RE: Sbírka architektury NG

Radomíra Sedláková, kurátorka sbírky architektury Národní galerie v Praze, se vyjadřuje k textu Ladislava Zikmunda Lendera (zde) týkajícímu se sbírky, kterou spravuje. Ve svém komentáři mimo jiné píše: "Je-li ve sbírce jedna kurátorka, tak si může vybrat – buď bude dělat výstavy, nebo se věnovat akviziční činnosti (a k tomu za zákona povinným aktivitám péče o sbírku); obojí se nedá stihnout."

Přiznávám, že na první stať v e-architektovi jsem nereagovala. Spíš mne potěšila, že se někdo o problém sbírky architektury v Národní galerii zajímá, potěšilo mne, že toho o sbírce tolik ví, i když netuším odkud, a trochu jsem i čekala, že se nějaká diskuse rozvine. Nestalo se, text se v poněkud odlišné podobě objevuje znovu, a tak už ho bez reakce nenechám. Byť já nejsem ta, koho k reakci text vyzývá. Také spíš než reakce je můj text spíše doplněním, případně upřesněním některých momentů.

Sbírka architektury Národní galerie v Praze vznikla v únoru 1986 především kvůli přípravě expozic ve Veletržním paláci. Ty měly být koncipovány jako expozice výtvarné kultury, nikoli tedy jen jako klasické muzeum výtvarného umění. Nebyl to přitom první pokus, jak sbírku založit. Na začátku byla Moderní galerie Království českého, jíž je NG dědičkou. Ta vznikla podle textu zakládající listiny z 6. 8. 1902 pro „moderní malířství, plastiku a architekturu“. Architektuře se však MG nikdy nevěnovala, leda prakticky – hledáním objektu nejprve na Kampě, později na Letné. Pak až v roce 1967 byla ustavena přípravná skupina, jež měla za úkol zpracovat koncepci sbírky architektury NG, pro niž se počítalo s umístěním v Müllerově vile od Adolfa Loose. Na to byl založen referát pro sbírku architektury v NG. V koncepcích využití prostoru byla sbírka architektury navrhována ještě do paláce Kinských či do novostavby na Letné či – jako další „vilová“ varianta, do Kafkovy vily od Pavla Janáka. Všechny tyto aktivity ovšem skončily ve ztracenu hned na počátku 70. let (byť těžko by bylo tvrdit, že se architektura v NG stala obětí normalizace). Důležitým materiálem, který pak skutečně vyvrcholil založením sbírky architektury, se stalo v roce 1981 usnesení vlády č. 333, které bylo věnováno architektuře a urbanismu a jehož posledním bodem bylo „zřídit muzeum současné architektury“. Pokud se nepletu, byl to z celého usnesení jediný splněný bod, byť nešlo o muzeum samostatné.

Tím bych také chtěla vyvrátit úvahu o tom, že sbírka vznikla jako konkurence k NTM. To mělo a má exkluzivní sbírku především 1. poloviny 20. století. O tu druhou se skoro nikdo nestaral – a právě ta se měla, vzhledem k záměrům expozice ve Veletržním paláci stát hlavní náplní sbírky v NG. Tak to také většinou fungovalo a funguje, i když postupem času NTM obohatilo své sbírky o novější věci a NG zase neodmítala akvizice z dob dřívějších. Ale v tom rozhodujícím rozdělení stále více méně platí.

Než se podařilo začít skutečně shromažďovat sbírkový materiál (první nákupní komise zasedla na sklonku roku 1988), tak se sbírka, od založení obsazená třemi pracovníky, věnovala poměrně hojně výstavám, a to především mezioborovým, na nichž se vlastně trénovaly možnosti pro Veletržní palác. I když je nutno přiznat, že to většinou byly výstavy věnující se první polovině 20. století. Dva roky také sbírka působila pro Svaz českých architektů i v Galerii Jaroslava Fragnera (byť to nebyl plánovaný záměr, to se prostě přihodilo).

Nebudu vyjmenovávat výstavy, na nichž se sbírka architektury do roku 2000 podílela a které sama připravila. Byly jich více než tři desítky, včetně zahraničních. Kromě toho intenzivně připravovala – ve spolupráci s NTM a UPM – stálou expozici architektury a užitého umění pro celé jedno podlaží Veletržního paláce, asi v 10 různých variantách. V první expozici Veletržního paláce však architektura nebyla zastoupena vůbec. Možná to předznamenalo situaci, která nastala na sklonku 90. let. Nejprve přestala fungovat nákupní komise pro architekturu, pak se začal zmenšovat počet pracovníků sbírky. A ve druhé expozici se z nosného oboru architektura stala jen doprovodem, který byl postupně ještě redukován a vysunován nikoli do smysluplné expozice, ale do vystavení „toho, co zbylo“ na ochozech.

Při popisu postavení sbírky architektury v prvním desetiletí tohoto století má autor textu zcela pravdu. Ale i přes všechna omezení akviziční činnost byla velmi bohatá (založená mimo jiné i na předpokladu, že na rozdíl od výtvarných umělců architekty přece jen živí něco jiného než prodávání plánů vrcholové státní kulturní instituci), dnešní stav čítá přes 20 000 sbírkových předmětů. Čili období výstavního útlumu bylo pro nárůst sbírky docela přínosné. Je-li ve sbírce jedna kurátorka, tak si může vybrat – buď bude dělat výstavy, nebo se věnovat akviziční činnosti (a k tomu za zákona povinným aktivitám péče o sbírku); obojí se nedá stihnout. Z tohoto pohledu benátské výstavy architektury nebo s radostí připravovaný obrovitý a reprizovaný Fenomén Baťa (ve spolupráci s Krajskou galerií výtvarného umění ve Zlíně) a k tomu spolupráce při výstavách Grand Prix architektů představují téměř maximum. Přitom vždy vyvolají jistý smutek, neboť je vidět, že architektura návštěvníky táhne, jsou k ní stále vnímavější.

Vystavování v NG je pro architekturu nelehké. Prostory Veletržního paláce jsou obtížné ke smysluplnému architektonickému řešení a pro vystavování prací na papíře nemají všude vhodné světlené, ani klimatické podmínky. Nutno přiznat, že ve výstavních sálech paláce Kinských bylo architektuře lépe. Nicméně i v současném sídle se v 90. letech uskutečnilo několik výstav, byť již ne mezioborových, ale převážně autorsky profilových. Kromě toho sbírka samozřejmě exponáty zapůjčuje. Zmiňovaná výstava Věry a Vladimíra Machoninových byla společným projektem Galerie Jaroslava Fragnera a NG a myslím, že pro obě strany to bylo přínosné – a není důvod v tom tam, kde by to bylo vhodné, nepokračovat. Jistou dávku pikantnosti v sobě má fakt, že zahajovací výstava NTM, sousedící s novou expozicí architektury a stavitelství, byla instalována v naprosté většině ze sbírkových předmětů NG.

Otázka, jak dál, je samozřejmě aktuální a bolavá. Námětů na výstavy je dost. Sbírka dnes má fondy významných osobností české architektury 20. století, které si zaslouží prezentaci v NG. Jako první z nich pro rok 2013 připravuje sbírka výstavu Karla Pragera. Ovšem stejně jako všechny ostatní výstavy v NG bude pouze tehdy, když se pro ni najde sponzor, institucionální rozpočet, který má NG k dispozici, s výstavami nepočítá. V NG je dost sbírkových předmětů také pro poněkud odlišnou prezentaci architektury, např. její obraz ve výtvarném umění. Některé etapy vývoje českého umění se bez architektury nedají představit v úplnosti – např. 60. léta, k nimž si sbírka systematicky sbírá materiál od svého založení.

Sbírku architektury skvěle propagují, respektive svými aktivitami podporují lektorské programy. Ve Veletržním paláci je pro edukační programy architektura velmi důležitým a častým tématem, lektoři s ní pracují atraktivním způsobem, nejen při výstavách. Programy s tématem architektury jsou časté a dosti navštěvované. Povědomí o významu architektury v rámci výtvarné kultury rozvíjejí i s tou malou stálou expozicí a bez velkého počtu aktuálních výstav.

Vzhledem k počtu objektů, které NG spravuje, asi nelze počítat s tím, že by se mohla ještě rozšířit o nějaký dům-exponát pro svou sbírku architektury. NG svůj hlavní dům-exponát má. Je jím Veletržní palác. Zatím ho jako exponát moc neužívá ani neprezentuje, ale to je jedna z věcí, která si zaslouží proměnu, o níž se již diskutuje. Architektura si pro svou stálou expozici nenárokuje celé podlaží (jako kdysi), v současném rozhodování si však nárokuje pevné a dostatečně velké místo jen pro sebe, nejraději by jedno z respirií. Jinak počítá s tím, že i nadále bude poskytovat odborné zázemí výstavám přejímaným odjinud, mezi nimiž Grand Prix architektů má velmi důležité místo.

Závěrečný odstavec textu pana Zikmunda-Lendera působí na první přečtení zcela správně. Ano, je nutno se rozhodnout, co se sbírkou architektury v NG dál. Ano, bylo by vhodné jí dát pevné místo ve struktuře NG a začít ji více prezentovat, udělat z ní odpovídající součást stálé expozice ve Veletržním paláci a začít provozovat aktivnější akviziční politiku. Nebyl by to problém – nová koncepce expozic ve Veletržním paláci se začíná připravovat, zájemci o místa kurátorů se ozývají (i když ze zkušeností musím konstatovat, že absolventi dějin umění mají se sbírkovými předměty z oboru architektura občas problémy a v oboru se ne vždy dobře dokáží orientovat; to je však věc praxe, jistě). Za více než čtvrtstoletí budování sbírky jsem však realista, neb je tu jeden jediný, za to kardinální problém - finanční. Finance určují, kolik pracovníků sbírka má. Ano, jeden je zoufale málo a je spíše k udržování existence, už ne moc k prezentaci a vystavování (akviziční politiku to kupodivu podvazuje méně, než by se zdálo). Finance určují, jaké výstavy se budou pořádat – výstavy architektury obecně nejsou příliš levné, a to nejen v nákladech na katalog. Přitom pro sbírku, která je udržována v ústraní, je docela obtížné si najít sponzora. Sponzoři NG (v současnosti spíš potenciální než skuteční) zase jen málokdy tuší, že NG sbírku architektury vůbec má.

Sbírku architektury v Národní galerii bych však nerušila, ani nestěhovala (byť to do NTM není daleko a občas tuto instituci vnímám jako pojistku pro osud sbírkových předmětů). Stále si myslím, že v ní má budoucnost, myslím si, že stále ještě je šance se v expozicích a tím také ve výstavách dostat k obrazu výtvarné kultury jako celku, tedy včetně architektury. Doufám, že se nemýlím.

Radomíra Sedláková Autorka je zakladatelka a kurátorka sbírky architektury NG