Jak smířit tradici a budoucnost?

V dalším z textů věnujících se institucionalizaci a prezentaci romského umění se vracíme k výstavě Vesmír je černý / O kosmos hino kalo, která sice již skončila na konci ledna, vzhledem k navazujícímu programu Knihovny romafuturismu v pražském Tranzitu však považujeme téma za stále aktuální. K textu Viktora Čecha a Johanky Lomové s Karlem Šimou v art+antiques 12/2017 přidáváme komentář od Anežky Bartlové, který shrnuje proběhlou diskuzi a upozorňuje na nesrovnalosti v konceptu samotné výstavy.

Výstava Vesmír je černý / O kosmos hino kalo v Moravské galerii v Brně, 3. 11. 2017 – 28. 1. 2018. Foto: archiv MG

Jak smířit tradici a budoucnost?

Výstava Vesmír je černý / O kosmos hino kalo v Moravské galerii v Brně skončila, některé z vystavených obrazů ale můžeme aktuálně vidět na zdi pražské kanceláře iniciativy tranzit. Jsou to ta díla, která nebyla zapůjčena ze sbírek Muzea romské kultury a jejichž autorkou je buďto sama kurátorka Ladislava Gažiová (jak ukázala předloňská výstava v Nevan Contempo a předloňská přehlídka díla malířky v Galerii Jelení, kde byly některé její obrazy, zde podepsané jiným jménem, též vystavené), nebo jí blízcí umělci. V Brně měly všechny tyto obrazy popisky, hlásající smyšlená jména a datace. Toto návštěvníka oklamávající gesto bylo součástí konceptu výstavy, která o sobě tvrdila, že představuje konstrukci kánonu dějin romského umění 20. století, postavenou na chronologii. Zrušit se tím mělo objektivizující „bezčasí, do kterého jej zvykově vřazují stereotypně nadužívané kategorie insitní umění nebo Art Brut“, jak se píše v anotaci výstavy. Tento emancipační přístup – zahrnutí do „velkých dějin“ – je ale hned v úvodním textu konfrontován s motivem, jejž rozvíjí Gažiová dále – totiž romafuturismem. Pojmem rozumíme oblast na hranici mezi aktivismem a beletrií, jež vychází z pojetí afrofuturismu, jímž je označováno hnutí osvobozující budoucnost černošského (především diasporního) obyvatelstva od představy, že je nutné opakovat chyby většinové kulturní vrstvy bílých žen a mužů.

Výstava na jednu stranu chtěla konstruovat umělecký kánon a zavádět chronologii, hierarchii a měřítka hodnocení a na straně druhé naznačovala, že je možné konstruovat vlastní, alternativní a na tradiční historiografii jen minimálně závislou (ideálně klidně autonomní) oblast kulturních hodnot. Jenže bez tradice, kterou by bylo možné následně kritizovat, doplňovat a případně nahrazovat jinou, je vlastně dost těžké být radikální v budování nových narativů. Zdá se tak, jako by se kurátoři (Ladislava Gažiová jako autorka koncepce, Ondřej Chrobák za Moravskou galerii a Natálie Drtinová) chytili do pasti kritického myšlení, které obyčejně poskytuje nástroje pro emancipační rétoriku. Jenže bez pojmu tradice, jenž je, jak naznačuje úvodní text, romskému umění upírán jako vlastní a je naopak užíván pouze jako definující protiklad skrze ono bezčasí, působí takové úsilí do prázdna, protože se jedná o pojem pro konstrukci protikánonu nezbytný.

Výstava Džas bare dromeha / Jdeme dlouhou cestou v Nevan Contempo, 5. 11. – 3. 12. 2016. Foto: Paul Kelley

Pokud by autoři výstavního konceptu využívali kritickou teorii, museli by dojít k nutnosti kritizovat instituce samotné, které se jako státní příspěvkové organizace romskému umění nevěnují nebo tak činí neadekvátním způsobem. Místo toho zvolili naopak taktiku, kterou nedávno trefně pojmenovala v kritice NG Tereza Stejskalová (jež spolupracovala jako kurátorka tranzit.cz i na realizaci zmíněné Knihovny romafuturismu): totiž že chtěla svou výstavu uskutečnit právě ve státem zřízené a financované galerii, aby tak do jisté míry donutila stát uznat konkrétní společensko-politické téma (v případě Stejskalové se jednalo o tvorbu a zkušenost s rasismem u studentů a absolventů Univerzity 17. listopadu v Československu šedesátých let) jako relevantní a autoritou státní instituce mu dodat publicitu a legitimnost.

Tato performativní metoda, jak dostat do veřejného diskurzu a očím na odiv témata společností potlačená, je relativně účinným nástrojem (Národní galerii se podařilo úsilí Stejskalové bohužel torpédovat malým PR a zanedbáním údržby instalace). V případě výstavy Vesmír je černý / O Kosmos hino kalo si pak v podobné snaze autoři koncepce sami podkopli nohy, když prezentovali ve výstavě falešný kubistický portrét nebo údajnou Alšovu kresbu. Zmíněný obraz v kubistickém stylu, datovaný do roku 1938 – tedy do doby, kdy kubisticky malovali spíš poslední mohykáni a poučenější divák si tak v Brně může pomyslet cosi o zaostalosti romských umělců –, nebo zmíněný portrét sv. Sáry připsaný Mikoláši Alšovi, u nějž si pak návštěvník může říci, že onen profil potvrzuje představu o divokých neusedlých Druhých, jež nám ukazují, jak svobodní bychom chtěli/mohli bez státní kontroly být. Oba příklady jsou samozřejmě příklady stereotypních myšlenek nereflektovaného nadřazeného pohledu na romantizovanou a přehlíženou část společnosti. Výstava jako by nám ilustrovala ony stereotypy, aby tak mohla nastavit zrcadlo. Jenže právě k tomuto sebe-reflexivnímu aha-momentu uvědomění si vlastní omezenosti dojít na výstavě nemohlo, protože klíče nebo alespoň jakékoliv indicie naznačující, že část děl je umně vytvořena právě proto, aby názorně ilustrovala obecná klišé, nebyly k nalezení.

Tento vtip však mohou pochopit jen insideři, kteří náhodou zaslechli šuškandu či byli před rokem na výstavě v Nevan Contempo, což je přístup pro instituci typu Moravské galerie v této podobě nepřijatelný. Pokud by bylo z výstavy jasné, že cílem je právě ono procitnutí, pak je vše samozřejmě v pořádku, jenže to zřejmé nebylo. Samotná nepravost některých předmětů není v dnešní době problémem, ostatně těch pravých děl a dokumentů, která mohla i na výstavě zaujmout, bylo dostatek. Patřily mezi ně dokumenty o Svazu Cikánů-Romů, který fungoval na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let anebo příklady nedávného romského umění, jako jsou díla Andreje Pešty „Corrada“ či skleněné obrazy Rudolfa Dzurka.

Výstava Džas bare dromeha / Jdeme dlouhou cestou v Nevan Contempo, 5. 11. – 3. 12. 2016. Foto: Paul Kelley

To je ve výsledku problém vnitřní koherence výstavy, a v obecnější rovině ukazuje, že u nás instituce stále nezpracovaly diskurz kritické muzeologie, který by právě zde dovolil překlopit tradiční muzeologickou instalaci do vědomého tázání se po vlastní úloze instituce v celém projektu a zároveň by bylo možné ponechat prostor pro přemýšlení a zapojení diváků.

Výsměch samotné podstatě dějin umění – tedy koncepci kánonu – by mohl být zčeřením místních stojatých vod, pokud by ale nebyl veden s poťouchlým úsměvem. Samy dějiny umění si posměch zaslouží asi tak stejně jako jakákoliv jiná humanitní věda – oprávněný a argumentovaný políček by musel směřovat proti konkrétním praktikám, nekriticky přijímaným trendům a metodám, nikoliv proti kánonu obecně. To je diskuse, kterou mají většinou dějiny umění od postmoderny spíše vyřešenou, podobně jako otázku, zda se smrt autora udála či nikoliv. Pokud se zdá, že tomu je naopak (například z představených sekcí blížícího se Sjezdu historiků umění), pak je to důsledek generalizace (myšlení jedné skupinky je přeneseno na celý obor), tedy právě takovým přístupem, který ubližuje například i Romům a romským umělcům.

Nejzajímavější částí výstavy se pro mne stal rozvoj a používání pojmu romafuturismu. Otevírá totiž vrátka, která si kurátorky a kurátor přibouchli důrazem na chronologii a konstrukci kánonu. Jak popsali dobře Johanka Lomová a Karel Šima v textu pro zimní dvojčíslo art + antiques, ve výstavě se tak smísily všechny možné fáze emancipačních strategií najednou. Právě perspektiva romafuturismu, tedy vize možného vývoje budoucnosti, která bude odlišná od současné v mnohém neútěšné situace (již kurátoři popsali slovem „bezčasí“), je vítaná. Romafuturismus je odpovědí na čím dál frekventovanější a viditelnější hnutí afrofuturismu, jehož nejznámější protagonista jakožto hudebního a životního stylu Sun Ra byl na vrcholu v padesátých letech. Aktuálnost ukazuje i uvedení dalšího ze zakládajících kamenů afrofuturistická vize Black Panther (původně komiks z nakladatelství Marvel), jež je v kinech právě v těchto dnech. Kromě popkulturního zpracování má afrofuturismus dnes zázemí v teorii a filozofii, buduje vlastní estetiku a literaturu.

Výstava Vesmír je černý / O kosmos hino kalo v Moravské galerii v Brně, 3. 11. 2017 – 28. 1. 2018. Foto: archiv MG

Ačkoliv je zviditelnění situace Romů u nás podstatným úkolem, a i mnohé další charakteristiky situace vyloučených obě vize osvobození spojují, stojí romská emancipace na trochu jiných základech, než na kterých je postavena emancipace africké diaspory, a ještě jiné je východisko nediasporních černošských kultur. Odlišná je historie, ale též fakt, že aktivisticky laděné emancipační hnutí za společenské postavení, kulturní etablování v případě českých Romů stále neodpovídá poměrně velikosti této skupiny – nedávná akce umělecko-aktivistické skupiny Romale Kale Pantera / Romští černí panteři je světlou výjimkou a míří přesně oním směrem, který zde mám na mysli. A bohužel této nedostatečné kulturní reflexi napomáhá také současné české umění, jak se ukázalo v nedávné nebývale silné reakci a následných debatách kolem Brnoxu Kateřiny Šedé. Díky chystanému pomníku v Letech u Písku, jehož realizace se po loňském rozhodnutí vlády o odkupu vepřína zdá zas o kus reálnější, se o umění ve vztahu k Romům sice přemýšlí o něco málo více, nicméně nedávné popírání vyhlazovací funkce koncentračního a pracovního tábora v Letech u Písku předními politiky zase všechny diskuse přivedlo na startovní čáru základních faktů.

Právě romafuturismus by mohl být dobrým výchozím bodem, z nějž je možné konstruovat nenárodně definovanou, ideálně přímo mezinárodní, platformu pro emancipaci Romů. U nás a v našem nejbližším středoevropském okolí se totiž stále důrazněji ukazuje, že konstrukce identity založená na ideji národa je nejen problematická, ale v některých případech přímo nebezpečná, jak na aktuální výstavě v bratislavské Kunsthalle ukazuje Tomáš Rafa.

Romafuturismus může být skvělým příkladem takové nadnárodní kulturně založené platformy, která se vyvlékne z kolotoče tradic a uvolní ruce k současnému přemýšlení a řešení aktuálních otázek i problémů. Takový úkol mělo mít například i umělecké sympozium, jež proběhlo asi dva měsíce před samotnou výstavou Vesmír je černý / O kosmos hino kalo. Výsledky z tohoto i předchozích ročníků byly v Brně vystaveny, bohužel však znovu bez kontextu či komentáře. To jde jednoznačně též na vrub Moravské galerie, která neuhlídala výstavu z hlediska přístupnosti a sdělitelnosti. Plakáty na výstavu bylo možné sice potkat i v Praze, k čemu to úsilí však bylo, když skončí ztraceno v bludišti, které sama instituce pomohla vystavět?

Vesmír je černý / O kosmos hino kalo / Kurátoři: Natálie Drtinová, Ladislava Gažiová, Ondřej Chrobák / Moravská galerie v Brně ve spolupráci s Muzeem romské kultury v Brně / Brno / 3. 11. 2017 – 28. 1. 2018

Fotoreport najdete zde.