Proč by mělo Britské muzeum krádeže ve svých sbírkách vítat

V průběhu srpna měla kulturní média o téma postaráno. Vyšlo totiž najevo, že ze sbírek Britského muzea se od roku 2016 ztrácely předměty, které byly rozprodávány na černém trhu i na eBay. Anna Remešová případ krádeží glosuje a kritizuje pozici Britského muzea, které se vyhýbá navracení předmětů do zemí původu.

Britské muzeum v Londýně. Foto: Ham, Wikimedia Commons

Proč by mělo Britské muzeum krádeže ve svých sbírkách vítat

Mezi moje nejoblíbenější memy na internetu patří ty, které se vysmívají Britskému muzeu a jeho způsobu „získávání“ předmětů do sbírek. Respektive tomu, co všechno nakradlo mimo Velkou Británii. Výmluvná je v tomto smyslu fotografie prostoru s prázdnými sokly a vitrínami, kterou doplňuje popiska „Britské muzeum – kdyby vrátilo všechno, co ukradlo“. A států, které po Británii požadují navrácení artefaktů, rozhodně není málo. Je totiž snazší spočítat země, které britské impérium nenapadlo (je jich 22), než ty, které ano (a vyvezlo z nich kulturní dědictví). Když se proto v polovině srpna objevila zpráva, že zaměstnanec Britského muzea od roku 2016 systematicky odnášel předměty z depozitářů a prodával je pod přezdívkou „Sultan1966“ na eBay, nedalo se říct, že by si o to muzeum nekoledovalo.

Celkově to bylo kolem 2 000 předmětů, jejichž datace se pohybovala od 15. století před naším letopočtem až po 19. století. Doteď se neví, které předměty muzeum postrádá, seznam konkrétních artefaktů nebyl zveřejněn, a roste tak podezření, že muzeum nemá soupisy všeho, co ve svých depozitářích má. Z celkových přibližně osmi milionů předmětů jich totiž dosud zdigitalizovalo a publikovalo v online databázi jen cca polovinu a do expozic se vejde jen jedno procento ze všech artefaktů, které instituce vlastní.

Identita zloděje zatím nebyla muzeem potvrzena, protože probíhá policejní vyšetřování, ale v médiích se již objevilo jméno kurátora řeckých a římských sbírek Petera Higgse, který byl letos z muzea z neznámých důvodů vyhozen. Srpnová mediální smršť o krádežích pak logicky vedla i k odstoupení dlouholetého ředitele Britského muzea Hartwiga Fischera, který byl podle zveřejněných článků upozorněn na ztrácení předmětů a jejich online prodej již v roce 2021, nepodnikl však proti tomu žádné kroky. Mohlo by se zdát, že rozprodej z depozitářů kryl záměrně – o obohacení se ovšem mluvit moc nedá (artefakty byly prodávány i za velmi malé částky jako třeba 40 liber).

Zřejmě ale nešlo o žádnou cílenou sabotáž. Mnohem pravděpodobnější je to, že Fischer nechtěl, aby informace o krádežích vyplavaly na povrch. Všem ve vedení muzea je totiž více než jasné, že takový skandál nepoukazuje jen na nepořádek v depozitářích instituce, ale primárně na otřásající se autoritu instituce a legitimitu obrovského množství předmětů, které Britské muzeum vlastní. Ve většině západoevropských zemí totiž probíhá intenzivní diskuse o restitucích kulturních artefaktů, které byly vyvezeny ze zemí svého původu, a to proti vůli místních obyvatel. Právě Británie – a především Britské muzeum – se dlouhodobě navracení brání a jakékoliv oficiální požadavky z kolonizovaných zemí odmítá s argumenty, že deakvizice nejsou právně možné a že o předměty je z odborného hlediska nejlépe postaráno právě v londýnském muzeu.

To se samozřejmě ukazuje ve světle aktuálních krádeží jako těžká ironie. Podobně jako když britský premiér odmítl navrátit sochy z aténského Parthenonu se slovy, „že jsou zásadním přínosem pro dotvoření globálního muzea a staraly se o ně již generace konzervátorů“, a pak vyšlo najevo, že na ně v Britském muzeu prší z protékající střechy. Argument o bezpečné konzervaci ale není jediný, který se otřásá. Pod palbou kritiky se také už několik desítek let ocitá nezlomná víra ředitelů západoevropských a severoamerických muzeí, že právě jejich sbírky, které tvoří předměty z celého světa, nabízí ideální přehled o lidských dějinách a kulturách. A že je tento „univerzální“ přehled v celistvosti a na jednom místě „dostupný všem“. Tuto víru daná muzea stvrdila v roce 2002 v Deklaraci o hodnotě a významnosti univerzálních muzeí. Jsou ale evropské země – jako Německo, Francie, Rakousko, a přibývají další –, které v posledních letech připravují na státní či federální úrovni strategie na proces navracení předmětů, které kolonizované země požadují vrátit. Právě Velká Británie mezi ně však nepatří a pokouší se udržet status quo za každou cenu.

Pohled do expozice s Parthenonskými sochami v Britském muzeu. Foto: Carole Raddato, Wikimedia Commons

A přitom oficiálních požadavků, které každý rok do Británie dorazí, není málo: Etiopie požaduje navrácení ceremoniálních křížů, zbraní a klenotů z Maqdaly, Nigérie slavné beninské bronzy, ghanští Ašantové chtějí vrátit zlaté předměty. Další žádosti přišly z Gibraltaru, Chile, Irska, Velikonočních ostrovů, a i v Česku je mediálně známý požadavek Řecka na návrat Parthenonských soch, tzv. Elginových mramorů, abychom vyjmenovali alespoň ty, o nichž se v médiích mluví v posledních letech. Jak dlouho může takové odmítání ze strany Velké Británie ale vydržet?

S tím, jak se totiž mění globální politika v důsledku dekoloniální kritiky, která upozorňuje na nerovnosti mezi zeměmi tzv. jádra (typicky Západ), semiperiferie (např. východní Evropa) a periferie (globální Jih), tak se budou muset proměnit i veřejné muzejní instituce, pokud budou chtít v budoucnu sehrávat nějakou relevantní roli. A právě princip akumulace předmětů – tedy udržování obrovského množství předmětů v depozitářích muzeí, jejich konzervování, restaurování a digitalizování – bude jedna z hodnot, kterých se dotkne dříve nebo později radikální změna (jak to ve svých nedávných publikacích popisují například Ariella Aïsha Azoulay nebo Dan Hicks). Nejsou to jen požadavky na navrácení předmětů, co ovlivní muzea tak, jak je známe, ale je to také nutnost přehodnotit velké množství energie a prostoru, které tyto instituce vyžadují. A pokud chceme, aby muzea v budoucnu sehrávala nadále svou velmi důležitou edukační a socializační roli, pak se budou muset přizpůsobit i novým podmínkám, jako je snižování emisí oxidu uhličitého nebo zlepšování pracovních podmínek zaměstnanců a zaměstnankyň – na což už dlouhodobě upozorňují například vznikající odborové organizace ve velkých muzeích umění po celých USA.

Muzeum, jako je i to Britské, není neotřesitelnou institucí ve smyslu své relevance. Muzea měla v průběhu uplynulých staletí, přesněji od roku 1759, kdy Hans Sloane otevřel veřejnosti své muzeum, předchůdce dnešního Britského muzea a později i dalších veřejných muzejních institucí, různé funkce. Ať už prezentovala průmyslové výrobky a měla blízko k dnešním veletrhům, nebo sloužila jako podstatný legitimizační nástroj evropského kolonialismu a nacionalismů, utvrzovala třídní příslušnost aristokracie a oligarchie či udržovala při životě představu univerzalismu určovaného ovšem výhradně evropskou filozofií a vědou (jako tomu je právě v případě Britského muzea). A tyto funkce se můžou zase proměnit, čemuž nasvědčuje stále častější trend programů a instalací pracujících se zážitky a spektáklem, jindy se muzea stávají jen zakonzervovanými a přecpanými turistickými atrakcemi a rezignují na jakýkoliv kritický obsah.

Muzea se ale nemusí vzdávat své role kritické reflexe společnosti či v rámci neformálního vzdělávání, což je velmi podstatná součást celého edukativního systému. Stejně tak je důležitý způsob, jakým muzejní a kulturní instituce obecně napomáhají duševnímu zdraví, na což se zaměřila nejedna vědecká studie během covidu, kdy byly zavřené. Čekají nás mnohačetné krize, kdy budou muzea stát před otázkou, proč by měl stát dál zajišťovat jejich provoz a ručit za existenci. Jsou však na to sbírkotvorné instituce připraveny?

Aktuální kauza krádeží by tak mohla Britskému muzeu spíše pomoct, muselo by k ní ale přistoupit jako k příležitosti. Tedy pokračovat v digitalizaci sbírek a celou databázi zveřejnit online, a nakonec začít také vyjednávat se zeměmi, které požadují navrácení předmětů, a s vládou, která by mohla restituční procesy blokovat kvůli právním argumentům. Anebo se dál může chovat jako sklad věcí, jejichž pomalému rozkladu v depozitářích se mu stejně nepodaří zabránit.

Anna Remešová | Je redaktorkou Artalk.cz. Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a byla členkou Ateliéru bez vedoucího. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze.