Může mít bílá kostka duši?

Bývalá oranžerie barokního kláštera a bílá kostka. Neutralita, izolace, osobitost a mnoho věcí, které nejdou pro svou emocionalitu ani vyslovit. Dokážou se tyto na první pohled takřka neslučitelné světy prolínat, doplňovat, vést vzájemný dialog? Výstava Bílá psýché tvrdí, že ano. A má pravdu.

Cesta do břevnovského kláštera je z pražského centra dlouhá a do Entrance Gallery ještě delší, jedete-li tam prvně a nevíte tak, kde přesně ten skleník hledat. Sousedé z Markétské 28 ani neví, že tu nějaká galerie je a raději vás posílají vedle "k Bohoušovi"; mrtvolky krtků vyskládané v řadě na schodech potvrzují předem při vstupu avizované přemnožení hlodavců. Polední slunce nadto nutí postupně odhazovat svršky, a když člověk konečně dorazí do vyhřáté oranžerie prosycené stojatým vzduchem, nemá z počátku rozhodně pocit, že by tu chtěl setrvávat dlouho.

Aktuální výstava však nutí pozastavit se, zpomalit, přizpůsobit se povaze místa. Odněkud zpovzdálí je slyšet monotónní mužský hlas opakující v nekonečné smyčce svůj dlouhý monolog a ten jakoby udával rytmiku času, který tu trvá jinak. Všechno plyne tak nějak pomaleji, hutněji, posvátněji.

Prostor je členěn několika strohými panely, šikovně upozaďujícími dispozice původní architektury, a proměňuje se tak v dočasnou bílou kostku, kde člověk takřka zapomene na to, že se nachází právě tady a ne v některé z dalších galerií současného umění s vybílenými zdmi a domněle pravoúhlým tvarem.

White cube, ideál výstavnické praxe, svatý grál modernismu, nedotknutelné posvátné místo. Psal o ní O’Doherty, kritizovalo ji mnoho jiných. Má tolik přízvisek a zároveň je z nich všemi a ani jedním. Proč se k ní po léta stále vracíme a co vlastně znamenají všechna ta jména, s nimiž je spojována? A může mít takový prostor vlastně vůbec duši?

Bílá psýché nám dokazuje, že to možné je. Způsob, jakým se s tímto problémem dvojice kurátorů vyrovnává, stojí na kontrastu mezi formou a obsahem, zdánlivou neutralitou a intimitou vystavených prací. Každý z autorů vybral dílo na výstavu sám; přičemž podmínkou bylo, že práce vznikaly v tíživých a komplikovaných situacích. Jako diváci podrobnosti neznáme, nicméně si je můžeme domýšlet. Některé interpretace jsou snazší, např. Poslední autoportrét s rodiči Veroniky Bromové, a zasáhnou tak návštěvníka přímo; jiné vyvolávají spíše metaforické čtení a působí více jako nevyřčený bolestný celek. Přesně takto dokonale funguje Self-Portrait As a Rebus Eugenia Percossiho. Čtyři kelímky naplněné barvou, dvě oranžové a bílá s modrou po jednom. Laik by řekl, že "to by svedl taky". Jenže v galerijním kontextu objekty promlouvají, vyprávějí svůj nezřetelný příběh o neúspěšném (ne)naplnění, zanechaných částech sebe v místech, odkud se už nikdy nevrátí. O hmotě, která se zdá být fluidní, ale nakonec tak docela není. Anebo je jejich vyprávění také úplně o něčem jiném. I to se může stát.

Luděk Rathouský mi pak svým dominantním plátnem Diagnóza evokuje zbytečné a prázdné dialogy, hovory, u nichž si nikdo nepřeje být; a tak, zatímco se rozmlouvá o něčem nesmyslném, je každý myslí někde jinde, vypořádává se s tím po svém. Či naopak všichni sdílí stejný problém, uvědomují si jeho hodnotu a panuje mezi nimi něco jako tiché porozumění? Nepřehlédnutelným objektem výstavy je pak bezesporu dvojice Nekonečna (prvo)čísel, čtvercových pohyblivých objektů na jedné straně s prvočísly, na druhé bez nich, jen se zbylými čísly z řady. Pozorovatel je opět bez souřadnic, ponechán svojí imaginaci a důmyslnosti vlastního mozku. Jsou čísla množstvím lidí, jež nám projdou životem a prvočísla pak zástupem těch, na něž budeme jednou provždy pamatovat? Adéla Matasová nechává otázky samozřejmě bez odpovědi.

Prostor Entrance Gallery je světem protkaným interpretacemi, nevyslovenými a snad i nevyslovitelnými emocemi. Je neutrální a strojově chladný svou formou, ale uvnitř něj dlí citlivá duše. Na první pohled zachovává kamennou tvář, při bližším ohledání se stává jakousi multimediální obrazovou básní nabitou skrytými významy. Střetávají se v ní myšlenky, pocity, úzkosti, potlačené vzpomínky, křehkosti lidských duší, o nichž nikdo nemluví, protože nechce vypadat zranitelně. Její časoprostor hovoří o těch důležitých věcech pod povrchem a rozpráví o nich velmi poklidně, skromně. Nemá zapotřebí si na nic hrát. Je totiž lidská. A to je tím hlavním.

______________________________________________________________

Veronika Bromová, Isabela Grosseová, Adéla Matasová, Markéta Othová, Eugenio Percossi, Luděk Rathouský, Milan Salák, Jiří Surůvka: Bílá psýché / kurátoři: Tereza Jindrová, Jen Kratochvil / Entrance Gallery / Praha / 7. 5. – 31. 5. 2015

______________________________________________________________

foto: Edita Kubištová