Sbírka architektury NG

Dovoluji si laskavému čtenáři Artalk.cz předložit text, který sice vyšel před nějakou dobou na Earch.cz, ale který při novém koncipování expozic NG, resp. koncepci jejich „škatulat“, nabývá na aktuálnosti. Když NG plánuje (patrně oprávněně) opustit Dům U Černé Matky Boží, právem se tak vynořuje otázka, kde budou – budou-li – ikony českého designu, alespoň funkcionalismus nebo trojrozměrný kubismus, nově prezentovány. A spolu s tím se znovu otevírá otázka, co se sbírkou architektury NG.

Z výstavy "Věra a Vladimír Machoninovi 60/70" v Galerii Jaroslava Fragnera

Sbírka architektury byla založena v NG v roce 1986 z hlavní iniciativy tehdejšího ředitele Jiřího Kotalíka, který tak reagoval na nároky položené na NG o výchově národa v celoumělecké šíři. Architektura před tím v instituci, která vzešla z někdejšího Spolku vlasteneckých přátel umění a gros moderní sbírky bylo založeno začleněním sbírky V. Kramáře, neměla dříve místo. Dle organizační struktury je dnes sbírka zařazena celkem logicky pod Sbírku moderního a současného umění a nese název Referát architektury 20. a 21. století. Sbírka architektury má jednu výhodu, ztělesněnou v osobnosti její vedoucí, doc. Sedlákové, která v ní pracuje už od založení a sbírka tak má poměrně kontinuální a systematické směřování. Respektive alespoň v rámci možností. Určitě je to lepší, než kdyby se statut sbírky různě měnil a v organizační struktuře NG přesouval a její vedoucí se střídali jako na běžícím pásu. Akviziční politika byla udána jen na začátku, měla být určitou protiváhou a částečně i konkurencí sbírce architektury v NTM. V posledních letech byla sbírka architektury zcela neskrývaně pouze v „udržovacím módu“ a akvizice neprobíhaly žádné, resp. byla odkázána pouze na dary a výdobytky entuziasmu své vedoucí.

Místa, kde je architektura 20. století prezentována, je Veletržní palác (kde ale slouží především jako doplněk k obrazům a sochám), Dům U Černé Matky Boží v rámci expozice českého kubismu (který NG plánuje opustit) a v rámci zápůjček. V zápůjčkách je asi nejlépe prezentována profilace sbírky a zároveň také to, čím sbírka vybočuje – tedy materiál k architektuře 2. poloviny 20. Století, získaný často z pozůstalosti architektů, kteří zemřeli v 90. letech a letech posledního desetiletí. Nejpregnantněji to ukázala výstava v Galerii Jaroslava Fragnera Věra a Vladimír Machoninovi, která by bez originálních archiválií z NG byla jen přehlídkovou panelovou výstavou. Výroční zprávy GJF nejsou dostupné, přesto se lze domnívat, že výstava Machoninových byla jednou z nejúspěšnějších výstav.

NG má dle svého aktuálně platného statutu „získávat sbírkové předměty, tvořit, spravovat, zpřístupňovat sbírky výtvarného umění a architektury z území České republiky i ze zahraničí." Vzhledem k tomu, že architektura zcela evidentně nebyla za dřívějšího vedení NG prioritou, a to ani v oblasti získávání, tvoření či zpřístupňování, je třeba klást na nové vedení i tento požadavek. O to více, když v čele sbírkové činnosti NG stojí Vít Vlnas, o jehož vztahu ke sbírce architektury může vypovídat jeho projekt z prvního výběrového řízení na post generálního ředitele NG – o architektuře v něm není ani slovo. Pro srovnání – trochu koncepčněji si tehdy počínal Marek Pokorný, který chtěl centralizovat těžiště jednotlivých médií v rámci paměťových institucí v Praze (především UPM, NTM a NG) a architekturu tak přesunout na bedra Národního technického muzea. Co se odborného pokrytí týká, krok je to asi logický. Leč rok 1986 již musíme brát jako epochu historickou a sbírka architektury tak má v NG určitou (byť mělkou) historickou roli, nelze přesunovat sbírky mezi jednotlivými muzei a galeriemi libovolně, jak se nám to zrovna hodí.

Pro nové vedení NG by měla být sbírka architektury výzva. Přestože se jedná o velmi pozoruhodný soubor projektů, modelů a dalších archiválií, jejichž aktuálnost (vzhledem k těžišti v 2. polovině 20. století – viz výstava Machoninových) bude stoupat, NG za rok působení nového vedení sbírce architektury (pouze tradičně poskytla prostory Grand Prix architektů) nevěnovala v dostupných prohlášeních a mediálních výstupech ani zmínku. NG sama by měla iniciovat projekty alespoň typu a rozsahu projektů Galerie Jaroslava Fragnera tak, aby zajistila sbírce dostatečnou a důstojnou prezentaci, kterou má povinnost svým sbírkám poskytovat (a ostatním sbírkám poskytuje). NG má nyní jedinečnou šanci ze sbírky architektury vykřesat tu správnou jiskřičku výstavní, lektorské a odborné činnosti, aby se stala ne snad jedničkou, ale určitě dvojkou nebo trojkou v prezentaci architektury u nás. Mimochodem Moravská galerie, s níž v uplynulých deseti letech byla NG často s negativním výsledkem srovnávána, originální sbírkou architektury nedisponuje (zase ale disponuje celým Uměleckoprůmyslovým muzeem), a přesto se tento defekt snaží kompenzovat provozováním domů–muzeí.

Nové vedení NG slibnou změnu nepřineslo a to v užším smyslu pro sbírku architektury i zatím v širším smyslu pro celou NG. Jedinou nadějí pro sbírku architektury v NG je konečně obsadit prázdné místo ředitele Sbírky moderního a současného umění. O architekturu v současnosti zcela prokazatelně stoupá zájem – souvisí s ní ostatně řada vzdělávacích témat, od životního prostředí, přes život ve městě, bydlení, kulturně-politická témata, po ekologickou i estetickou výchovu atd. atp. Zručné lektorské oddělení NG si s touto škálou jistě dobře poradí.

Utopickou variantou ve střednědobém časovém horizontu by pak mohlo být převedení domu-muzea Otty Rothmayera, který momentálně prochází rekonstrukcí a bude zpřístupněn Galerií hlavního města Prahy, buď pod správu NTM nebo NG, která má k prezentací architektury odpovídající odborné i sbírkové zázemí. Případně může NG iniciovat získání, rekonstrukci a zpřístupnění dalšího architektonického objektu (za předpokladu redukce paláců, v nichž momentálně sídlí), který by mohla následně provozovat a dislokovat sem třeba budoucí stálou expozici architektury. Podobně, jako to Moravská galerie učinila s Rodným domem J. Hoffmanna či nedávno s Vilou D. Jurkoviče.

Je velmi důležité a chce se napsat i čím dál důležitější, aby architektura, tedy materializace změn ve společnosti, dostala odpovídající prostor pro prezentaci svých kvalit a témat. Národní galerie v době své transformace se musí sbírky architektury buď důstojně a pouze pro dobro sbírky zbavit, nebo musí začít se sbírkou skutečně pracovat a po patřičném rozšíření prezentace obnovit i odpovídající akviziční politiku. Další udržování při základních životních funkcích už není únosné a žádoucí pro žádnou stranu.

______________________________________________________________

Komentář kurátorky sbírky Radomíry Sedlákové zde