Multiplace / Žilina/ 17. 5. – 21. 5. 2013

Multiplace prinesie do Žiliny umenie nových médií

Žilina/ 17. 5. – 21. 5. 2013

Už po dvanásty raz sa organizátori vo viacerých európskych mestách spojili a pripravili program v rámci festivalu Multiplace, venovanému umeniu nových médií a sieťovej kultúry. Počas festivalu, který sa tento rok odohrá v Bratislave, Žiline, Brne, Prahe a Pécsi, sa jeho návštevníci môžu tešiť na niekoľko medzinárodných workshopov, koncerty elektronickej hudby, performancie, interaktívne výstavy a nebudú chýbať ani prednášky a diskusie o aktuálnom dianí v oblasti, kde sa stretáva umenie, technológie a spoločnosť. Do žilinskej časti, ktorá sa uskutoční v termíne od 17. do 21. 5., sa zapojí kultúrne centrum Stanica Žilina-Záriečie, galéria Plusmínusnula a Nová synagóga.

Žilinskú časť festivalu otvorí workshop pod vedením Erika Bartoša, na ktorom sa účastníci naučia ovládať softvér pre živé animácie Tag Tool. Výsledky svojej práce odprezentujú v pondelok večer v exteriéri Stanice.

Verejná časť programu odštartuje v sobotu 18. 5. o 18.00 v Novej synagóge, ktorej priestoru aktuálne dominuje inštalácia architekta Jakuba Kopca Pódium. Témou večera budú rané dejiny slovenskej elektroakustickej hudby. Zvukový majster Juraj Ďuriš odprezentuje históriu a súčasnosť Experimentálneho štúdia Slovenského rozhlasu. Kreatívny prístup ku zvukovému archívu štúdia predstaví anglická umelecká dvojica Andrew Prior a David Strang. Ich interaktívna inštalácia Distributed Presence pracuje s elektroakustickými skladbami zo 60. a 70. rokov, ktoré diváci slučkujú, mixujú, spomaľujú a zrýchľujú svojím pohybom v priestore. Ako táto inštalácia funguje, predvedú jej autori v spolupráci s troma tanečníkmi – Jarom Viňarským, Mathew Rogersom a Pavlom Zuštiakom. Inštalácia bude pre návštevníkov otvorená do utorka 21. 5.

V nedeľu 19. 5. sa Multiplace presunie na Stanicu Žilina-Záriečie, kde počas tradičnej Vegánskej nedele vystúpi pražská skupina gastronomicko-noisových nadšencov, ktorí predvedú svoju performance HotKarotRiot a navaria svoju obľúbenú omáčku OpenSauce. Vrcholom večera bude koncert avant-popového projektu Frisk Frugt. Frisk Frugt je sympatický Dán Anders Lauge Meldgaard. V jeho farebnom hudobnom vesmíre sa stretávajú miestne ľudové piesne s elektronikou, experimentálnym rockom, drónmi, psychedéliou aj jazzom a všetko je to podporené vlastnoručne vyrobenými elektro-mechanickými nástrojmi. Pred ním zahrá bratislavská dvojica Shibuya Motors svoj energický aj elektrický free-avant-core, tentoraz aj s rakúskym bubeníkom ddkernom.

V pondelok 20. 5. o 19.00 je na Stanici pripravené ďalšie vydanie z cyklu diskusných večerov Alef 0, kde sa bude Zuzana Husárová rozprávať s Barborou Šedivou o téme médií, umení a výstav. Špeciálne nazrú na dôvody, výhody a modely kolaboratívneho kurátorstva.

V utorok 21. 5. o 17.00 čaká návštevníkov otvorenie výstavy luxemburského umelca Jeffa Desoma v galérii Plusmínusnula, ktorého trojkanálová videoinštalácia s názvom Rear Window Loop je panoramatickou kolážou záberov z filmu Rear Window Alfreda Hitchcocka. Festival Multiplace v Žiline uzavrie v ten istý deň o 19.00 na Stanici premietanie filmu Občan K. českej umelecko-aktivistickej skupiny Ztohoven.

Multiplace je medzinárodná sieť ľudí a organizácií, venujúcich sa interakcii médií a technológií s umením, kultúrou a spoločnosťou. Hlavným cieľom otvorenej platformy Multiplace je okrem decentralizovaného festivalu, ktorý sa od roku 2002 koná zároveň na rôznych miestach sveta, najmä podpora tvorby mediálneho umenia a kritická reflexia života a kultúry v prostredí nových technológií.

Okrem festivalu prevádzkuje združenie Multiplace od roku 2008 i server pre slobodnú kultúru Sanchez, ktorý poskytuje podporu pre kultúrne a umelecké aktivity mladých autorov na internete: hosting, streaming, mailing listy a na ktorom hosťuje webstránky dnes už viac než 70 umeleckých a kultúrnych projektov z celej Európy.

Multiplace 2013

12. ročník festivalu sieťovej kultúry / 8. – 26. 5. 2013

Bratislava (Sk), Žilina (Sk), Brno (Cz), Praha (Cz), Pécs (Hu)

www.multiplace.org

Podrobný program v Žiline: http://www.stanica.sk/2013/05/16/multiplace-2013/

Bližšie informácie: Katarína Gatialová, gapa@stanica.sk, 0902 226 143

Evžen Šimera / Duch látky / GHMP: Staroměstská radnice, 2. patro / Praha / 22. 5. – 7. 7. 2013

Evžen Šimera / Duch látky

22. 5. – 7. 7. 2013, út-ne 10.00-18.00

Staroměstská radnice, 2. patro, Staroměstské náměstí 1, Praha 1

40,- Kč / 20,- Kč

Kurátorka: Monika Doležalová

———————————————————-

Evžen Šimera přistupuje k výtvarnému umění jako k vědě. Jeho obrazy nezpodobňují realitu, nevyprávějí žádný příběh, ale jsou výsledky experimentů s technologickými možnostmi malby založené na jeho konceptuálním přemýšlení a nekonečném snažení překročit definované hranice malířství. Vše začalo již během studia na pražské Akademii výtvarných umění poté, co si vymyslel vlastní malířskou technologii a nazval ji New Dripping (Stékané obrazy). Geometrické obrazce tvořil kapkami barvy spolu s působením gravitační síly. Tímto pokusem, představeným mimo jiné na finále Ceny Jindřicha Chalupeckého (2008) a v expozici Po sametu v Domě U Zlatého prstenu, se zaryl do podvědomí diváků a kapka se stala součástí jeho jména. Dneska Evžena přestává bavit.

Pomalu končí se Stékanými obrazy, vydává se dál a ptá se sám sebe:„Kam se dostala malba, když se ze sochy stal objekt?“ Odpověď nachází v opuštění rámu obrazu a s vrozenou systematičností dekonstruuje malířství „rozložením na jednotlivé elementy – materiál, proces, prezentaci a vnímání“. Hlavní úlohu v ní zastává opět akrylová barva, již tentokrát modifikuje chemickými sloučeninami do nové výtvarné hmoty a formy. Práci malíře tak rozšiřuje k hranicím alchymie a tím mystifikuje svůj vědecký přístup k práci. „Fascinuje mě alchymie, obor proměňující stejně tak jako umění látky méně cenné v materiály vzácné,“ říká Evžen, kterého na alchymistické sklony upozornila historička umění Milena Bártlová. Podruhé se tak nevědomě ocitá v kontextu díla a přístupu Jacksona Pollocka. Dříve stékanou malbou tvořící protipól k expresionisticky stříkaným a drásaným obrazům Pollocka, dnes odkazem na alchymii, která byla pro něj a mnohé další umělce volnou inspirací.

Motivem nejnovějšího souboru představeného ve druhém patře Staroměstské radnice, který je zároveň praktickou částí Evženovy doktorandské práce u Federica Díaze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, je tedy samotný akt malby. Konstrukcí nových pracovních postupů s chemikáliemi vytváří díla – v podstatě svědectví nedávno zmizelých předmětů. Přehlídka těchto prazvláštních „novotvarů“, jak je nazývá autor, začíná amorfní skvrnou vedoucí za doprovodu praskajícího zvuku suchého ledu k utajeným Prostorovým negativům objektu, odkrytým sádrovým reliéfům, jejichž tajemnost tkví v nesdělitelnosti zaniklých stavů. Rozkládáním barvy, tentokrát až na samotné barvivo, a explozí za pomoci stlačeného a podchlazeného plynu, vznikají expresivní pigmentové skvrny, abstraktní kresby monumentálních rozměrů pojmenované Oxid Oxid.

Po stranách jsou pak nainstalovány fotografie s dlouhými expozicemi zachycující Ducha látky, proces tání dočasného objektu z akrylové barvy a suchého ledu. Vzniklé snímky evokují přítomnost dávno rozplynuté entity a potvrzují pomíjivost věcí a stavů – nezabranitelné vanitas.

Ačkoliv představovaná série vznikla následkem racionálního badatelského pojetí tvorby, přece jenom může v mysli diváka vyvolat příběh něčeho již prožitého či viděného, ale dávno zapomenutého. Díla s možnými archetypálními či religiózními odkazy „reprezentují jakési okno do minulosti“, jak zmiňuje Evžen, který, přestože nerad cokoli vypráví, se tak alespoň pro jednou pokusil sdělit něco téměř konkrétního.

Monika Doležalová

———————————————————-

Kurátorka výstavy: Monika Doležalová

Grafické řešení: Petr Bosák, Robert Jansa (2013 Designers)

Redakce textů: Marta Nožková

Anglický překlad: Ivan Vomáčka

Oddělení produkce výstav: Diana Brabcová, Radka Lhotáková, Kateřina Adamová, Jan Pavelka, Jiří Stáhlík, Petr Linhart, Martin Krsek, Marek Fryš, Petr Tlučhoř

Oddělení propagace: Miroslav Koláček, Michaela Moučková, Alice Lenská, Michaela Maupicová

Edukace: Lucie Haškovcová, Iveta Šárníková

Poděkování: Karel Srp, Federico Díaz, Marek Chochola, Pavla Ortová, Milena Bartlová, Ondřej Brody, Pavel Čejka

Pořadatelé: Hl. m. Praha, Galerie hlavního města Prahy

Publikaci k výstavě vydává: Galerie hlavního města Prahy

Mediální partneři: Dolce Vita, Instinkt, Radio 1, ArtMix, ArtMap, A2, Vltava ČRo, Ateliér, Art and Antiques, Metropolis, Pražský deník, Rádio Classic, Literární noviny

Kontakty: Michaela Moučková / Kristýna Kočová, +420 725 818 721, +420 224 826 391, pr@ghmp.cz, michaela.mouckova@ghmp.cz, kristyna.kocova@ghmp.cz

Další informace: www.ghmp.cz

DOPROVODNÝ PROGRAM:

Autorská prohlídka s Evženem Šimerou: út 4. 6. v 17.00

Lektorské prohlídky: čt 30. 5., 13. 6., 27. 6. v 16:30

Interaktivní prohlídky pro školy

Možnost interaktivních prohlídek spojených s experimentální výtvarnou reakcí na výstavu, vhodné pro všechny typy škol. Rezervace: lucie.haskovcova@ghmp.cz, +420 608 216 418, +420 606 612 987

Tvořivé dialogy s uměním

Pro děti, ale i pro všechny další věkové kategorie výtvarné dílny s lektorkou Lucií Haškovcovou přímo v expozici nebo ve výtvarném ateliéru – animační program se speciálními doprovodnými materiály, připravený a realizovaný edukačním oddělením. Po interaktivních prohlídkách výstav následuje výtvarná reakce – vlastní tvorba návštěvníků. Účastníci akcí se mohou seznámit s tradičními i netradičními technikami z oblasti kresby, malby, experimentální fotografie i prostorové, intermediální, akční a konceptuální tvorby. Rezervace do 16.00 předchozího dne – lucie.haskovcova@ghmp.cz, +420 608 216 418, +420 606 612 987 sobota 6. 7. 2013, 13:00 – 18:00, Staroměstská radnice, „Alchymie barev“

V rámci výtvarných akcí k výstavě se budeme volně inspirovat „alchymií“ Evžena Šimery. Budeme experimentovat s materiálem, nejrůzněji ho testovat. Využijeme mj. i sypké barevné pigmenty, rozdrcené křídy, písek, cukr atd. k tvorbě náhodných tvarů, které budou buď dočasné a budeme je moci proměňovat nebo je budeme fixovat lepidlem na papír. Pokusíme se „interpretovat“ zde prezentované „skvrny“ a jejich detaily a hledat v nich konkrétní motivy a prvky nebo je nejrůzněji dokreslovat a vytvářet z nich další abstrakce. Vrátíme se ale i ke známým stékaným obrazům Evžena Šimery a budeme s nimi podobně také pracovat. Vyzkoušíme i experimentální fotografickou techniku, kdy se za přítomnosti světla kreslí ustalovačem na fotopapír. Výsledné skvrny, které jsou dílem náhody ale i racionality a výsledkem chemické reakce, se totiž také podobají některým Šimerovým výtvorům.

Lucie Haškovcová

Dva časy / Galerie Velryba / Praha / 7. 5. – 1. 6. 2013

Sibiř – Dva časy – výstava obrazů

Pět Češek na Sibiři a jejich obrazy v Praze.

Praha: Výstava sibiřských obrazů začala v úterý 7. května v pražské kavárně Velryba. Další budou následovat během června a července. Výstavní sérii předcházelo rozhodnutí skupiny mladých lidí a jejich učitelky, malířky Nadii Verner, jet společně malovat na Sibiř. Na konci srpna roku 2012 strávila česká výprava dva týdny ve stepi a pak v tajze na řece Maně spolu se svými nově objevenými ruskými přáteli z Krasnojarsku. Nezapomenutelné ze stepi a tajgy vystavují ve svých obrazech.

Praha, 21. května 2013 – „Musím říct, že mi pořád ještě nedošlo, kam letíme a proč. Jako bych byla v mlze.“, zapisuje po cestě do společného deníku účastnice výměny Anna Šopovová. Po horečnatých přípravách odlétá dvanáct Čechů do nitra ruské Sibiře. Skupina mladých lidí ve věku mezi osmnácti a šestadvaceti lety spolu se svou učitelkou malování Nadiou Verner a místním znalcem Richardem Smejkalem odletěla v létě minulého roku vstříc sibiřské krajině a lidem.

„Poznáváme rozdílné teploty mezi dnem a nocí, nabaleni v několika vrstvách. Rusové však vypadají, že jim je teplo. Natalia chodí už od našeho příjezdu v kraťasech.“ (zápis z deníku) První dny u jezera ve stepi přinášejí pocity rozlehlosti. Seznamování se vzduchem, saunou, novými přáteli, sladkým mlékem, vodkou a plastovým nádobím. Na plátnech se objevují první obrazy. Prostor promlouvá, ve skicácích se objeví i automatické kresby. Část z nich vystavuje Nadia Verner v podobě svých obrazů na plátně.

Druhá část společné cesty se odehrává uprostřed nekonečných lesů na řece Maně. Déšť smývá barvu z pláten a rozpíjí akvarel. Na výstavě se můžete setkat i s obrazy, které tvořil i sám déšť (Sára, 2012, Na Sibiři pršelo, akryl na plátně).

Na místě, kde nic není, hledat všechno. To bylo heslo letní výpravy na Sibiř, která se mohla odehrát díky podpoře grantové agentury EU Mládež v Akci. V létě roku 2013 se skupina kolem malířky Nadii Verner chystá na plenér do mongolských stepí. Finance na cestu si tentokrát výprava, v čistě dámském složení, chce vydělat skrze prodej svých obrazů ze Sibiře a pořádání doprovodných aktivit.

Výstava Sibiř – Dva časy, 7. 5. – 1. 6. 2013, V klubu Velryba, Opatovická 156/24, Praha 1

Další výstavy: Kávovarna (vernisáž 23. června 2013), Jiný kafe (vernisáž 30. června 2013), Galerie Jagellonská (červenec 2013).

- – -

SIBIŘ – DVA ČASY

TEREZA LIŠKOVÁ

Pták co letí, skládá prostor z různorodých ploch. Otevřít srdce. Nemalovat věčné pravdy. Šílenost nečekaných barev a světel. Neustále otevírající se obzory. Z bodu do prostoru, z prostoru do bodu. Dva časy. Kotrmelce nebe a země. Prostor se mele. Mlha, ve které zmizí skoro všechno.

NADIA VERNER

Nejde s prostorem nesplynout, Nejde nebýt součástí nového časoprostoru, Nejde se bránit tušení podstatného pod povrchem. Co malovat?, když Všechno je Jedno. Automaty potkávají, co vidí oči, jsou jen první pomoc. Nejde se vrátit stejná.

CHAMOMILLA VULGARIS

Tam, kde prostor a čas funguje jinak, tam, kde se mlhou dostanete do jiného světa, tam jsem nechala kousek sebe a kousek jsem si sebou přivezla – Sibiře. Ani z vyprávění, ani z fotek nikdo nepochopí, co je Sibiř, dokud se tam sám nepodívá a nezažije to. Alespoň jsme o tom podali tu nejbližší výpověď, namalovali jsme to.

ANIČKA

Step mě chytla za srdce a nepouští ho. Vítr jak zpívá. Povrchová svoboda a hloubková mašinerie, Inferno. Jsem v labyrintu. Maluju, ale nejde to, barvy nefungují, prostor není. Kašlu na to. Tajga mě dusí, útočí. Únik jen v myšlence. Vesmír a prostor. Ale odpojená! Pak už není úniku. Větve jsou ve mně, drásají mi vnitřnosti a kolem mne jen skála. Nehty do ní zarývám a plazím se, snad nahoru, snad k východu. A teď je to jinak. Problémy nejsou. Jen nekonečno. Ve Tvé myšlence.

SÁRA

Za hranicí mého světa. Ani se nesnažím čekat nečekané. Sdělit nesdělitelné?

Jan Šída v dnešním Právu představuje výstavu portrétů španělských fotografů Leopolda Pomése a Carlose Saury, kterou hostí pražský Institut Cervantes. „Pojetí expozice je koncipováno jako pomyslný duel dvou výrazných osobností, jejichž vidění skutečnosti přetavila originalita umělecké fantazie. Ačkoliv oba muži přistupují k zachycení světa z trochu jiných zorných úhlů, má jejich vyjádření jeden styčný bod. Pojmout svět kolem jako místo, které je výtvarně i dějově neobyčejně zajímavé.“

V sobotu 18. 5. proběhly oslavy Mezinárodního dne muzeí, MK vyhlásilo ceny Gloria Musaealis, proběhly volby do správní rady Mánesa, zemřel bývalý ředitel Guggenheimova muzea Thomas Messer a padaly aukční rekordy u nás i v zahraničí.

1/ Mezinárodní den muzeí 18. 5. 2013

V sobotu 18. května byl připomínán Mezinárodní den muzeí, jehož tradice sahá do roku 1977. Většina muzeí v tento den nabídla volný či zvýhodněný vstup a další doprovodné akce: např. Národní galerie v Praze a Arcidiecézní muzeum v Olomouci připravily ve všech stálých expozicích a výstavách komentované prohlídky (zde). V Brně proběhla již devátá muzejní noc, která byla letos poprvé zpoplatněna symbolickou částkou 20 Kč. Podle prvních odhadů se zavedení vstupného na návštěvnosti akce nijak negativně neprojevilo (zde).

2/ Vyhlášení cen Gloria Musaealis

Ministerstvo kultury a Asociace muzeí a galerií vyhlásily laureáty XI. ročníku cen Gloria Musaealis (zde). Vlastivědné muzeum v Olomouci získalo za expozici Příroda Olomouckého kraje cenu v kategorii muzejní výstava roku (zde). Publikací roku se stala kniha Z Nového Světa do celého světa. 300 let harrachovského skla, kterou připravilo Západočeské muzeum v Plzni a Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Muzejním počinem roku se stal projekt rekonstrukce historické budovy Slezského muzea v Opavě a expozice Slezsko (zde). Český výbor ICOM ocenil Památník Lidice za stálou expozici Lidická sbírka (zde).

3/ Volby do správní rady Mánesa

Během víkendu proběhly volby do stínové správní rady Nadace českého výtvarného umění spravující historickou budovu Mánesa. Volby zorganizovala iniciativa Mánes umělcům, která podrobila činnost reálné správní rady ostré kritice. Celkem se zúčastnilo přes 300 hlasujících z oblasti profesionálního umění, kteří vybírali z 19 kandidátů 6 umělců a 3 zástupce z řad teoretiků a kurátorů. Zvolená rada se bude snažit o změny ve fungování nadace tak, aby se stala veřejnou, demokratickou a aby lépe vyhovovala potřebám umělecké obce. Jména kandidátů a výsledky voleb zde.

4/ Zemřel Thomas Messer

Ve věku 93 let zemřel Thomas Messer, bývalý dlouholetý ředitel Guggenheimova muzea v New Yorku (zde). Narodil se v roce 1920 v Bratislavě a v meziválečném období vyrůstal v Praze. Do čela muzea nastoupil v roce 1961 a jedním z jeho nejvýraznějších počinů bylo, že přesvědčil Peggy Guggenheim, aby v muzeu vystavila svou privátní sbírku kubismu, surrealismu a abstraktního expresionismu, kterou pak muzeu odkázala. Thomas Messer se po celý život pravidelně vracel do Prahy a spolupracoval i s Národní galerií. Poslední výstavou, kterou pro Guggenheimovo muzeum připravil, byla přehlídka Modern Treasures From the National Gallery in Prague (zde).

5/ Rekordní částky za díla žijících umělců

Obraz Domplatz, Mailand německého malíře Gerharda Richtera se stal vůbec nejdražším dílem žijícího umělce. Aukční síň Sotheby’s ho v New Yorku prodala soukromému sběrateli za 37 milionů dolarů (zde). Rekordní částky padaly rovněž na českých aukcích. Nejdražším dílem českého žijícího umělce se stal na aukci Galerie Kodl obraz Na návštěvě u Harrachů od Theodora Pištěka prodaný za 3,24 milionu korun. Na stejné aukci vyl prodán obraz Dívka se švihadlem od Mikuláše Medka za 6 milionů korun, což je rekordní částka nejen za Medkovo dílo, ale i za dílo našeho poválečného umění vůbec (zde a zde).

Propagační snímek k performance Chto delat?, která proběhla při příležitosti setkání k desetiletému výročí existence mezinárodní sítě nezávislých organizací tranzit

Jan Zálešák: Změnit obraz

V rozmezí jednoho týdne se Praze a ve Vídni uskutečnily dvě akce, které na první pohled neměly nic společného, přesto mi přijde zajímavé a taky důležité o nich uvažovat ve vzájemném vztahu. Tou první byl „okupační protest“ iniciativy Mánes umělcům, který se na chodníku před budovou Mánesa a v jejím blízkém okolí odehrál ve dnech 18. a 19. dubna 2013. Tou druhou pak bylo ve dnech 25. a 26. dubna vídeňské setkání k výročí deseti let existence mezinárodní sítě nezávislých organizací tranzit spojené s představením a zahájením projektu Changer d’image, pětidílné série performancí a filmových projekcí realizované ve spolupráci s mumok kino. Co obě akce spojovalo, kromě toho, že na nich bylo možné vidět stejné tváře (kromě mé vlastní, která se před budovou Mánesa mihla v pátek odpoledne, mám na mysli ředitele pražské pobočky tranzitu Víta Havránka anebo předsedu rady pražského tranzitu Jiřího Ševčíka)?

Impulzem ke vzniku tranzitu bylo v roce 2002 uvědomění si strukturálního deficitu zdejší kulturní produkce. Země bývalého východního bloku se sice staly součástí nové, sjednocené Evropy (proces integrace byl dovršen během poslední dekády začleněním většiny z nich do EU), nicméně dvanáct let transformačního období pod heslem „přibližování se Západu“ jasně potvrdilo, že historicky podmíněná „asymetrie“ hned tak nezmizí. V Česku a na Slovensku, kde byly založeny první regionální organizace tranzit, bylo po roce 2000 jasné dvojí: 1) stát není ochoten nebo schopen podporovat provoz současného umění tak, jak by si umělci, galeristé a kurátoři představovali; 2) po opadnutí první vlny zájmu o exotické Druhé z bývalého Východu vyvstala akutní potřeba hledání regionálně specifické identity, která by čelila těmto nástrahám: na jedné straně sebe-kolonizaci, na straně druhé pak „orientalizaci“, případně paternalismu.

Tranzit vytvářel prostor pro reakci na oba výše zmíněné problémy. Řekl bych, že většina umělců si byla dlouho vědoma především možností, jež tranzit, který do určité míry zaplnil díru zející v českém provozu současného umění po finančním útlumu nadace Centrum pro současné umění, nabízel v oblasti podpory a produkce tvůrčích aktivit. Dobové svědectví o tom, jaká očekávání byla s tranzitem spojena, podává např. závěr textu Mariany Serranové z února roku 2004 o předávání vývojových cen tranzitu v pražské Galerii Display:

„V současnosti, kdy je hlavním blokem zdravého fungování českého výtvarného provozu asociální kulturní politika státních institucí, stavějících se často do pozice bezmoci, mají iniciativy jako tranzit silný, takřka psychoterapeutický účinek. Jeho smysl pochopitelně netkví v (limitovaném) finančním potenciálu. Je v katalyzování základních principů komunikace a spolupráce v především v základní rovině tvůrčích jedinců, kteří pokud chtějí, tak se domluví, a nejsou přitom na neschopnosti větších struktur nijak závislí.“

Záběr z dokumentu Changer d’image od Jean-Luc Godarda

Pokud jde o hodnocení stavu kulturní politiky státních institucí obsažené v první větě, zdá se, že se za téměř deset let mnoho nezměnilo. Snad jen ubylo naděje (jak bylo během vídeňského setkání několikrát připomenuto), že by se věci mohly do budoucna nějak výrazně zlepšit. Bohužel je těžké s tímto konstatováním určité vyprahlosti a ztráty víry v pozitivní obrat nesouhlasit. Stačí si vzpomenout na současnou „asociální kulturní politiku“ Ministerstva kultury v oblasti živého umění a nepokrytě pragmatický vztah k financování provozu výtvarného umění na úrovni regionů; živoření či v lepším případě stagnaci (snad ani ne tak finanční jako především personální a koncepční) státních galerijních institucí; aktuální vývoj v oblasti dotační politiky Ministerstva školství, které v rámci tlaku na zeštíhlování magisterského studia nenápadně utahuje kohoutky fakultám výtvarných umění (zatímco obě pražské „akademie“ nechává prozatím být)…

Ovšem co se týče „psychoterapeutického“ účinku, jímž v počátcích svého fungování pražská pobočka tranzitu stimulovala především intenzivně se rozvíjející komunitní scénu současného umění, tam je, myslím, potřeba výše citované hodnocení revidovat.

Tranzit nepochybně výrazně přispěl k tomu, že se navzdory nerozvinuté struktuře komerčních galerií a praktické absenci nějaké státní politiky v této oblasti, podařilo některým umělkyním a umělcům prosadit se v „západním“ provozu současného umění. Za dílčí vrcholy „lobbingu“ tranzitu můžeme považovat účast Kateřiny Šedé a Jiřího Kovandy na documenta 12 (2007) nebo prezentaci českých umělců v mezinárodním projektu Monument transformace (2009). Právě rozvíjení a posilování vazeb na mezinárodní provoz současného umění je nepochybně tou oblastí, v níž tranzit odvedl největší množství práce. Vznik Tranzitdisplaye jako hybridu spojujícího aktivity v oblasti produkce umění, kurátorství a výstavní činnosti a rozvíjení kritického diskursu o umění (publikační činnost nebo organizace přednášek) v roce 2007 můžeme označit za určitý zlom. Vývoj v Praze přitom v jistém smyslu předňal směřování tranzitu jako celku, v němž stále výrazněji do popředí vystupují kurátorské aktivity, jejichž dosavadním vyvrcholením je účast kurátorského kolektivu tranzit.org na Manifesta 8 v Murcii. Myšlenkové pozadí projektu pro Manifestu 8 rozkrývá text „Ústava pro dočasnou výstavu“ (dostupný zde). Za povšimnutí stojí, že vedle Víta Havránka, Dóry Hegyi a Georga Schöllhammera, zastupujících jednotlivé regionální pobočky tranzitu, zde figuruje ještě Zbyněk Baladrán, který se z původního kolektivu Displaye nejvýrazněji podílel na zde popisovaném „infikování tranzitu Displayem“.

Zatímco tranzit se postupně posouval do pozice (kolektivního) autorského a kurátorského subjektu pohybujícího se na mezinárodním fóru, komunita současného českého umění se potýkala a potýká s problémy, jejichž charakter se v čase příliš nemění. První projekty nezávislých galerií produkovaných a kurátorsky vedených umělci měly víceméně programový charakter reakce na nedostatečné příležitosti vystavování v existujících institucích spravovaných z veřejných rozpočtů. Galerie jako Jáma, Vitrínka BJ, Eskort, Display, AM 180 a další odstartovaly vývoj, který dospěl do stádia, kdy v České republice máme bohatou a dynamicky se proměňující scénu nezávislých galerijních projektů tvořících společně vrstvu provozu umění, kterou můžeme označit jako komunitní. Má to ale jeden háček. Nezávislé galerie dnes sice celkem úspěšně uspokojují potřebu především studujících a začínajících umělců vystavovat, avšak celý jejich provoz zůstává víceméně v izolaci a stranou zájmu „širší veřejnosti“.

Vít Havránek při vystoupení v rámci protestní akce Mánes umělcům / foto: Mánes umělcům

Přitom již před více než šesti lety Václav Magid jasně formuloval úkol, který by si zástupci českého komunitního provozu měli vzít k srdci: „Česká umělecká komunita teď stojí před dalším stádiem svého vývoje – před stádiem sebeuvědomění. Tvůrčí potenciál, který nastřádala, má možnost přesáhnout její hranice a působit na širší publikum. Proto je potřeba začít myslet na „neznámého“ diváka a jasně si stanovit, v jaké úloze před něj má předstoupit aktuální umění. Jaká je funkce umění v komunitě již víme, nyní si musíme říct, jaká je jeho funkce v současné české společnosti“. (Václav Magid, Fenomén, Umělec, 2007, č. 1, dostupné zde)

Troufám si tvrdit, že iniciativy usilující o změny na různých úrovních provozu umění, které v tomto odstavci připomenu, vznikaly právě s rostoucím uvědoměním si Magidem avizované potřeby hledání funkce současného umění ve společnosti. Iniciativa Pro AVU (2009), byť se moha jevit pouze jako „interní revolta“ proti establishmentu školy a způsobu (ne)vypisování a průběhu konkurzů, byla jedním z prvních impulsů k sebeorganizaci kriticky smýšlejících kulturních producentů. Výrazná část těch, kdo se angažovali v Pro AVU, dnes spolupracují na kurátorsko-tvůrčí platformě P.O.L.E.. V roce 2012 se pak objevuje Výzva proti nulové mzdě. Odtud již vede přímá cesta k iniciativě Mánes umělcům. Pokud bychom si jednotlivé iniciativy nakreslili jako množiny se jmény, zjistili bychom, že – byť se to tak někdy podává – se nejedná o homogenní a uzavřený, nýbrž naopak stále se rozšiřující okruh lidí. „Společným jmenovatelem“ je zde nepochybně ochota se nějakým způsobem angažovat, kterou lidé jako Tereza Stejskalová, Vít Havránek, Pavel Sterec, Jiří Ptáček, Isabela Grosseová, či Tomáš Vaněk (záměrně jmenuji vzorek, který při nejlepší vůli nejde vnímat jako nějakou uzavřenou skupinu) prokázali ve svých dosavadních uměleckých, kurátorských a dalších aktivitách.

Iniciativu Mánes umělcům můžeme nahlížet jako další v řadě kritik tristních poměrů v provozu současného českého umění. S kritikou je tentokrát ovšem spojena také nepřehlédnutelná snaha o vykročení za hranici komunitního okruhu těch, „kteří pokud chtějí, tak se domluví“, abych ještě jednou připomenul závěr výše uvedené citace Mariany Serranové. Příklon k otevřenosti, výzva k zapojení bez ohledu na generační a regionální příslušnost naopak vytváří celkem slušnou pravděpodobnost, že domluvit se na čemkoli bude velmi těžké. Iniciativa Mánes umělcům svědčí o tom, že jedna z původních funkcí, s nimiž tranzit v Praze začínal (tj. stimulování komunity současného umění), pozbyla svoji platnost. Nebo jinak. Mánes umělcům umožňuje jasněji pochopit, čím tranzit skutečně je: (chtě nechtě) elitním think tankem, který je velmi efektivní v oblasti produkce kulturních aktivit a dlouhodobě přispívá ke konstruování posttotalitní identity současného umění v prostoru bývalé východní Evropy, který bude nicméně z principu vždy vystupovat z pozice odstupu.

Z akce Mánes umělcům / foto: Mánes umělcům

Nyní už trochu konkrétnější úvahy (na místě to byly spíše cáry myšlenek) přispěly k tomu, že na mě dva dny ve Vídni zanechaly rozporuplný dojem. Na jednu stranu je nesmírně příjemné a osvěžující vidět veřejnou tvář nadace podporující současné umění. Kromě nezbytných formalit žádná zbytečná strojenost, zájem o věc a především zásadní míra autonomie ponechaná těm, kdo se svěřenými zdroji nakládají, tj. v tomto případě tranzitu. První večer v duchu ohlížení se za deseti lety spolupráce tranzitu a Nadace Erste nicméně otevřel i některá bolestivější témata. Jestliže zní základní linie argumentace tak, že Nadace Erste podporuje aktivity v oblasti současného umění v zemích, na jejichž bankovní trhy vstoupila Erste Bank, proto, aby tak vykompenzovala čistě neoliberální logiku stojící v pozadí expanze mateřské banky na rozvíjející se trhy, pak si člověk začne klást otázky. Například: Nadace Erste získává prostředky na své aktivity z dividendových výnosů a je to právě Česká spořitelna a.s., jejíž stabilní ziskovost pomáhá ustát skupině Erste těžké období následující po krizi finančních trhů v roce 2008. Měli bychom být rádi, že zisk realizovaný v České republice se v Rakousku alespoň dostane do rukou někomu, kdo považuje za společensky žádoucí jej částečně „uložit“ do kulturní produkce? Měli bychom být rádi i tehdy, když se za tyto peníze nakupují umělecká díla, která tak nekončí v „národních“ sbírkotvorných institucích, kde bychom je jistě rádi viděli? Nesvědčí tyto otázky především o esenciálně středoevropském mixu charakteristickém mixu maloměšťáctví, šovinismu a nacionalismu?

V podobných úvahách by se dalo jistě ještě pokračovat. To podstatnější se nicméně odehrálo následující večer, kdy byl v mumok kino zahájen projekt projektu Changer d’image. Jeho leitmotivem je stejnojmenný dokument, který si u Jean-Luc Godarda objednala francouzská televize po vítězství levicového prezidentského kandidáta Fracoise Mitterranda s tím, aby zachytil proces politické změny, k níž v zemi došlo. Godard sice zakázku přijal, nicméně výstup je především sebe-kritickým proudem vědomí, meditací nad nemožností a neochotou úkolu dostát. Tento základní paradox – pozice umělce ve vztahu k zadavateli, ve vztahu k očekávání a nárokům, které jsou na něj kladeny v momentě, kdy je u něj objednáno nové dílo – představuje nepochybně skvělý výchozí bod pro rozvíjení diskuze o vztahové politice na poli současného umění. Rovněž vedlejší záměr – narušit projektem žánrové hranice a směřovat k hybridům na pomezí filmu a performance – se během večera, v němž vystoupili s přednáškou-propozicí vedenou v ruštině Dmitry Vilensky a Natalia Pershina ze skupiny Chto delat? a s komentovanou sérií intertextuálně propojených videí Ruti Sela, podařilo skvěle naplnit.

Z akce Mánes umělcům / foto: Mánes umělcům

Anglické slovo commission, které během večera tolikrát zaznělo, u nás zatím příliš nezdomácnělo, ani v originální, ani v nějaké počeštěné formě. Přitom právě o povaze takovéto zakázky, na které stojí velká část provozu současného umění, se myslím v kontextu Changer d’image má jednat. Příklon k místně specifickým realizacím, projektům šitým na míru nejen prostoru, ale především určitému institucionálnímu rámci, regionálnímu, politickému, sociálnímu a jiném kontextu, to všechno jsou projevy strategií, které na konci 60. let vznikaly jako projev vzdoru proti komodifikaci umění (tj. redukci uměleckého díla na zboží). Již na začátku 90. let bylo nicméně zjevné, že svět umění tyto strategie úspěšně vstřebal a z umělců se tak stále častěji stávají spíše než tvůrci „děl“ ve smyslu nějakých materiálně trvalých objektů, dodavatelé služeb, tvůrci situací, myslitelé, baviči… To vše je dobře a dávno známé a řada umělců, podobně jako Jean-Luc Godard, podrobili tento fakt kritice. V souvislosti s výtvarným uměním bychom mohli připomenout např. texty Andrey Fraser k výstavnímu projektu Services (1993). V případě vídeňské série Changer d’image již není možné zadání (commission) kritizovat přímo, jelikož kritika je již součástí tohoto zadání. Co by vlastně mělo být předmětem kritiky, pokud se do projektu zapojíte? To, co zůstává, je afirmativní postoj, přijetí nabídky. Logicky pak kritika nesměřuje k zadavateli, ale stává se tématem sama o sobě (sama pro sebe).

Pozoruhodné je, že během dvou dní, kdy byl projekt ve Vídni diskutován, nepřišla prakticky vůbec řeč na otázku zadávání uměleckých děl v zemích, kde tranzit působí. Možná jsou to otázky příliš marginální, příliš spjaté s každodenní rutinou a měly by se řešit na nějakém jiném fóru. Přesto jsem si nemohl pomoct a nemyslet na tu podivuhodnou blízkost v prostoru a v čase. V Praze se kladou stále dokola ty stejné otázky: měl by umělec mít právo na honorář za projekt připravený speciálně pro výstavu, měli by umělci mít právo na to, aby Nadace, která má v popisu práce podporu umění, toto dělala…? Ve Vídni se tato ušmudlaná realita Bývalého Východu – to, co nás skutečně všechny, ať už jsme z Česka, Slovenska, Maďarska nebo Rumunska, spojuje – odsunula stranou. To, co zbylo, bylo příjemné setkání s milými, charismatickými lidmi, s nimiž byste se na vernisážích chtěli potkávat častěji.

Proto asi taky ten pocit, že již nelze očekávat, že by změna mohla přijít odněkud „zvenku“ (i když je toto v případě tranzitu toto „venku“ samozřejmě bytostně součástí dění na české scéně současného umění). Možná to bude Mánes umělcům, možná nějaká příští iniciativa, je však nepochybné, že někdo bude muset mít dost trpělivosti na to, aby se od atraktivně kladených otázek směřovaných k mezinárodnímu publiku vrátil ještě na čas k obyčejným, elementárním otázkám kulturní politiky a praxe kulturní produkce v jedné malé postkomunistické zemi ve středu Evropy. Jen tak bude možné změnit obraz.

Jan Šrámek a Veronika Vlková / Kouzlo zapomnětlivosti / kurátor: Martin Mazanec / Galerie města Blanska / Blansko / 11. 5. – 5. 6. 2013

foto Petr Novotný

ESSL ART AWARD CEE 2013 / FUTURA / Praha / 31. 5. 2013 v 19h

ESSL ART AWARD CEE 2013 odmění mladé umělce

Již popáté bude letos v Praze předána cena ESSL ART AWARD CEE 2013 mladým umělcům a studentům vysokých uměleckých škol.

Cenu udělovanou jednou za dva roky talentům z Bulharska, Chorvatska, České republiky, Rumunska, Slovinska, Slovenska, Maďarska a letos poprvé také z Turecka založili v roce 2005 mecenáši umění a majitelé rakouské firmy BauMax Agnes a Karlheinz Esslovi.

O vítězích rozhoduje mezinárodní porota, jež vybere z mnoha stovek přihlášek práce deseti umělců. Cenu získají dva vybraní účastníci z každé země a jejich práce budou společně s díly vítězů soutěže v ostatních oblastech a zemích následně vystaveny v Esslově sbírce současného umění v Rakousku.

Vernisáž výstavy 10 kandidátů z České republiky se koná v pátek 31. května 2013 v 19.00 hodin v centru pro současné umění FUTURA (Holečkova 49, Praha 5 – Smíchov).

Výstavu zahájí Michal Novotný (FUTURA centrum pro současné umění), KR Martin Essl (CEO BauMax) a Jiří Švestka (zástupce poroty).

Následně bude vítězům předána cena ESSL ART AWARD CEE a ocenění VIG Special Invitation (předá zástupce vedení pojišťovny Kooperativa).

Kandidáty na cenu za Českou republiku jsou Matěj Al-Ali, Karíma Al-Mukhtarová, Jan Brož, Terezie Foldynová, Jakub Geltner, Blanka Kirchner, Eliška Perglerová, Rudolf Samohejl, Viktor Takáč a Tomáš Werner.

Pecha Kucha Night v Ústí nad Labem

poslední akce doprovodného programu výstavy Minimální trvanlivost – Kontext roku 2012 ve výtvarném umění

Sedmá ústecká PechaKucha Night se uskuteční již zítra, 21. 5. 2013 od 20:20 v Galerii Emila Filly.

Na téma Rok 2012 vystoupí: Darina Alster, Matěj Smetana, Shlomi Yaffe, Tomáš Tichý, Vojtěch Malina a Marek Hudač, Darius Hingar, Miroslav Oros, Tadeáš Kotrba.

Občerství BAR Mumie a dobroty Terezy Záchové.

PechuKuchu pro Vás organizují kurátorky výstavy Minimální trvanlivost, GEF a Kompot

Více informací naleznete na: www.gef.cz nebo na: https://www.facebook.com/pages/Minim%C3%A1ln%C3%AD-trvanlivost/251183725025364?ref=ts&fref=ts

Informace o PechaKucha aktuálně také zde: https://www.facebook.com/PechaKuchaUsti?fref=ts

Kája Saudek / Zlatá éra československého filmového plakátu XIX. / foyer kina Světozor / Praha / 23. 5. – 31. 7. 2013

VÝSTAVA V KINĚ SVĚTOZOR PŘEDSTAVÍ VŠECHNY FILMOVÉ PLAKÁTY KÁJI SAUDKA

Nejvýznamnější český komiksový tvůrce Kája Saudek se výrazně zapsal také do dějin české kinematografie. Nezaměnitelný rukopis učinil z tvůrce výtvarného pojetí filmů Kdo chce zabít Jessii? (1966) a Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1971) jednoho z nejpopulárnějších autorů filmových plakátů. Nadcházející výstava v kině Světozor poprvé mapuje celou Saudkovou tvorbu v tomto žánru, a to včetně mnoha návrhů, které nedošly realizace. Díky přímému srovnání realizovaných a nerealizovaných plakátů jsou často dobře patrné zásahy cenzury, která dusila Saudkovu tvorbu zejména po roce 1971. Vernisáž výstavy proběhne dne 23. května od 18 hodin za osobní přítomnosti paní Johany Saudkové, manželky autora. Ve foyer Kina Světozor budou Saudkovy plakáty k vidění až do 31. července.

Výstavu doprovodí vydání kompletního katalogu

Výstavním cyklem Zlatá éra českého filmového plakátu filmová galanterie Terryho ponožky dlouhodobě připomíná význam českého výtvarného plakátu. 19. pokračování cyklu, věnované Kájovi Saudkovi, doprovodí vydání kompletního 32 stránkového katalogu všech Saudkových návrhů v limitované edici 500 kusů. Terryho Ponožky katalog připravily ve spolupráci s Galerií Mona Lisa. „Sehnat podklady pro publikaci, která vyčerpávajícím způsobem dokumentuje tvorbu Káji Saudka na poli filmových plakátů, nebylo jednoduché. Jsem rád, že se to podařilo,“ komentuje vydání katalogu kurátor Terryho ponožek Pavel Rajčan. „Publikace obsahuje mnoho raritních návrhů a bude proto bonbónkem pro početnou obec Saudkových fanoušků.

Vedle nerealizovaných variant se jedná také o cizojazyčné verze – například Rumunskou a Jugoslávskou verzi plakátu k filmu Kdo chce zabít Jessii. Bravurní tvůrčí kresbu uťaly zásahy cenzury. „Nejplodnější období Saudkovy plakátové tvorby, stejně jako jeho tvorby komiksové, končí rokem 1971, kdy mu bylo zakázáno veřejně publikovat. Tento zákaz byl vlastně likvidační,“ vysvětluje druhý z kurátorů výstavy, Libor Gronský. I přes pozdější zmírnění zákazu se Saudek volnosti při tvorbě plakátů již nedočkal. „Návrhy na různé typy písma u schvalovatelů procházely, bravurní tvůrčí komiksová kresba už méně, komunisté ji nebyli schopni strávit.“ Konečné verze plakátu mnohdy úplně potlačují autorův rukopis, když obsahují tištěné písmo a foto z filmu. Represe režimu však nepřipravila Saudka o uznání, kterého se mu dostává ve stále větší míře i v zahraniční. Jeho komiksová tvorba je vysoce ceněná a i o jeho filmové plakáty je mezi sběrateli velký zájem. Bohužel, Kája Saudek nemůže stoupající oblibu jeho díla registrovat, od dubna 2006 totiž leží v kómatu. Jeho posledním filmovým plakátem tak zůstává Kameňák z roku 2003.

KAREL SAUDEK

Vernisáž za osobní účasti paní Johany Saudkové proběhne ve čtvrtek 23. května 2013 v 18.00 hodin ve foyer kina Světozor.

Výstava potrvá do 31. července 2013

==========================================

Narozen 13. května 1935 v Praze. Ilustrátor a filmový výtvarník. Nejvýznamnější český komiksový tvůrce. Studoval na reálném gymnáziu v Praze – Botičské ulici, absolvoval soukromou uměleckou školu v oboru grafika, v letech 1950–1954 pracoval jako technický kreslič. Živil se mimo jiné i jako metař, čistič oken, kulisák nebo pomocný architekt ve Filmovém studiu na Barrandově (např. u filmů: Zlatokopové z Arkansasu, Černí orli ze Santa Fé). Od roku 1968 žil na volné noze – věnoval se komiksu, ilustracím, malbě a plakátové tvorbě. Vytvořil desítky plakátů (filmových, divadelních, hudebních…) a stovky ilustrací.

WEB FILMOVÉ GALANTERIE TERRYHO PONOŽKY: http://www.terryhoponozky.cz

LINK DO SEKCE AUTOŘI PLAKÁTŮ: http://www.terryhoponozky.cz/plakaty/parametr-1-autori/34-saudek-karel

Pavel Kořínek: Komiksové vyjednávání o paměti – od vzpomínání Vladka Spiegelmana k vyjednané trilogii O přibjehi

23. 5. 2013 19:00

Nástup autobiografického komiksu v 70. a 80. letech s sebou přinesl i zvýšenou autorskou pozornost věnovanou reflektování vyjednané, nejrůznějšími způsoby sdílené a korigované osobní paměti.

Tím, co spojuje Spiegelmanova Mause s biografickými bandes dessinées Emmanuela Guiberta (Alanova válka, Fotograf) či nedávno publikovanou trilogií O přibjehi tak může být i ono přiznané, v komiksových dílech přímo tematizované a komentované vyjednávání o podobě zaznamenaného: o osobních pamětech, jejich limitách a o jejich deformacích, jež si mnohdy vynucuje tužba po kohezním vyprávění.

Přednáška a studie se pokusí pojmenovat alespoň základní vlastnosti a charakterizační rysy takto vytvářených děl a skrze dílčí interpretační analýzu vybraných relevantních komiksů se pokusí nahlédnout i specifika takového paměťového vyjednávání mezi autorem díla a jeho „protagonistou“.

Alef 0 / Ako na médiá, umenie a výstavy / Stanica Žilina – Záriečie / 20. 5. 2013

Alef 0: Ako na médiá, umenie a výstavy

diskusný večer

pondelok 20. 5. 2013 / 19.00

„Alef o“ je diskusný večer o literatúre, umení a nových médiách s teoretikmi, praktikmi alebo doktorandmi.

Tentokrát bude Zuzana Husárová diskutovať s Barborou Šedivou o téme: Ako na médiá, umenie a výstavy.

Barbora Šedivá pôsobí ako členka združení Atrakt Art a 4AM Fórum pro architekturu a média. Spoluorganizuje hudobný festival Next a festival sieťovej kultúry Multiplace, je tiež editorkou časopisu ¾.

Rozprávať sa bude o možnostiach mediálneho umenia a o spôsoboch tvorby a prezentovania digitálnych umeleckých diel. Špeciálne sa nazrie na dôvody, výhody a modely kolaboratívneho kurátorstva. A priestor dostanú i otázky ako napríklad: Ako sa posúva vnímanie mediálnej kultúry? Aké miesto má mediálne umenie v súčasných galériách? Akú rolu majú kurátori v súčasnosti?

Vstupné: 2,00 €

Viac tu.

Pôdorys premenlivosti / Daniel Dida, Juraj Gábor, Magdaléna Kuchtová / kurátor: Ján Kralovič / Turčianska galéria v Martine / Martin / 23.05.- 07.07.2013

Pôdorys premenlivosti

Autori: Daniel Dida, Juraj Gábor a Magdaléna Kuchtová

kurátor: Ján Kralovič

Turčianska galéria v Martine, Daxnerova 2, 036 80 Martin

vernisáž 23.05.2013 o 17.00

_________________________________________________

1 Rád by som bol, keby existovali stále miesta, pevné neporušiteľné, nedotknuté a takmer nedotknuteľné, nemenné, zakorenené; miesta, ktoré by boli odkazom, východiskovým bodom, žriedlom (…) Také miesta neexistujú, a práve preto, že neexistujú, priestor sa mení na čosi sporné, prestáva byť očividnosťou, neoddeliteľnou súčasťou, naším vlastníctvom. Priestor je neistota: ustavične ho musíme označovať, určovať; nikdy mi celkom nepatrí, nikdy mi nie je daný, musím si ho podmaňovať. Georeges Perec: Prieskum priestoru

2 Prázdnym priestorom prejde človek, iný ho pozoruje, a mám všetko, čo je potrebné aby vznikol akt divadla. Peter Brook: Prázdný prostor

3 Ak sme už takí, že nevyhnutne potrebujeme obrazy, pretože ako bolo povedané “ obrazy v nás vznikajú vtedy, ak nedokážeme hneď pochopiť obecný zmysel vecí, potom si vytvárame obrazy, v ktorých by sa mohol zmysel čo najzreteľnejšie prejaviť“, ak sa teda nemôžeme ž obísť aby sme ich stavali medzi seba a zdroj, nech sú aspoň čo najtenšie, čo najpriesvitnejšie, len ako obdĺžnik jemného plátna, chrániaci pred oslnením, na ktorom by sa zdroj sám mohol premietať svojim tieňom. Věra Linhartová: Prostor k rozlišení

4 Vysunutie nie je posunutie. Pri posúvaní sa totiž posúva to, či je už zrejmé, ale pri vysúvaní je podstatné, že sa niečo práve objavuje. (…). Posúvanie sa teda nedeje skokom, pretože ten vyžaduje prerušenie kontinuity. Posúvanie sa deje natoľko pozvoľna, že súvislosť plynulosti, náväznosti nie je prerušená. Petr Rezek: Architektonika a protoarchitektura

5 Už nie prázdnota k dianiu, mlčanie k dráme, už iba; priestor k nahliadnutiu. Věra Linhartová: Prostor k rozlišení

6 Dám obraz na stenu. Vzápätí zabudnem, že stena existuje. Už ani neviem , čo za tou stenou je, neviem už, že tu vôbec je nejaká stena, neviem, že tá stena je stenou, neviem čo je vlastne stena. (…) Ale ja zabúdam aj na obraz, už sa naň nedívam, už sa naň neviem dívať. Dal so obraz na stenu aby som zabudol, že existuje stena, ale ako zabúdam na stenu, zabúdam aj na obraz. Obrazy sú preto, lebo existujú steny. Treba vedieť zabudnúť, že existujú steny, a na to ľudia nevymysleli nič lepšie ako obrazy. Obrazy zatieňujú steny. No steny zabíjajú obrazy. Mali by sme teda ustavične meniť buď steny, buď obrazy, jednostaj dávať na steny iné a iné obrazy, alebo mať pred sebou vždy iný obraz steny. Georeges Perec: Prieskum priestoru

7 V protogeometrií sa ukazuje ako základná operácia posunutie, v protoarchitektúre je to odvrátenie. Geometrické analýzy skúmajú to, čo je určené pre pohľad, protoarchitektúra to, čo získava sféru, ktorá pre pohľad určená nie je. „Videnie“ od chrbta je neurčité, je to tušenie… Petr Rezek: Architektonika a protoarchitektura

Zostavil: Ján Kralovič

Markéta Magidová: Domácí slovník / Galerie TIC: Galerie Kabinet / Brno / 1. 5. – 26. 6. 2013