galerie, které vystavovaly tehdejší současné umění. Pak bylo nějakou dobu prázdno, pak vznikla Jelení, Display, který se soustředil na zahraniční umělce, AM 180…důležitá byla CO 14, kterou dělali kluci z Rafanů. Vznikalo to podhoubí nezávislých institucí, které většinou zakládali umělci. Nikdo neměl ponětí, jak se na Západě rozdělují výstavní prostory − státní a soukromé instituce, soukromé sbírky..., a že na základě toho se pak vytváří název, definice. Etc. vlastně nebyla galerie, ale art space – což byl i Display a ostatní. Bylo to nějak ve vzduchu, každý se snažil pomoct nějak nastartovat proces vznikání těchto prostorů. Na rozdíl od zahraničí jsou tady nájmy stále velmi nízké, dá se to dělat levně, takže to šlo celkem snadno.

JF: Předtím mělo všechno takový nihilistický nádech, vypadalo to, že se nic neděje, ale zároveň se dělo, u nastupující generace, která chtěla něco dokázat. V té době Etc. zastupovala všechny malé galerie, snad kromě Jelení. Už, tuším, rok fungovalo AM 180 a jednu dobu jsme se snažili víc propojit, chtěli jsme třeba dělat vernisáže v jeden den. To nakonec moc nedopadlo a každý jsme běželi jinak. Byl to spíš takový můj ideál, jak by mohla fungovat oblast pod Nuselským mostem. Kdyby tam vznikly ještě dvě, tři galerie a knihkupectví, mohla z toho být taková galerijně kulturní čtvrť.

V roce 2007 jste opustili prostor v DRAWetc…

JS: Vladimír už ten prostor potřeboval, studio se rozrůstalo, a tak jsme byli nuceni hledat nové působiště.

JF: Naší situaci tenkrát dost pomohlo, že výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého byly rozděleny do malých galerií v Praze. S Etc. se počítalo, a tak byla snaha najít nový prostor co nejdřív. Dostali jsme nabídku od Jiřího Ptáčka, a asi půl roku jsme fungovali v NoDu, využívali jsme malý prostor za barem, velikostí v podstatě srovnatelný s tím v Jaromírově. Líbilo se mi, že je to vlastně galerie v galerii.

JS: Bylo to celkem zvláštní, ten prostor byl vlastně jakýsi apendix, ale návštěvnost tam byla dost vysoká. V té době jsme začali shánět někoho, kdo by nám pomáhal, hlavně s organizačními věcmi. Přizvali jsme Markétu Vinglerovou, která se toho ujala. Pak už jsme začali fungovat profesionálněji, založili jsme občanské sdružení, pak jsme dostali první grant… Také jsme více propracovali výstavní program. Rozdělili jsme jej na pomyslné třetiny, na výstavy mladých lidí, kteří ještě neměli výstavu, na zahraniční umělce a třetí část jsme chtěli pojmout jako retrospektivní, vystavit starší díla z devadesátých let, protože nám připadalo, že se o nich mluví, ale z té mladší generace je vlastně nikdo neviděl, a taky nás zajímalo, jak ta díla budou fungovat v současném kontextu.

Retrospektiva skupiny MINA, NoD / 2007

JF: Jakoby se na ně trochu pozapomnělo. Přišlo mi třeba škoda, že už si nikdo nevzpomene na výstavu 99 CZ (výstava proběhla v září až listopadu 1999 v prostorech na Václavském náměstí a nádraží Vyšehrad, pozn. aut.), která pro mě byla zásadní. Nevyšel k ní katalog a dnes se o ní skoro neví.

Jaké retrospektivní výstavy zde proběhly?

JS: Ten koncept vlastně příliš nefungoval. Umělci chtěli ukázat nové věci, ne vystavovat staré. Jediná výstava, která se v tomto smyslu zcela podařila, byla retrospektiva skupiny MINA (Milan Mikuláštík a Jan Nálevka, pozn.aut.)

Pak se galerie znovu stěhovala.

JS: V NoD jsme skončili někdy v červnu 2008 a hledali jsme nový prostor. Vít Havránek mi tenkrát říkal, že na Praze 2 je hodně zajímavá politika co se týče pronájmů prostorů od města, tak jsme se přes obálkovou metodu přihlásili na dva nebo tři prostory, vyhráli jsme dva, tak jsme se nastěhovali do toho menšího, do Kateřinské ulice. Výstavy začaly v prosinci.

V roce 2011 jste z Etc. vystoupili…

JF: V té době už jsem byl trochu mimo dění, a s Jirkou jsme se začali bavit o tom, že bychom to měli někomu předat. Někomu, kdo má stejnou energii jako měli my na začátku. Cítil jsem, že tomu nedávám tolik, potřeboval jsem čas na svojí práci, na Rafany… Taky po těch pěti letech úplně vyprchalo to první nasazení vytvářet nějaké spojení s kulturní scénou, něco, co bude třeba impulsem pro ostatní. Měli jsme velké ambice, které úplně nedopadly. Víc mě bavil ten počáteční punkový provoz.

Současný prostor v Kateřinské ulici / výstava Zuzany Ondrouškové Plynutí samého nyní / 2010

JS: Můj zájem se přesunul spíše k pořádání performativních akcí, pak se mi narodilo dítě, začal jsem pracovat na akademii, stávalo se to neúnosným. Tak jsme se rozhodli to předat. Zůstala Markéta, která si k sobě přizvala Terezu Stejskalovou a Radima Langera.

JF: Radim zrovna skončil školu, připadalo mi, že je stejně nadšený. Tereza po nějaké době také odešla. Teď by měl s Radimem jako kurátor začít spolupracovat Martin Prudil.

foto: archiv galerie Etc.