Příliš regulovaná pocta

Tomáš Pospiszyl komentuje zadání a průběh mezinárodní soutěže na návrh uměleckého díla, jež bude na Praze 10 připomínat dvě důležité osobnosti českého kulturního života: Jiřinu Haukovou a Jindřicha Chalupeckého. Podle Pospiszyla ale soutěž neměla dostatečně inkluzivně nastavené parametry, což do značné míry ovlivnilo také její výsledek.

Vítězný návrh na dílo od týmu Vojtěch Tecl, Tereza Brussmannová, Savka Marenić, Adam Šustek. Foto: CCEA MOBA

Příliš regulovaná pocta

Městská část Praha 10 v červnu 2020 vyhlásila mezinárodní soutěž o návrh na Dílo – Pocta Jiřině Haukové a Jindřichu Chalupeckému, přesněji na uměleckou instalaci ve veřejném prostoru připomínající tyto dvě osobnosti českého kulturního života. Jako organizátora a zpracovatele soutěžních podmínek si Praha 10 vybrala CCEA MOBA: MOBA studio, které se zabývá organizací architektonických soutěží. Jmenována byla porota, v níž zasedli stejným dílem zástupci Prahy 10 a nezávislí porotci. Dne 18. prosince byly vyhlášeny výsledky. Zvítězil návrh Vojtěcha Tecla, Terezy Brussmannové, Savka Mareniće, Adama Šustka a Jakuba Rajnocha. Současně byl zveřejněn přehled projektů, z nichž se vybíralo.

Zběžný pohled na seznam hodnocených projektů prozradí dvě věci: Z přihlášených byly asi dvě třetiny architektů nebo architektonických studií, jedna třetina volných umělců, všichni z České republiky. Přihlášky jsou číslovány od čísla 1 do čísla 33. Celkem je jich však jen 24. To znamená, že hned devět přihlášek bylo organizátory z posuzování vyřazeno. Domnívám se, že relativně nízký zájem umělců o instalaci na počest Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého – třeba z okruhu těch, co se jinak účastní Ceny Jindřicha Chalupeckého, nebo i účastníků zahraničních – mohl mít svůj pragmatický důvod: neuměli zpracovat a odevzdat přihlášku. Požadavky na projekt a přihlášení přes aplikaci Tender Arena, v oblasti veřejných zakázek běžné, jsou svou administrativní a potažmo i finanční náročností pro část možných účastníků diskriminující. Alespoň v tom smyslu, že pro vytvoření kvalitního projektu bylo záhodno sestavit tým specializovaných spolupracovníků. Soutěžil se nápad, ale i schopnost prezentovat jej v požadovaných mantinelech. Znám tvůrce, pro které nástrahy patnáctistránkových (!) podmínek soutěže a požadavky elektronické přihlášky převážily nad chutí přihlásit se. Kolik jich bylo celkově, ani jaká řešení se chystali do soutěže přinést, se už nedozvíme.

Vítězný návrh na dílo od týmu Vojtěch Tecl, Tereza Brussmannová, Savka Marenić, Adam Šustek. Foto: CCEA MOBA

Devět obdržených přihlášek bylo vyřazeno z důvodů nedodržení podmínek soutěže. Porota svým hlasováním rozhodla, že se jimi nadále nebude zabývat. Důvody nenaplnění regulí mohly být různé, ten nejčastější zřejmě spočíval v následujícím požadavku: Soutěžní návrh se měl sestávat z „hlavní prezentace“ v podobě sešitu s přesně definovaným obsahem, „doplňkové prezentace“ ve formě videa, identifikačního dokumentu a čestného prohlášení. V textu podmínek soutěže se před specifikací samotných částí soutěžního návrhu uvádí, že musí být odevzdány všechny. Dosah tohoto obecného sdělení – z něhož vyplývá, že i doplňkové video je ve skutečnosti povinné – si zřejmě část uchazečů neuvědomila.

Chápu, že každá soutěž musí mít svá pravidla. Bylo ale nutné projekty s absencí videa vylučovat? Posuzované projekty č. 3, 21, 23, 33 mají textovou anotaci delší než doporučovaných 500 znaků, naopak projekt č. 5 textovou anotaci v zásadě nemá. Tyto odchylky od zadání důvodem pro jejich vyřazení nebyly. A proč by také měly být? Záměr autorů byl i tak dostatečně jasný. Domnívám se, že videoprezentace byla pro zprostředkování projektů ještě méně zásadní než délka, či dokonce absence textu. Někteří účastníci soutěže prokázali schopnost vytvořit profesionální architektonickou animaci, další kroužili kolem makety s mobilním telefonem, sestavovali rozpačité slide show z materiálů z „hlavní prezentace“ nebo se uchýlili k abstraktní kryptické videoilustraci. Smysl videu dává až případná veřejná prezentace návrhů. Jak nechtěně absurdní podívaná to může být, dobře dokumentuje youtube playlist, kde jsou shromážděna.

Rozumím tomu, že umělecká připomínka Haukové a Chalupeckého je veřejnou zakázkou a její pětimiliónový rozpočet je pádným důvodem, proč od účastníků soutěže požadovat adekvátní produkční a manažerské schopnosti. Podoba soutěže by se ale neměla dostávat do rozporu s jejím smyslem, tj. iniciovat vznik co nejzajímavějších projektů v podobě, která porotě umožní vybrat ten nejlepší. V 24 hodnocených projektech všechno technicky sedí, ale nemohu se ubránit dojmu, že vlastně nebylo z čeho vybírat. Řada z nich se k Jiřině Haukové a Jindřichu Chalupeckému odkazuje jen velmi nepřímo, pokud vůbec. V jiných jsou oba přítomni formou vybraných textů, jejichž výběr však dosud nebyl proveden. Jinde texty obou literátů slouží jen jako ornament nebo pokusná matérie bez hlubšího zájmu o jejich obsah.

Na druhém místě byl oceněn návrh od Radka Talaše. Foto: CCEA MOBA

Aby bylo jasné: Nechci zpochybňovat rozhodnutí kvalifikované poroty, která to zřejmě neměla vůbec lehké. Pochybnosti mám o způsobu, kterým došlo k selekci těch, jimiž se nakonec zabývala. Myslím, že model užívaný v architektonických soutěžích nelze v podobné míře adaptovat pro potřeby vzniku uměleckých děl ve veřejném prostoru. Skvělý koncept, který by například nešel zakreslit do mapy, zde bude vyloučen. Jestliže byla soutěž dokonale anonymní, transparentní a ekologická, jak se v tiskové zprávě za organizátora CCEA MOBA pochválil Igor Kovačević, pak nepochybně postrádala inkluzivitu, nebyla otevřena pestřejší škále uchazečů, a na výsledku to je bohužel vidět. Soutěž, která dopředu odrazuje své účastníky a svým zadáním zmate více jak čtvrtinu (!) všech přihlášených natolik, že z ní jsou diskvalifikováni, nelze považovat za správně nastavenou.

Přitom jde o významnou událost: „Jedná se o první mezinárodní soutěž o návrh na realizaci uměleckého díla v České republice, kde zadavatelem je městská část a investorem hlavní město Praha. Doposud umělecká díla vznikala ad hoc způsobem na politickou objednávku,“ píše se v tiskové zprávě vyhlášení soutěže. I z toho důvodu by stálo za to průběh i výsledky soutěže podrobně prodiskutovat. Jen po jejich zevrubné analýze můžeme doufat, že další podobné soutěže proběhnou lépe.

Tomáš Pospiszyl | Narozen 1967, studoval dějiny umění na FF UK a kurátorská studia na Bard College v New Yorku. Jako kurátor, badatel a publicista se zabývá uměním 20. a 21. století. Publikoval několik knih, od antologií teoretických textů, přes monografie až po studie na pomezí dějin umění a vizuálních studií. Vyučuje na AVU v Praze.