Prno: místo pro udílení uměleckých cen

O předávání Ceny od Václava Stratila a Ceny Jindřicha Chalupeckého

Když byl ředitel Domu umění města Brna Rostislav Koryčánek před třemi lety vyzván k vystoupení na Pecha Kucha Night, nachystal si vtipnou prezentaci, jejíž podstatou bylo vyjmenování drobných nedostatků Brna a nápad na jejich odstranění: spojení Brna s Prahou a vytvoření nového města s názvem Prno. Tehdy mohl jej stěží tušit, jak blízko měl jeho nápad k průběhu letošního předávání dvou uměleckých cen.

Ale od začátku. V přednáškovém sále Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie v Brně proběhlo dne 25. 11. 2011 vyhlášení Ceny od Václava Stratila udělované iniciativou Umělec má cenu. Na stejný večer bylo naplánováno udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého, které se letos již po třetí konalo v pražském DOXu.

Obě akce propojovalo radiové spojení: respektive Český rozhlas 3 Vltava vysílal přenos z DOXu, který bylo možné si v brněnském sále vyslechnout. Někde v daleké minulosti se uvažovalo ještě o užším svazku obou ceremoniálů − jeden z nápadů zněl akce recesivně prohodit a předat Cenu Jindřicha Chalupeckého v Brně a Cenu od Václava Stratila v Praze, k jeho realizaci však nedošlo.

Přesto bylo spojení mezi Brnem a Prahou velmi těsné: všichni finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého byli fyzicky přítomni v Uměleckoprůmyslovém muzeu a Mark Ther si cenu převzal po telefonu. V éteru rozhlasu uvedli svorně všichni finalisté dva důvody, proč se nacházejí v Brně. Prvním z nich byla snaha podpořit a upozornit na aktivitu Umělec má cenu (která tím, že je udělována umělci staršímu 35-ti let tvoří jakýsi protiklad k Ceně Jindřicha Chalupeckého), druhým pak projevení nesouhlasu s tím, že Brno a Praha se o Chalupáře přestali na přes rok dělit − jak to bývalo do doby, než se partnerem Ceny stal DOX.

A zde narážíme na třetí, oficiálně nevyřčený důvod, kterým je problematická komunikace mezi DOXem a finalisty soutěže, týkající se i podmínek k vystavování, což ostatně nejsou jen problémy letošního ročníku. Na venek je to vidět na výstavních prostorách určených pro finalisty Chalupářů. I nezasvěceného diváka napadne, že veškeré prostory, které DOX ve třech letech spolupráce s Chalupeckým poskytl finalistům, jsou přinejmenším nedostačující a nesrovnatelné s prostory, které měli jejich předchůdci v Domě umění města Brna (potažmo v Domě pánů z Kunštátu) nebo v Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy. Trochu biti na této akci však zůstali organizátoři Ceny, kteří se o rozhodnutí finalistů nezúčastnit se slavnostního večera dozvěděli na poslední chvíli.

Nicméně zpátky k průběhu udílení. Viděno pohledem z Prahy, jednalo se prý o jeden z nejvtipnějších ceremoniálů v historii Ceny srovnatelný s legendárním vystoupením Michala Pěchoučka v Redutě. Viděno osobním pohledem z Brna bylo udílení obou cen trochu amatérsky pojatým punkovým večírkem s příjemnou atmosférou.

Organizátorům Ceny od Václava Stratila je totiž třeba vyčíst jednu věc: přestože se jednalo již o šestý ročník, nepodařilo se harmonogram večera dovést k profesionální dokonalosti. Němé video se záběry z ateliéru laureáta Ceny Dalibora Chatrného nezachránil improvizovanou snahou o komentář ani Jiří Ptáček, ani Václav Stratil. Proč místo toho nemohl běžet na obrovském plátně přednáškového sálu zvukem doplněný sestřih z návštěvy poroty u všech finalistů soutěže? Vizuální stránka chyběla též druhé části večera, při které se udílela Cena Jindřicha Chalupeckého. Ještě dlouho poté, co z reproduktorů zněl radiový přenos z Prahy, postávala polovina obecenstva na cigáru před budovou, či klábosila na chodbě před sálem.

Hudební vystoupení Václava Stratila, která doprovázela celý večer, dala akci punc polo punkového koncertu, který by si divák nejlépe dovedl představit v zakouřeném podzemním klubu přebudovaném z nějaké bývalé prádelny. Spojení undergroundového večírku, jehož účastníci byli z velké části studenti Václava Stratila, s kazetovým stropem a dalšími detaily honosného novorenesančního sálu Uměleckoprůmyslového muzea dodávalo akci zvláštní, bizarní ráz. Žádní fotografové od tisku, žádné paní v lodičkách a pánové v oblecích, řádní politikové či osobnosti, které mají pocit, že toto je akce, kde by se měli ukázat.

Avšak pravděpodobně díky tomu i díky lehce amatérskému nádechu, který celou akci posunul pryč z oficiální roviny, mohlo v průběhu večera vzniknout několik − odpuste mi to označení − mile lidských momentů, které stojí za to si zapamatovat. Patří mezi ně pohled na Jana Mertu tančícího na pódiu do rytmu Stratilovy písně, okamžik nadšení, který Dalibor Chatrný dával najevo nad hlavou máchajícími berlemi, či píseň Václava Stratila "Já jsem gay", kterou ihned po vyhlášení jména vítěze CJCH zahrál Marku Therovi. A také publikum, které v uvolněné atmosféře reagovalo na každý vtip, ale i nechtěný přehmat uvolňujícím smíchem. Pokud však letošní udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého vstoupí něčím do historie, pak to bude právě přítomnost finalistů na jiném místě, než kde se cena udělovala. Snad jejich akt pomůže oběma aktivitám k větší prestiži a lepšímu zázemí.

______________________________________________________________

foto: Barbora Antonová

______________________________________________________________

TZ Cena od Václava Stratila a přehled oceněných ve vedlejších kategoriích (skupinová a samostatná výstava roku, dílo roku) zde TZ Cena Jindřicha Chalupeckého zde