Muzeum užitého umění dnes

Když vstoupíte do vídeňského MAKu (Austrian Museum of Applied Arts / Contemporary Art), na první pohled se zdá, jako byste zrovna vešli do mnohem větší verze Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie v Brně. Nicméně velikost, zdá se, není jediným rozdílem mezi těmito institucemi a určitě by neškodilo, kdyby se brněnské muzeum svým větším dvojčetem intenzivněji inspirovalo i nadále. MAK pouze nesbírá, neuchovává a nevystavuje výtvarné umění, užité umění a design, nýbrž zastává i silnou diskurzivní a edukační roli. S Marlies Wirth, kurátorkou současného umění, designu a architektury, jsme mluvily o poslání MAKu, jeho přístupu k výtvarnému umění a významu současného designu pro dnešní Vídeň.

Marlies Wirth, foto: © MAK/Mika K. Wißkirchen

V 19. století sloužila muzea užitého umění jako sbírky návrhů, předloh či řemeslných a technologických postupů, které měly podpořit kreativitu v moderní výrobě a kultivovat vkus. Jak vnímáte roli muzea užitého umění v současnosti a naplňuje MAK váš ideál?

Myslím, že nic jako „ideální muzeum“ neexistuje, i když Gottfried Semper jedno navrhl. Také význam slova „vkus“ se v průběhu staletí naštěstí proměnil, takže tradiční debata o dobrém a špatném vkusu už v podstatě není relevantní. V současnosti si klademe jiné otázky. Abychom uvedli příklad z běžného života: plastová židle by obvykle byla považována za exemplifikaci špatného vkusu. Dnes však existují firmy a designéři, kteří rehabilitují plast jako hodnotný, v některých případech dokonce „udržitelný“ materiál. To mě přivádí k výstavě o Hansi Holleinovi, na které jsem se nedávno v MAKu podílela jako kurátorka. Hollein přišel s úžasným výrokem, tedy že „form does not follow function, form does not just occur, it’s a key decision made by mankind“. To je velmi dobré motto pro muzeum užitého umění. Muzeum, a MAK především, je místem inspirace. Předlohy a příklady, které byly v minulosti předvedeny v podobě konkrétních předmětů – jak jste zmínila – jsou dnes prezentovány jako nápady nebo koncepty, které může kdokoli použít a přizpůsobit svému životu. Protože všechno je design, ať se vám to líbí, nebo ne, a bez něj by se svět rozpadl. Myslím, že v tomto smyslu by MAK ideálním muzeem být mohl. Spojuje tolik různých oblastí, že se stává – jak uvedl ředitel Christoph Thun-Hohenstein v programovém prohlášení – muzeem každodenního života a místem, které dbá o společenské povědomí a podporuje změnu.

Muzeum definujeme rovněž jako veřejný prostor. Ve Velké Británii, například ve Victoria and Albert Museum, ani nemusíte platit vstupné do sbírek a věřím, že tak se muzea stávají mnohem přirozenější součástí našeho života. Lidé mohou prostě přijít a trávit v muzeu čas, aniž by se museli přímo dívat na vystavené objekty, a přesto si odnesou určitou zkušenost. I architektonický kontext muzea má vliv na návštěvníky a jejich myšlení. Děje se to už při vstupu do hlavní haly v MAKu, kde se například můžete posadit na gauč od Franze Westa... Ta situace vám zkrátka navodí určitý stav mysli.

MAK DESIGN LABOR, který jste otevřeli nedávno u příležitosti 150. výročí založení MAKu, je v této souvislosti zřejmě klíčovým projektem. Zdá se, že v této expozici a současně laboratoři se silným vzdělávacím aspektem jde spíše právě o myšlení než ukazování...

Ano, pro MAK DESIGN LABOR nejsou tak důležité konkrétní objekty, jako spíš témata, která se nás všech týkají a s nimiž jsme konfrontováni každý den, jako je jezení, vaření, komunikace nebo dokonce prostý akt sezení: na západě je zvykem sedět na židli, zatímco lidé ve východních kulturách sedávají na zemi, v odlišných pozicích. Shodou okolností jsem nedávno znovu četla text Bernarda Rudofského, architekta, designéra a sociálního historika, který měl výstavu v MAKu v roce 1987. Výstava byla nazvána Sparta / Sybaris, podle dvou měst s velmi rozdílnými životními styly – v jednom případě velmi asketickým, v druhém velmi luxusním. Rudofsky přišel s myšlenkou, že nemusíme měnit způsob, jakým navrhujeme nebo sestavujeme věci, ale způsob, jak žijeme. Ostře kritizoval, že používáme nábytek a nosíme boty nebo oblečení, které je zdraví škodlivé a zdůrazňoval, že design je do značné míry určující pro naše bytí. Jednou to bývaly korzety a nepohodlné biedermeierovské židle, dnes to mohou být tepláky a pohodlné gauče, které ovlivňují nejen naše životy, ale také způsob, jak jedná celá společnost. Atmosféra, kterou vytváří architektura, design, móda a podoba veřejného prostoru, má prostě dopad na naše chování.

Bývalý ředitel MAKu, Peter Noever, zahrnul současné výtvarné umění mezi klíčová odvětví činnosti muzea. Jak spolu v rámci MAKu výtvarné a užité umění interagují? Jak už bylo řečeno, muzeum užitého umění se mění ve společenský prostor. Stále je určováno svými sbírkami jiného než výtvarného umění, avšak MAK propojuje obě oblasti jako zdroje myšlenek. Umění může být považováno za „seismograf“ (jak nedávno poznamenala Maria Lind, jedna z hostujících kurátorek nadcházejícího VIENNA BIENNALE 2015), neboť o něco předbíhá „ducha doby“ a posiluje vnímavost vůči změnám a vývoji předtím, než je všeobecně rozpoznán. Od 90. let jsou hlavní sbírkové expozice MAKu předmětem intervencí renomovaných výtvarných umělců. Podle návrhu Donalda Judda byla například vytvořena prezentace barokního užitého umění, které stojí v příkrém protikladu k jeho vlastní práci, Jenny Holzer připravila expozici biedermeieru, Barbara Bloom přišla s nápaditým řešením výstavy nábytkové produkce firmy Thonet. Tyto zásahy mají rozměr nadčasovosti a významně mění úhel pohledu diváka, což je podpořeno skutečností, že objekty nejsou bezprostředně identifikovány popisky. Pro diváka to znamená výzvu, aby se na předměty díval očima umělce. Vnímáte především estetiku, detaily a materiál objektů, jejich rozmístění v prostoru a podobně...

MAK DESIGN LABOR naproti tomu poskytuje velmi odlišnou perspektivu, a proto je ten projekt tak důležitý. Je to vzdělávací protějšek stálé expozice sbírek, který klade aktuální otázky a hledá odpovědi. V MAK DESIGN LABOR by se člověk často mohl ptát „proč je tohle vůbec v muzeu?“, „proč je to cenné?“, „má to nějakou finanční hodnotu, nebo je to prostě tak chytré, že to usnadňuje lidský život?“. A právě takové otázky – jako je problém hodnoty – se snažíme zodpovědět. V tomto smyslu chce MAK prezentovat design jako myšlenkový proces – stejně jako k tomu přistoupil Hans Hollein například v případě výstavy MAN TransFORMS v Cooper Hewitt Smithsonian Design Museum v roce 1976, kde vystavil obyčejná kladiva nebo různé druhy chleba namísto cenných artefaktů, aby ukázal, v čem vlastně spočívá podstata designu: v transformaci materiálu do podoby předmětů, které mají sloužit denní potřebě lidstva.

V MAK DESIGN LABOR je i sekce s názvem „Produkce“ kde najdeme jednak klasiky průmyslového designu a nové digitální výrobní technologie, jednak místnost s tvorbou uměleckou, kde jsou vystaveny předměty z naší sbírky výtvarného umění. Expozice vyvolává otázky po vztahu mezi uměním a designem a způsobu jejich výroby. Stejně jako „produkce“ může být chápána jako součást kreativního procesu, nejen jako průmyslový mechanismus, ani pojem užitnosti není jednoznačný. Protože kdo rozhoduje o tom, co je užitečné a co ne? Myslím, že i výtvarné umění může být velmi užitečné – především jako zdroj imaginace a inspirace.

Jak tedy fakt, že výtvarná a užitá umění jsou tak úzce propojená, ovlivňuje vaši práci kurátorky výstav současného výtvarného umění v MAKu? Najdeme v nich vždy odkaz k užitému umění?

Nutně tomu tak být nemusí. Ale samozřejmě co se týče výběru umělců pro monografické výstavy, musíme zohlednit, co je v kontextu MAKu relevantní. Kontext je klíčový, a to i v případě krátkodobých výstav a prezentací, protože ty působí ve vztahu ke sbírkám a zpřítomňují to, co už vnímáme jako minulost. Například Valentin Ruhry, na jehož výstavě jsem se nedávno podílela, je konceptuální sochař. Když jsme ho téměř s ročním předstihem vyzvali, aby pro MAK připravil výstavu, hned začal o kontextu muzea přemýšlet a chtěl s ním pracovat. Zabýval se způsobem prezentace produktů v obchodech Apple, který pro něj představoval výchozí bod pro úvahy o decentralizaci a obchodu. Rozvinul konceptuální projekt zahrnující rozsáhlý výzkum v socio-ekonomické oblasti týkající se vlivů internetu a nově vznikajících nezávislých trhů.

Občas by se člověk mohl ptát, proč někteří konceptuální umělci (jako například Michael Riedel) vystavují v MAKu, a co mají společného s naším posláním. Důvodem je, že konceptuální přístup ve výtvarném umění je velmi blízký našemu přístupu k užitému umění: důležitá je otázka autora/producenta a, jak už bylo řečeno, není to produkt jako takový, co je pro nás nejdůležitější – dokonce ani v užitém umění. Pracujeme především s myšlenkami. A stává se, že díky zvláštnímu kontextu muzea jsou finální realizace uměleckých projektů v MAKu často zajímavější než v klasické white cube. Místní specifičnost byla v MAKu vždy velkým tématem – už od dob, kdy Peter Noever pozval některá ze znělých jmen současného umění, jako byli Chris Burden nebo Vito Acconci, aby zde performovali nebo vystavovali.

Na jakých projektech právě pracujete?

Po výstavě Valentina Ruhryho bude následovat další projekt ze série APPLIED ARTS. NOW. Tato řada sestává z výstav absolventů University of Applied Arts, která sídlí ve vedlejší budově. Jde o již poměrně etablované umělce, kterým nabízíme příležitost samostatné výstavy v muzeu. V rámci následující výstavy s názvem Cabinet se Alfredo Barsuglia chystá do výstavního prostoru vestavět fiktivní byt s osobními předměty odkazujícími k jeho obyvateli (mohl by jím být přímo umělec, ale kdo ví). Návštěvníci se budou moci účastnit dokonce Alfredových soukromých schůzek a kulinářských seancí přímo v muzeu. Nepatrná hranice mezi realitou a fikcí je v Alfredově tvorbě vždy přítomná a v tomto případě je spojená s tématem soukromí a jeho narušení, voyerismem a freudovskou vnitřní vizí, tedy s naléhavými jevy internetového věku. Diváci budou na výstavě konfrontováni s nejasnou situací takřka soukromého prostředí a myslím, že bude zajímavé sledovat jejich reakce: kdo bude subjektem a kdo objektem?

Rakousko obvykle není považováno za jedno z nejživějších center současného designu (a jeho mnoha nových, mezioborových a konceptuálních větví) v Evropě. Častěji slýcháme o Nizozemí, Velké Británii nebo Skandinávii. Je míra, do jaké rakouské instituce reflektují současný design, dostatečná a jak to funguje v praxi – zajímají se rakouské firmy a jednotlivci o design?

Rakousko, především Vídeň, si je dobře vědoma potenciálu designu už od dob vídeňského modernistického hnutí v užitém umění a architektuře. Ve Vídni dnes žije mnoho talentovaných mladých designérů a konají se zde akce jako Vienna Design Week, které publikum upozorňují na to, co se ve světě designu aktuálně děje. Co se mi na Vienne Design Weeku velmi líbí, je, že navázali spolupráci s mnoha mladými designéry na jedné straně a s velmi starými, tradičními výrobci (jako například sklárna Lobmyer nebo Wiener Silber Manufaktur) na straně druhé. Nekonvenční nové myšlenky designérů se tedy spojují se starými výrobními technologiemi a Vídeň se stává místem, kde je možné provozovat malou dílnu i v době převážně čínské masové produkce. Povědomí o těchto tradičních hodnotách je ve Vídni poměrně silné.

V Rakousku není žádné specifické „muzeum designu“, ale nemyslím si, že je to vyloženě nutné, neboť MAK, založený podle modelu Victoria and Albert Museum v Londýně, tuto roli v podstatě naplňuje. Otázka je, jak přistupovat ke sbírkám designu a jak je rozšiřovat: má smysl kupovat nejnovější výrobky od Alessi a uchovávat je? Pravděpodobně ne. A má smysl kupovat od designérů koncepty, jako ty, které byly součástí výstavy Nomadic Furniture zaměřené na DIY design? Zřejmě ano, a to je to, co děláme. Takže si nemyslím, že bychom potřebovali zvláštní muzeum designu. Navíc v poměru k tomu, jak drobná Vídeň vlastně je, je tu opravdu mnoho muzeí, což je skvělé.

Je to zřejmě i Institute of Design Research Vienna, který ve Vídni zastupuje právě onen konceptuální přístup k designu jako myšlenkovému procesu...

Přesně tak, právě proto jsme s nimi spolupracovali na MAK DESIGN LABOR. Tento příklad perfektně ukazuje, že Vídeň nepotřebuje další obrovskou instituci. MAK představuje mnohem víc než jen muzeum designu a kromě něj jsou tu mnohé další platformy a jednotlivci, kteří přináší nové myšlenky a mezinárodně je šíří...

______________________________________________________________

Marlies Wirth (*1980) je kurátorka a historička umění žijící ve Vídni. Od roku 2006 pracuje v MAKu (MAK - Austrian Museum of Applied Arts / Contemporary Art), kde jako kurátorka připravuje výstavy i dočasné intervence a performance v oblasti současného umění, designu a architektury. „Zaměřuji se na konceptuální, místně specifické umění, často založené na výzkumu nebo čase. Je pro mě důležitá skrytá vnitřní komplexita děl, mám ráda, když je umělecké dílo spouštěčem příběhu, který divák dál rozkrývá. Oceňuji, když se obsah odráží v užité technologii a důležitý je detail. Ve své práci pro MAK se zabývám možnostmi propojování současné umělecké produkce s historickými sbírkami muzea. Jakým způsobem sbírky odráží konkrétní čas a pohled na svět? Klíčový je kontext.“

______________________________________________________________

foto: archiv MAK

______________________________________________________________

english version

Klára Peloušková | Narozena 1991, absolvovala bakalářské studium dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU v Brně a magisterské studium teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde nyní pokračuje v doktorském programu. V letech 2013–2014 byla koordinátorkou rezidenčního programu studios das weisse haus při organizaci pro současné umění das weisse haus ve Vídni a v letech 2016–2018 působila jako šéfredaktorka Artalk.cz. Nyní pracuje jako metodička na Katedře designu UMPRUM a zabývá se současnou teorií designu. Je laureátkou Ceny Věry Jirousové pro mladé kritiky výtvarného umění do 28 let.