O mentální mapě Lindy Dostálkové a mém smíření

Autorem nejosobnější recenze, která kdy byla na Artalku publikovaná a která hraničí s intimní zpovědí natolik, že tuto hranici i místy překračuje, je Martin Drábek. Přibližuje v ní výstavu, která má slovo "výstava" přímo v názvu a jejímž prostřednictvím se Linda Dostálková pokusila v Platu zpracovat informaci o tom, co pro ni výstava vlastně představuje.

V galerii je plno dětí. Běhají, křičí, válí se a všude kolem na objekty lepí lístečky. Animátorka nadšeně fotí a jediný, kdo vypadá trochu ztraceně a trochu zoufale, je paní učitelka. Stojím opodál, když se nesměle přesune ke kruhu z matrací, na kterých leží vyrovnaná hromádka kimon. Jsem tady proto, abych se rozhodl, jestli budu psát tento text. Připadám si dezorientovaný, hledám popisky, vracím se na recepci a dostanu pouze krátký úvodní text od Lindy Dostálkové, který už jsem navíc četl. Vracím se mezi kreativní děti, zahlédnu video smyčku se znuděně žvýkající slečnou, zaslechnu monolog vycházející z reprobeden, kde ženský hlas odříkává všemožné podoby umělcových obav a nakonec skončím u graficky příšerně vyhlížejících knih s nekonečným, téměř stočtyřicetistránkovým, monologem Marka Meduny. Přečetl jsem první a poslední dvě strany textu, děti se s radostným jekotem shlukly do kruhu s úmyslem něco stvořit a já si najednou v přívalu nekomfortních a útržkovitých prožitků bůhví proč vzpomněl na svoje první milostné rozhovory. S Medunovou knihou v ruce jsem znovu prožíval křehký sociální proces flirtu, ze kterého jsem se občas - před propadem do úplné paniky - snažil uniknout verbalizací tíživého procesu trapnosti. Intimní se stalo veřejným a ženy pak většinou odešly. Odešel jsem. Rozpačitý a s lehkým přílivem znechucení. Projekt Exhibition už se pro mne vydal na cestu do zóny nazvané „jsem už fakt znechucený ze špatně odvedených konceptuálních instalací“, když mě nějaká neviditelná síla ze zóny nazvané „trpělivost, pokora, ostražitost“ přiměla se otočit. Medunovu ošklivou knihu jsem si půjčil domů a přesně za týden se do galerie vrátil.

Existuje mýtus o lidech píšících kritiky umění. Kritik prý dříve nebo později dospěje do erudované fáze, kdy se z něj stane autorita, věrohodný měřič uměleckých hodnot. Autonomní, se strojovou přesností pracující organismus. Autoři, co v to uvěřili, zkameněli. Ztratili schopnost dotýkat se zraňujících poryvů náhle a bez varování se zjevující kreativity. To, co se ve skutečnosti se mnou s každým dalším rokem děje, by se dalo popsat jako rostoucí odvaha při napjatém čekání. To, co vím, mi neposkytuje nic většího než klid při vstupu do nepředpokladatelných uměleckých konfigurací. Všechno ostatní je uvědomování si fatality, v rámci které se můj život občas může potkat s tím „správným“ uměleckým dílem a já v několika málo nekonečných a velmi plastických okamžicích uvidím prolnutí komplexity dvou heterogenních organismů – uměleckého díla a mojí momentální představy o sobě. Ale taky se třeba mohu zrovna špatně vyspat, třeba mám nedostatek informací nebo prostě ještě nepřišel ten správný čas. Třeba…

Projekt Exhibition je složitý organismus. V doprovodném matriálu jsou uvedena jména devíti umělců, jejichž díla jsou zde prezentována. Autorkou projektu je další umělkyně, Linda Dostálková. V instalaci ale popisky jednotlivých děl nenajdete. Vnímatel je tím okamžitě vmanipulován do pocitu nepříjemné ztráty, se kterou je nucen se vyrovnat. Je nám odebrána důležitá ochranná verbální síť a výsledkem jsou až komické pocity křivdy, které když odezní, jsou následovány uvědoměním si, že si prostor kolem budeme muset učinit bezpečným pouze na základě vizuálního, sluchového a fyzického prožitku.

Při své druhé návštěvě jsem byl v galerii sám. Posadil jsem se na jeden ze dvou objektů, které připomínají minimalistické instalace, zaposlouchal se a po několika minutách objevil první systémový prvek kódu. Zvuky se zde řetězí v čase, v prostoru a vytvářejí logickou - ve vizuální podobě geometrickou - strukturu. Nejprve se roztáhne opona a spouští se video s Janou Plodkovou jako divačkou procházející za zvuků hudby instalací. Poté začne zvukový záznam monologu Nory Turato, který byl zaznamenán během vernisáže. Pojmy označující nejrozmanitější umělecké formy se tu prolínají s verbalizovanými pocity a prožitky lidí konfrontovaných se současným uměním. Závěrečnou zvukovou sekvencí je opět ženský monolog chrlící všechny představitelné otázky, které si jenom současný vizuální umělec může položit. Do této chronologické řady však vstupuje ještě jeden zvuk, který nikdy nekončí. Video se znuděným žvýkáním slečny s růžovými vlasy. Zvuky jsou v prostoru rozestavěny na půdorysu kruhu, přičemž na jejich „konci“ stojí text, který však není čten. Je to hromada knih Marka Meduny. V různých formátech a grafických úpravách se opakuje přibližně 140stránková, lehce iritující litanie o umělcově životě a tvorbě – mám takový pocit, že jsem pravděpodobně jeden z mála, který knihu přečetl celou. Již v rovině sluchového přivlastnění se tak v projektu Exhibition generuje základní kontrast. V rychlém sledu a také ve vzájemném prolínání jsou tady prezentovány fragmenty dvou odlišných perspektiv, jež jsou na sobě ale bytostně závislé a neustále se ovlivňují – umělcovy a divákovy.

Právě v této chvíli se ale divák ocitá před zlomovým bodem, který rozhodne o budoucím úspěchu či neúspěchu jeho probíhající návštěvy v galerii. Vstup do další úrovně totiž zvládnou pouze ti vnímatelé, jejichž život je naplněn dostatečnými znalostmi a dostatečně dlouhým přemýšlením o problematice umění 20. a 21. století. Protože bez této elitářské podmínky nikdy nepochopíte, že to, co se tady kolem odehrává, není nic jiného, než fascinující pohled do uměním infikovaného mozku Lindy Dostálkové. Nikde tady nenajdete popisky děl jednotlivých umělců prostě proto, že Dostálková si je jako parazit přivlastnila a učinila z nich svoji vizi o současném stavu vizuálního umění v institucionálním prostoru. Z ničeho nic kolem sebe zahlédnete mentální mapu, kde obrazy a myšlenky visí ve vzduchu, chvějí se a prolínají. Stojíte v mentálním prostoru současné vizuální umělkyně, v němž se řetězí proměnlivá škála uměleckých diskursů, které se na výstavě buď fyzicky objevují, nebo jsou vyřčeny ve zvukové stopě. Zároveň jsou tady ale v nespočetných narážkách přítomny ochromující návaly nejistoty a křehkosti, neoddělitelně propojeny s kreativní nevyhnutelností s jakou umělec vstupuje do dalších a dalších redefinicí už ověřených schémat. Jsou nám tu na půdorysu někdy hravých a někdy třeba patetických bipolárních kontrastů postupně odhalovány intimity, jež tolik ovlivňují životy současných umělců. S přibývajícími minutami se vám dostává stále plastičtějšího ujištění, že Linda Dostálková je přesně ten typ vizuální umělkyně, pro niž je zcela přirozené se volně pohybovat mezi různými médii a formami umění, spolupracovat s dalšími umělci, nebo přemýšlet o formě mediální prezentace sebe a svých produktů. Jako temný stín – reflektovaná neznámá proměnná - se však instalací táhne také perspektiva (podoba) diváka. Je designován s nadějí jako spolutvůrce významu, či je stylizován do role manipulovatelného média. Vystupuje tu však také prostřednictvím zvuku znuděného žvýkání jako ten, jenž je znejistěn a znejišťuje svým neporozuměním.

A tak pokud všechno půjde dobře, pak neznámá proměnná-divák na konci cesty zjistí, že je vlastně nesmírně fascinující pozorovat plastický odraz neklidného mentálního procesu Lindy Dostálkové. Že právě tento elegantní a empatický pohyb mezi intimním a veřejným, či v tomto případě spíše institucionálním, je to, co se mu v budoucích vzpomínkách bude vynořovat v podobě neklidně inspirativních vizuálně-emocionálních chuchvalců. K tomu, aby šlo vše dobře, ale nakonec elitářské znalosti nestačí. Je potřeba také elitářských podmínek pro percepci. Tuto náročnou instalaci je třeba vnímat komplexně, neboť jakékoli vyrušení, například vernisáží, způsobuje ztrátu představy jemně balancované rovnováhy mezi kontrasty a výsledek může být až komický, nebo prostě jenom nesrozumitelný.

P.S.

Ona to Linda Dostálková neví, protože mě vůbec nezná, ale její Exhibition v ostravském Platu rozhodující měrou přispěla k završení zhruba rok trvajícího intelektuálního procesu nazvaného „Martina trápí způsob prezentace konceptuálních projektů“. Uvědomil jsem si totiž, že rámec prezentace konceptuálního umění nemusí být ustaven vždy pouze jenom textem. Že je ale zároveň klíčové, aby byl kontext divákovi k dispozici kompletní. Že různé kontexty si od diváků žádají různou míru vynaložené energie a konečně že někdy ani dostatečné množství vynaložené energie nebude stačit pro to, aby se vám dílo otevřelo. Protože ještě nepřišel ten správný čas. Nebo jste se ráno špatně probudili. Nebo jste jednoduše narazili na naprosto katastrofální umělecký produkt.

______________________________________________________________

Výstava / kurátorka: Linda Dostálková / PLATO – platforma (pro současné umění) Ostrava: Galerie Multifunkční auly Gong / Ostrava / 9. 4. – 21. 6. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv galerie Plato

Martin Drábek | Narozen 1976. Je historik umění a umělecký kritik. Vystudoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Zaměřuje se především na vizuální umění 20. a 21. století. Publikuje v časopisech art+antiques a Flash Art. Působí jako pedagog dějin umění na SUŠ Ostrava a příležitostně se také věnuje kurátorským projektům.