Snažím se vzbudit důvěru k umění

"Je to podstatně lepší" říká umělc, kurátor, galerista a pedagog Luděk Rathouský na otázku, jak by charakterizoval současnou uměleckou scénu v Praze v porovnání se situací před deseti lety. S Rathouským jsme se bavili o jeho galerijních zkušenostech, ambicích a pocitech ze současné výtvarné scény.

Inna Lewinson v Galerii Luxfer, 2010

Od Tvých studií na Akademii jsi provozoval už několik galerií. První byla CO 14, kterou jste založili spolu s kolegy ze skupiny Rafani. Galerie CO 14 (“co 14 dní“, pozn. aut.) vznikla z nedostatku adekvátních prostorů. Neměli jsme příliš možností, kde vystavovat – právě byla zavřena MXM, Vitrína, kterou provozovala skupina Bezhlavý jezdec, už také nefungovala. Byla tu galerie Jelení, ale ta byla pro nás moc oficiální. Existovaly sice různé dočasné prostory, jako třeba Richterova vila, Tiskařské závody, Nádraží Vyšehrad, začínal NoD, ale byly to většinou dočasné či přehlídkové výstavní projekty. Malé, nízkonákladové galerie tu nebyly. Znali jsme malé galerie jako Eingang v Ostravě nebo Eskort v Brně. S Rafany jsme tehdy získali ateliér na Smíchově (v Kmochově ulici, pozn. aut.), shodou okolností blízko místa, kde v 80. letech probíhaly Konfrontace, což nás inspirovalo k založení malé galerie na dvorku.

V CO14 vystavovali převážně vaši kolegové či obecně mladá scéna? Zvali jsme pro nás zajímavé kamarády, ale snažili jsme se tam vystavovat i naše starší kolegy, vzory, stejně tak i lidi z jiných měst, se kterými jsme se seznámili. Měli jsme dost velké ambice pochopit vznikající umění, a k tomu je galerie nejlepší škola. Důležité pro nás byly také rozhovory s danými umělci, které byly později publikovány.

V té době vzniklo mnoho malých galerií, jako například Etc. , C2C, nebo Display - byly v podobné situaci jako CO 14? Projekty jako Etc. nebo Display byly mnohem dospělejší. Taky fungovaly na jiných finančních principech - Display byl dotován městem, Etc. podporovala platforma grafického studia. Měly pevnější kontury a koncepce za jiných podmínek. My jsme byli víc punk.

Proč CO14 skončila? Začala fungovat právě třeba Etc. a my jsme cítili určitou potřebu dostat umění pryč z galerií, a tak jsme dostali nápad dělat přednášky mimo výstavní prostory. Oslovili jsme tedy Filozofickou fakultu, která nám vyšla vstříc, a každých 14 dní jsme zde pořádali přednášky. Byl to tedy takový dvojsmysl, jeden veskrze sobecký ve snaze pochopit umění svých vrstevníků či starších kamarádů, druhý byl pokus vzbudit zájem lidí, o kterých si myslíme, že by měli vytvářet umělecké povědomí či kritiku a navázat s živým uměním spolupráci.

Akce Jiřího Kovandy, Galerie CO 14, 2002

Myslíš, že se ta spolupráce navázala? Pro nás to byla skvělá zkušenost. Na přednášky sice chodilo jen pár lidí, ale těžko říct, jestli je to málo nebo hodně. Bylo mezi nimi několik důležitých postav, kteří dnes třeba píší, vedou galerie nebo jsou sami významnými umělci své generace.

Jak podle Tebe funguje spolupráce studentů humanitních oborů či teorie s uměleckou scénou dnes? Myslím, že je to mnohem lepší než dřív. Dříve na uměleckých školách neexistovala výuka přidružených oborů jako výstavnictví nebo kurátorská studia. Dnes existují kontakty mezi umělci a teoretiky mnohem rovnocennější, generační, vzniká přirozený, živý a tvůrčí organismus. Hodně tomu napomáhá internet jako nejdemokratičtější komunikační báze, servery, které o umění informují, nebo kde se věší autentické myšlenky.

Vraťme se k Tvému galerijnímu působení. Stál jsi u zrodu Galerie Slávie v Náchodě, kde není ani umělecká škola, tedy projektu zcela odlišného od studentské galerie v hlavním městě. Odkud přišel první podnět? S tím jsem přišel já. Byl to výsledek úvahy nad centralizací společnosti. Připadalo mi zvláštní, že když člověk někde vystuduje školu, zjistí, že se vlastně nemá kam vrátit. Kamarádi, s kterými jsem začínal vnímat a nějakým způsobem dělat umění, byli najednou hrozně pozadu a začali se mi vzdalovat. Vnímání umění je determinováno institucemi krajského či okresního formátu, kde je skoro za trest vystavovat. Nevyhovující, adaptované, mnohdy památkové objekty, kde je autor odkázaný na závěsný systém a kde se výše dotace odráží především na více či méně bohatém vernisážovém rautu. Jestliže jsem se chtěl vrátit k přátelům, musel jsem vymyslet něco, co by fungovalo jako přemostění, a tím byla platforma Slávie. Petr Staněk, všeobecně známý jako Spacák, přišel s prostorem salonku v Hotelu Slávie. V kruhu asi osmi lidí jsme začali organizovat výstavy současných mladých umělců, kteří byli často těsně po škole.

Umělce jsi vybíral Ty? Ano. Snažil jsem se vybírat široké spektrum uměleckých přístupů, přinášet současnou problematiku, která mě obklopovala. Ten prostor byl limitován svoji primární funkcí salonku pro hosty restaurace a tak jsme byli velmi omezeni médiem závěsného obrazu. To, že tam chodilo hodně lidí, se zpočátku se zdálo být výhodou, ale protože návštěvníci nechodili primárně za uměním, tak přesto, že se na ty exponáty dívali, neviděli umění. Umění se stávalo kulisou.

Rafani v Galerii Slávie, 2006

Bylo při výběru autorů podstatné, aby bylo jejich umění pro laickou veřejnost v regionu srozumitelné? V tomto ohledu jsme měli od začátku spory, já byl vždy proti prvoplánové srozumitelnosti, chtěl jsem dát maximální prostor umělci a pominout dočasnou nesrozumitelnost, která je způsobena jen tím, že ještě nemáme dostatečný odstup a slova pro pojmenování toho, co vidíme. Jedině tak může vznikat něco nového a zajímavého, bez opakování již mnohokrát řečeného.

Platforma Slávie se tedy postupem času vyčerpala… Poté, co jsme tam představili poměrně širokou plejádu umělců, jsme dospěli k potřebě nového, autonomního prostoru, který bude v regionu fungovat jako specifický, pro který umělec bude vytvářet jedinečné dílo. Z původní sestavy jsme zbyli čtyři. Učitel pábitel Spacák, tesař fotograf Michal Bořke, manažer a malíř Roman Rejhold a já. Roman uvolnil prostor skladiště v nájemním domu, kde je v předsíni velká luxferová stěna, která dala jméno galerii, Luxfer. Přibrali jsme do týmu Tebe a zbytek už znáš, haha.

Luxfer se od počátku profiluje jako galerie výběrová a z hlediska diváckého poněkud nekompromisní. Od začátku jsi měl jasnou funkci dramaturga. Koncipoval jsi výběr umělců jinak než ve Slávii? Co je pro Tebe při koncipování výstav v Luxferu podstatné? Vlastně ano. Do Luxferu vybírám umělce v poměru jeden „slavný“ ku třem neznámým, ve Slávii jsem měl snahu spíše představit zavedené osobnosti své generace, které jsem chtěl do regionu nějak uvést. V Luxferu mi jde o to, aby výstavy byly vyrovnané co se týče médií, aby se zde objevovaly věci s důrazem na postkonceptuální tendence, aby se zde objevovaly všechny žánry. Tato ambice sama o sobě generuje i samotné autory. Není například tolik malířů, vycházejících z konceptuálních idejí, takže se v Luxferu objevuje například více instalací. Umělce ale nevnímám apriori podle technik, ale podle toho, jak modelují své vize a jaké jsou jejich intelektuální a společenské pohnutky.

Pavel Doskočil, Galerie Luxfer, 2011

Myslíš, že je umění elitářské? Ve smyslu intelektuální výbavy ano.

Cítíš se tedy někdy jako jakýsi arbitr? Ne. Kdybych byl arbitr intelektu, budu se více zabývat teorií, a já dávám přednost intuitivní praxi. To, co mám na mysli, je důvěra. Snažím se vzbudit důvěru návštěvníka galerie k uměleckému dílu a k jeho autorovi, který užívá pro diváka nezvyklý a neotřelý jazyk. Na základě přímé komunikace lze snadno bořit i poměrně mocné bariéry, jakými jsou například všeobecná nekulturnost a neznalost umění po roce 1950. Nikdo učený z nebe nespadl, ale to nikoho zároveň neopravňuje k jakékoli ignoranci.

Jak bys charakterizoval současnou galerijní scénu v Praze v porovnání se situací před deseti lety? Je to podstatně lepší. Není zde sice tolik galerií, kolik mají obdobné evropské metropole, to je asi spojené s nedostatkem poptávky na trhu a vůbec se všeobecnými sociálními podmínkami studentů a humanitně orientovaných absoloventů. Vlastně něco jako trh současným uměním lze u nás jen těžko nalézt. Co se týče studentských nízkorozpočtových mini galerií, je to poměrně uspokojivé. Prostory vznikají a zanikají, je to generační záležitost, a tak to má být. V tomto ohledu je scéna poměrně živá.

Skončil první rok Tvého působení coby vedoucího ateliéru Malby II na brněnské FaVU. Jak vnímáš galerijní provoz v Brně? Vznikají tady progresivní prostory? V Brně je to takové trochu ospalejší. Galerie jsou zde často propojeny právě s kavárnami, což je trochu limitující. S oblibou říkám, že mladé umění v Brně se rozpouští v kávě. Na druhé straně zde ale dobře funguje několik institucionálních galerií, podporujících mladé umění – Galerie mladých, Galerie Husa na provázku, atrium Pražákova paláce. Zde se však objevují častěji umělci z Prahy, myslím, nepočítal jsem to, ale to není to, co bych nazval brněnskou scénou. Studentská iniciativa je v Brně poněkud slabší, a vzniklé zajímavé projekty se udrží třeba jen půl roku a pak se po nich slehne zem. K vytváření určitého názoru je potřeba víc času. Energie vložená do publikační činnosti a kritiky se pak stane něčím, čemu se dá říci scéna a na základě jejích specifik se dá dokládat i jistá jinakost. Ale mění se to. Těším se, až bude existovat jiná než oficiální nebo kavárenská brněnská scéna a doufám, že u toho budu. Je třeba vidět obrovský potenciál Brna i v jeho topografii, blízkost Vídně dělá z Brna potenciálního českého tygra na poli umění. No…těším se na kulturnější zítřky.

______________________________________________________________

foto: archiv Luďka Rathouského

 

 

 

Kateřina Štroblová | Kateřina Štroblová je kurátorka a teoretička současného umění. Působí jako asistentka na Katedře teorie a dějin umění Fakulty umění Ostravské univerzity a jako kurátorka galerie GAFU.