Pohyb v čase, setrvávání na místě

Marika Kupková v recenzi na výstavu Matěje Smetany v Domě umění města Brna rekapituluje nejen dosavadní autorovu tvorbu, ale také postkonceptuální umění nultých let, které pracovalo s kinematografickými odkazy, a brněnskou animátorskou scénu.

Pohyb v čase, setrvávání na místě

Při návštěvě výstavy Matěje Smetany v Domě umění města Brna se mi vybavila jeho starší výstava, která proběhla v brněnské Galerii mladých už v roce 2007. Tehdy čerstvý absolvent Fakulty výtvarných umění měl za sebou sice krátkou, ale poměrně bohatou výstavní praxi v respektovaných galerijních institucích. Mediální povaha výstavy nenapovídala tomu, že se jedná o absolventa malířského ateliéru, velmi blízko podstatě malířství byla ale jeho snaha zachytit neviditelné.

Od výstavy Kino v Galerii mladých uběhlo nějakých patnáct let, přesto nabízí zajímavé paralely k aktuální výstavě Čas zvenku probíhající v Domě umění a vypovídá o ideové či koncepční soudržnosti Smetanovy tvorby. (Navíc vydat se do hloubi času je při výstavě s tématem času na místě, lze si tak uvědomit dvě související, i když odlišné kategorie minulosti a paměti.) Už tehdy se totiž zabýval něčím, co pak v obměnách a posunech řešil i nadále: Jak materializovat a zastavit něco tak efemérního a proměnlivého, jako je čas, jenž v tomto případě reprezentoval paprsky světla rozevírající se mezi pomyslným projektorem a pomyslným filmovým plátnem. Vznikl jakýsi šikmý kužel s ostrými průlomy spojující protilehlé stěny expozice, v němž nebyly zřetelné výchozí referenty celé soustavy, ani konkrétní výjev z Hitchcockova filmu Psycho, z něhož tvar kužele vycházel, ani projekční zdroj. Autor tak zastavil, dalo by se říct i vypreparoval jev, který se odehrává v čase, a umožnil si jej prohlédnout a uvědomovat. Pomocí relativně jednoduché zkratky provedl zastavení času.

I na aktuální výstavě v Domě umění řeší Matěj Smetana čas a možnost jeho vnímání „zvenku“, tedy s pozorovatelskou distancí a současně zaujetím. Jako bychom mohli „vystoupit z času“ a pozorovat jej. Pro tento záměr Smetana opět využívá film, což se více než nabízí, protože film je pohyb a čas se fyzikálně vztahuje právě k pohybu. Film je v tomto případě vlastně čas vyjádřený uměleckými prostředky. Nejedná se zde o film objekt jako v případě vzpomínaného proudu paprsků v Galerii mladých nebo v případě projektu Hvězda, který realizoval v rámci přehlídky umění ve veřejném prostoru Brno Art Open 2011, ale o filmovou animaci, která už dlouhodobě představuje jednu estetických konstant Smetanovy tvorby. Na výstavě Čas zvenku jsou zastoupeny hned čtyři autorovy animace vzniklé v letošním roce, jež se vztahují k fenoménu času v různých prostupných rovinách, jako jsou odkazy na minulost nebo modulace času za použití zrychlení, smyčky a proměny měřítek.

Na jednom z videí je například čas zprostředkováván skrze kulturní kódy, kterými jsou ruiny antické kultury, pohled na řadů sloupů – soch Karyatid na Akropoli, jejichž figury zde opakovaně a nezadržitelně morfují od siluety dítěte přes dospělou ženu až k její stárnoucí podobě. V tomto světě lze vracet minulost, lze napřed umřít a pak se narodit, přičemž nesmrtelnost dokáže „zařídit“ pouhá projekce ve smyčce. Film prostě odjakživa měl a stále má blízko ke kouzelnictví.

Výstava nabízí i mnoho dalších odkazů k prekinematografii nebo rané kinematografii: výstavní katalog je například koncipován jako flipbook, v němž lze animovat, když si rozfázované výjevy z vystavených animací spouštíme či zastavujeme prostřednictvím našeho listování knihou, což připomíná optické hračky, které jednoduše dokázaly navodit dojem pohyblivého obrazu. Jako další příklad lze zmínit fakt, že všechny animace v hlavní části výstavy jsou monochromatické a „němé“, jakkoli se jedná o naši mylnou představu, že právě takový byl film ve svých počátcích.

Výstava Čas zvenku potvrzuje přetrvávající inklinaci Matěje Smetany k animaci a k filmu, kterou lze sledovat i u dalších autorů a autorek postkonceptualistické generace, jako je Adéla Babanová, Zbyněk Baladrán, Tomáš Svoboda, Ján Mančuška nebo dříve i Michal Pěchouček. Největší boom tohoto zájmu byl v českém umění patrný v nultých a desátých letech a propsal se jak do povahy výtvarné produkce, tak do její kurátorské reflexe. Typickou pro ni byla mediální a kulturní reflexivita, pro niž byl film a kinematografie účinným rámcem pro projekci obecných témat, jako je diváctví, diskurzivita, sémantika, odhalování institucionálního aparátu, stírání hranic mezi fikcí a realitou. V oblibě byly i odkazy k historickým formátům, jako je 16mm film, video nebo optické hračky nikoli jako historické exponáty, ale jako aktuální součást heterogenní soustavy mediálních a technologických forem. Tento zájem o kinematografii také logicky vedl k uvědomování si specifik galerijního provozu a žánru výstavy. V současnosti je zájem o oblast fotochemického kina a autorského filmu překrýván orientací na aktuální popkulturní fenomény a komunikační platformy. Souvisí také s ústupem postkonceptualismu, který se stal „jen“ jedním ze slábnoucích paralelních proudů současného umění.

Matěje Smetanu se samozřejmě nabízí vztahovat i k brněnské animátorské scéně nastupující na uměleckou scénu v nultých letech. Spojovala ji orientace na médium pohyblivého obrazu v širokém slova smyslu, což bylo ovlivněno i tehdejším pedagogickým zázemím, kde figurovali renomovaní video tvůrci a tvůrkyně (jako Woody Vasulka nebo Peter Rónai či spisovatelka, filmařka a kurátorka Keiko Sei). Zájem o film, animaci nebo VJing se stal jedním z určujících znaků tehdejší identity FaVU a dokázal ji zřetelně vymezit vůči dalším uměleckým trendům dominujícím tehdejší výtvarné kultuře. (Mezi členy této generace či jakéhosi neoficiálního hnutí, které často tvořilo v různě se přelévajících tvůrčích tandemech či skupinách jako Fiume nebo Anymade, patřili Filip Cenek, Jiří Havlíček, Markéta Hrubá, Filip Nerad, Petr Strouhal, Jan Šrámek nebo Pavel Ryška.)

Oba zmíněné tvůrčí okruhy lze zpět označit jako českou filmovou avantgardu nultých let, neboť (bez nadsázky poprvé v dějinách) důsledně propátrávala a využívala možnosti, které film a kinematografie pro vizuální umění nabízí. Zpětný pohled umožňuje kontextualizovat tvorbu Matěje Smetany jako součást výrazné mediálně reflexivní tendence nultých a desátých let, ale současně otevírá otázku, zda sledovaná výstava nezůstává tak trochu v minulosti nebo v bezčasí. Ačkoli všechny vystavené animace vznikly v roce 2023, tak jsem si nebyla jistá, zda se nejedná o starší věci, zda se nejedná o rekapitulační výběr. Tímto nechci vznášet nároky na neustálou novost a naskakování na aktuální trendy, což může být past v neustálém rozmělňování vlastního potenciálu a v pokusech o nové začátky. Matěj Smetana má po celou dobu své umělecké praxe jasně rozeznatelný a velmi autentický přístup a myšlení a je na místě na něm dál stavět. Přesto, nebo právě proto, po něm očekávám něco překvapivého, ať už na úrovni vizuality, nebo konceptu, což mi na této výstavě chybí. Důvodem je i nepřesvědčivé instalační řešení. V hlavní části expozice jsou umístěny na čelní stěně a bočních zdech tři videa. Buďto by bylo na místě posílit spojitost tří screenů, aby na sebe zřetelněji reagovaly, nebo se nabízí naopak soustředit projekci do jediného monumentálnějšího screenu. Bylo by vhodné posílit imerzní charakter prostředí nebo rozšířit výstavu o dalších mediální formy.

Matěj Smetana aktuálně opouští své pedagogické posty v Ateliéru environmentu na FaVU a na Katedře výtvarné výchovy PedF MU. Jeho dlouhodobé působení v Brně končí, je tomu naneštěstí pro brněnskou scénu, která stále trpí kulturním centralismem. Věřím, že mu nová etapa přinese dostatek soustředění a času, ano právě času, což je to, co umělci a umělkyně tolik potřebují a čeho se jim jako prekarizovaným nedostává.


Matěj Smetana / Čas zvenku / kurátorka: Marika Svobodová / Dům umění města Brna / Galerie Jaroslava Krále / Brno / 19. 4. – 9. 7. 2023

Foto: Polina Davydenko. Fotoreport celé výstavy naleznete ZDE.

Marika Kupková | Narozena 1973, absolvovala studium teorie a historie filmu a audiovizuálních studií na FF MU v Brně. Spolupracovala na výzkumném a výstavním projektu Moravské galerie v Brně Český filmový plakát 20. století. Podílí se na dramaturgii přednáškových a kurátorských aktivit Café Utopia, které tematizují umění ve veřejném prostoru. V současnosti pracuje jako kurátorka v Galerii TIC. Pravidelně přednáší v rámci oboru Teorie interaktivních médií na Filozofické fakultě MU v Brně.