TZ: Lada Semecká

Lada Semecká / Proudění / Galerie U Prstenu / Praha / 3. 4. - 10. 4. 2015

Tichá radost

Galerie U Prstenu, Praha 1, Jilská 14, kurátorka Dagmar Šubrtová

Lada Semecká (1973) se po delší odmlce intenzivně navrací do tuzemského výtvarného provozu. Poté, co v roce 2008 ukončila pedagogické působení na VŠUP v ateliéru skla prof. Vladimíra Kopeckého, odjela do Japonska, kde několik let let vyučovala na TIGA – Toyama City Institute of Glass Art. V Praze nedávno vystavovala se skupinou přátel v Galerii Trafačka a nyní samostatně. U prstenu se ovšem nekonají žádná halasná překvapení. A to je v tomto případě dobře. Lada je stále jednoznačným způsobem identifikovatelná a hlavně originálně svá. Její práce se ale přeci jen v něčem nenápadně proměnily, dalo by se dokonce říct, že prohloubily, zniterněly. Pokud měla vždy blízko k vnímání harmonie přírody, pobyt v Japonsku to jen posílil a obohatil. Zejména devítidílný cyklus letošních obrazů „Proudění“ s motivy mraků dokazuje, že Semecká umí nadále rozvíjet princip, který si osvojila již před lety. Z drobounkých skleněných kuliček připomínajících písek vysypává oblačné útvary, které ale mohou být také pouštními dunami, deltami řek, mořskými vlnami, prachem ve větru, námrazou na okně, buněčnými shluky nebo vesmírnými mlhovinami. Vše se zdánlivě pohybuje, přelévá a přeskupuje v nekonečnu variant.

Ačkoliv Lada Semecká pracuje téměř výhradně se sklem, označit ji za sklářskou výtvarnici by bylo zavádějící. Přestože sklo miluje, dokonale ho ovládá a rozumí mu, slouží jí jako pouhý prostředek zobrazení krajiny. Takto jemných a mnohovrstevnatých výsledků by jí v jejích obrazech žádný jiný materiál neumožnil dosáhnout. Od uměleckého řemesla, ze kterého vzešla, se ale Lada neodvrací zády. Na výstavě U prstenu najdeme kromě obrazů sérii realizací menších rozměrů, jež vznikla ve spolupráci s Peterem Ivy. Jak upozornila v doprovodném textu kurátorka výstavy Dagmar Šubrtová: „Autorka reaguje na optické nepravidelnosti (bublinky a šlíry) uvnitř tenké stěny nádoby. Drobným zásahem, vyrytím konkrétního hmyzu či stébla trávy v určitém místě ve vztahu k tvaru a charakteru prostředí se nám otevírají průhledy do nekonečna miniaturní krajiny...“ Ale k tomu, aby člověk mohl vnímat jakoby dechem nanesené čáry je třeba trpělivosti a citlivosti. V křehkých předmětech lze nalézt souvislost s tím, jak svět vnímá tradiční kultura Dálného východu, ale také návaznost na tradici českého rytého skla, na detaily slavného poháru geniálního Caspara Lehmanna z doby Rudolfa II. či na motivy raných pohárků Reného Roubíčka a Oldřicha Lipského (1946). Pocit z výstavy umocňuje záměrné vyčištění jinak dispozičně komplikovaného prostoru od maxima rušivých prvků. Různorodost a historický původ všech šesti menších místností galerie tak působí spíše podprahově. Důležité jsou obrazy na stěnách, střídmě doplněné několika objekty. O jednom z nich (Výdech, 2011) autorka říká básnivou formou haiku: „Příroda, zima v Toyamě, těžký mokrý sníh, který láme nepodepřené stromy, ale dává vodu rostlinám a zemi.“ Výstavu uzavírá efektně nasvícený „chrám“, kde celý meditativní zážitek umocňuje čirý zvuk jediného exponátu: gongu z taveného čediče. Výstava Lady Semecké tvoří kompaktní celek, dává prostor fantazii a hlavně příležitost k prožití tiché radosti.

Milan Hlaveš