Ave, Eva!

Dům umění města Brna nabízí výstavu jedné z nejvýraznějších sochařek 50.–70. let. Kateřina Štroblová v recenzi poukazuje na to, jak výstava pracuje s dílem Evy Kmentové v instalaci a prostoru.

Ave, Eva!

Jeden z nejdůležitějších výstavních počinů letošního podzimu dostal lakonický název: Eva. V retrospektivě sochařky Evy Kmentové (1928–1980) tak naznačuje jak její výjimečnost v rámci českého uměleckého prostředí, tak silný pocit intimity, s níž se můžeme ve výstavě setkat.

Reflexe osobnosti a díla významných autorek, které spoluutvářely zdejší uměleckou scénu od šedesátých let, v poslední době nabývá na síle. Velké retrospektivní výstavy uspořádalo v uplynulých letech Museum Kampa (Vlasta Prachatická, Naděžda Plíšková, Olga Karlíková, Eva Kmentová s Olbramem Zoubkem, Zdena Fibichová, Adriena Šimotová, Věra Janoušková) i další výstavní instituce (např. sestry Válovy v GASKu, Inge Kosková ve Fait Gallery, Květa Pacovská v GHMP) a v neposlední řadě londýnská Tate Modern, která světu představila díla Márie Bartuszové.

Na souhrnné výstavy však stále čekají Alena Kučerová, Daisy Mrázková, Dagmar Hendrychová, Olga Čechová a mnoho dalších.

Tento možná obsáhlý výčet na úvod má za cíl naznačit generační okruh Evy Kmentové a jeho šíři a možná tak neobratně přizvukuje jedné z otázek, kterou výstava Eva naznačuje: čím byla tato generace umělkyň specifická a jak jejich život, tvorbu a náhledy na „ženskou otázku“ ovlivňoval (tvůrčí) život v socialismu.

U Evy Kmentové tuto problematiku akcentuje kurátor Tomáš Pospiszyl v symbióze osobního a tvůrčího života.

V tomto ohledu je zásadní úvodní část expozice v tzv. Králově galerii v přízemí, která je jakousi informační laboratoří. Nalezneme zde souhrnné informace o životě Evy Kmentové, o milnících a kontextech její tvorby i dokumentární fotografie. Jsou zde k vidění rovněž skici, přípravné studie, deníkové záznamy či unikátní rané rukodělné výrobky – šperky, jejichž výrobou se autorka nějaký čas živila.

V části věnované samotným dílům (v prvním patře Domu umění) pak už ale žádný textový doprovod nenajdeme. Toto kategorické rozdělení je tedy poněkud divácky nevstřícné – pokud člověk není odborník či zapálený fanoušek díla Kmentové, bez pečlivého pročtení materiálů se mu mnoho věcí nejspíš nepropojí. Možná mu tak unikne třeba koncept samotného členění expozice podle tří prostor – ateliérů, v nichž Kmentová tvořila, i jejich náznaky pomocí architektury ve výstavě.

Výstava sama pak sleduje tvůrčí vývoj Evy Kmentové: spíše než chronologicky jsou díla na výstavě seskupena podle klíčových témat, jimiž se zabývala. Počáteční ohledávání modernistických tradic a inspirace pracemi Légerovými, sdílené s kolegy ze skupiny Trasa včetně partnera Olbrama Zoubka, s nímž se účastnila mnoha soutěží na realizace v architektuře. Signifikantní období otisků, nejprve v podobě reliéfů dřívek otlačených v sádře, následně odlévání částí těla poté, co nalezla svůj osobitý výraz po přestěhování do „Doupěte“. Zde vznikly její nejznámější práce ohledávající téma tělesnosti, pomíjivosti a křehkosti existence.

Právě v době, kdy získala svůj největší ateliér s potenciálem velkého prostoru pro sochařská díla, se u Evy Kmentové začaly projevovat zdravotní obtíže, a v pokročilém stadiu indispozice se tak uchýlila k subtilním pracím z papíru, vznikají erotické štěrbiny i vitální výhonky.

Výstava pokrývá nejen sochařské dílo, ale i dva protichůdné pracovní světy Evy Kmentové: intimní, privátní svět kresby a na druhé straně monumentální realizace pro architekturu.

Věnuje se také kontinuální práci s textem, v níž se Kmentová blížila konceptuálnímu výrazu.

Kurátor Tomáš Pospiszyl byl ve výběru děl značně střídmý. Expozicí jsem upřímně poměrně dlouhou dobu procházela s pocitem zklamání, že děl Evy Kmentové je zde málo a chybí ty (pro mne subjektivně) důležité – Agresivní krychle (je zde ale její menší a jednodušší varianta) a odevzdané Ruce z roku 1968. Po delším uvažování však naznávám, že od Pospiszyla to byl obdivuhodný a odvážný krok, který se vyplatil. Prostor Domu umění nezahltil a jednotlivá, citlivě vybraná díla mají dostatek prostoru a zároveň adekvátně ilustrují danou část autorčiny tvorby.

Zásadní věcí, která přichází při reflexi výstavy na mysl, je ale její výtvarně-architektonické řešení Dominika Langa, které se nebojím nazvat kontroverzním (přestože jsem v „bublině“ žádnou velkou diskuzi, kromě pár zmínek na sociální síti, nezaznamenala).

Velkorysá Langova instalace má svá pozitiva i negativa, rozhodně ale podněcuje otázky.

K dobrým řešením rozhodně patří instalace některých děl Evy Kmentové na betonové tvárnice, které zasahují jako předěl do prostoru. Syrovost materiálů se navzájem doplňuje a poskytuje dílům ne zdání „soch ze šedesátých let“, ale veskrze současný dojem.

Příjemně nenápadná aluze na práci se sádrou a otiskem jsou také stopy zanechané v sádrokartonovém prachu podél stěn galerie.

Vynikající je rovněž instalace sálu s nejstaršími pracemi Kmentové: ve velké místnosti se nacházejí jen dvě díla. Monumentální Žena ve slunci vyplňuje prostor a místo pro ni nemohlo být vybráno lépe – díky prosklené střeše sálu ji ve správný okamžik skutečně zalévají sluneční paprsky. Drobnější sošku Sedící na bedně obklopení prázdnými kvádříky nechalo vyznít.

Opakování těchto obdobných prázdných elementů v další expozici je však spíše rušivé. Někdy působí vyloženě zmatení – a bylo by zde naprosto přirozené domnívat se, že se jedná o součásti děl Evy Kmentové. To je třeba případ bílé postele s rozestlaným prostěradlem, která je aluzí na stejnojmenný objekt z roku 1969, který se nachází v jiném výstavním sále.

Vyloženě zbytečnou manýrou je pak instalace otevřeného pracovního stolku s nářadím pod Krychlí, která nevelký osinkocementový objekt zcela ubíjí, a diskutabilní je rovněž hromada oblázků v prvním sále, ze které si mohou návštěvníci jednotlivé valounky participativně odebírat.

Kontext díla Evy Kmentové je na výstavě naznačen jen velice letmo srovnáním s tvorbou Aliny Szapocznikow, Máriou Bartuszovou ale i Lyndou Benglis a jejími amorfními objekty. Často jsou práce Kmentové kladeny do souvislosti s Američankou Evou Hesse, ta zde však zmíněna není, a opomenuty zůstaly i Kmentové „kolegyně“ z českého výtvarného okruhu (citelně zde chybí zejména Adriena Šimotová, jež se dotekům a otiskům těla, stejně jako tematice prázdna intenzivně věnovala). Tyto vazby pootevírají dveře k artikulaci aktuálně diskutované tematiky náklonnosti východoevropských autorek k feministickému proudu. Lze doufat, že tento kontext bude rozvinut v katalogu, který má vyjít v nejbližší době, a věnovat se mu bude i plánovaná konference.

Přes všechny výhrady vůči instalaci je Eva důležitým výstavním počinem, který nahlíží dílo Evy Kmentové novým, mladistvým, pohledem. Samotná díla hovoří silným jazykem, který kurátorská práce dokázala umocnit.

Eva Kmentová / kurátor: Tomáš Pospiszyl / Dům umění města Brna / 23. 8. – 19. 11. 2023

Fotoreport: Polina Davydenko, Dům umění města Brna