Co je to krádež?

Jedno dítě vezme druhému hračku. To na něj volá: „To je moje! Vrať mi to!“ A snaží se první dítě v podstatě zabít. Rodiče domlouvají: „Tak mu to přeci půjči.“ Druzí rodiče říkají: „To se nedělá, nemůžeš brát cizí věci bez dovolení.“ Obě děti tedy udělaly něco špatného a neví o tom, ale v rámci výchovy jsou jim tyto premisy vštěpovány. Špatné prý je: 1) nepodělit se o to, co mi patří, a 2) brát to, co mi nepatří. Jde tedy jen o otázku slušného chování, společenské komunikace. Je jasné, že dostanu to, co chci, protože nepodělit se je špatné, a stejně je jasné, že musím počkat, až proběhne rituál zdvořilostního dialogu: „Mohu?“ – „Prosím.“ – „Děkuji.“ Tento dialog není funkcionalistický vzhledem k danému předmětu (třeba hračce apod.), ale slouží k vymezení a udržení inter-personální hranice, která zaručuje, že nedojde k násilí. Násilí se nahrazuje rituálem smlouvy. Zmaření prvotní krádeže v průběhu vývoje jedince je stejně klíčové jako úspěch prvotní krádeže. Když se dítěti podaří něco nepozorovaně odcizit, zakládá to velmi účinně jeho sebepojetí jakožto svébytné osobnosti, která je schopna zajistit své potřeby, která je (evolučně) úspěšná. Dítě však za tento akt svébytnosti často neočekává pochvalu (i když někdy ano). Je to totiž akt tajemství, akt mýtického charakteru, který je potřeba skrývat (podle některých teoretiků mýtů stála „chytrá krádež“ na počátku různých kulturních uspořádání – viz sympozium, které bylo v roce 2012 pořádáno na univerzitě v Tübingen pod názvem Figuration der Gründung. Der Diebstahl als Kulturgründungsnarrativ).

Když se dítěti povede naopak nějaký veřejný, sdělitelný a viditelný akt, je zvyklé, že se dostaví pochvala. Veřejný akt spadá do sféry konvencionalizovaného dialogu, který slouží k ošetřování sociálních hranic. Krádež tyto hranice (vesměs tajně) prudce proráží. Alespoň určitý typ krádeže, který lze označit za iniciační či revoluční krádež. Mimo to existuje běžná, každodenní krádež, tedy vzájemné (nejen) ekonomické parazitování, samotný princip soužití organismů jakožto z velké části konkurence. Darwin by takovou interakci asi označil za „přirozený výběr“, tedy jakousi přirozenou krádež. Ladislav Klíma ve své knize Filosof z předměstí chápe krádež jako princip fungování světa: „Protože na počátku byla krádež, krádež je pákou všeho lidského kutění a vše lze zredukovat na princip krádeže... Krádež je tedy principem světa, je nutná, a tedy není nemravná krádež, protože není nemravná nutnost.“ Klíma uvažuje krádež jako princip životních interakcí, vzájemného parazitování, bez něhož organická existence není v podmínkách světa možná.

Naproti tomu existuje i neběžná krádež, která má význam individuální i sociálně-kulturní. Otevírá novou časovou etapu, novou epochu, posouvá ontogenezi i fylogenezi. Představuje první dospělý akt dětské mysli: dítě tu pouze nenásleduje vnější pokyny, ale rozhoduje se samo, a to zcela zásadním, převratným způsobem, rozhoduje se radikálně překročit normu, vstoupit do neznáma zákazu. Je to akt odkrývání, odhalování opony, specifického poznávání – velmi se to podobá utržení zapovězeného jablka ze stromu poznání, jímž Eva a Adam atakovali božské panství a majetek.

Krádež dle různých mýtů stojí na počátku poznání, umožňuje pokrok se vším jeho negativním i pozitivním potenciálem. Prométheus ukradl pro své lidi božský oheň a tím je vytrhl z animality. Lidé si odnepaměti kradou vědění, které si zároveň pokoušejí pojistit patenty, ochranými známkami, citačními normami, autorskými právy i zbraněmi. Všechna tato opatření dávají krádeži pouze určitý řád, přijatelný diskurz, ale nevylučují ji, neeliminují její principiálnost. Krádež je hraniční praktika (mezi velkým ziskem a velkou ztrátou, mezi legálním a nelegálním atd.), metoda, která však zaručuje velkou pohyblivost, proměnlivost, vývojovost. Krádež neudržuje status quo, ale je nástrojem, médiem změny (která může vést k dobrému i zlému). Nicméně krádež rozviřuje ustálené uspořádání, proráží bariéry, dynamizuje.

Krádež ve své excelentní podobě není náhodným činem, ale hluboce promyšlenou, logickou operací. Vyžaduje nejen okamžitou odvahu, ale i racionální spekulaci. Mytologická „chytrá krádež“ je oceňována právě pro svou myšlenkovou náročnost, pro svou bohatou strukturu. Tím se dostáváme i k eleganci a estetice krádeže. Ta představuje kvalitu literárních postav typu Arsena Lupina, který krádež chápe jako l´art pour l´art, svébytnou tvorbu plnou romantické ironie. Jde o dandyovskou krádež, kdy klenoty jakoby samy elegantním pohybem klouzaly do jelenicové rukavice poživačníka. Ten se sytí dotykem a pohledem na přivlastněné, které jej v procesu přivlastňování svádí: částečně se mu nabízí a ukazuje a částečně se před ním chrání jako žena svádějící sklouznutím raménka halenky. Skutečně vlastněný majetek není zdaleka tak vzrušující jako ten přivlastňovaný, s nímž je možno flirtovat, rozehrát milostnou partii, hru na odmítání a překonávání překážek. Avšak dandyovští zloději typu Arsena Lupina jsou spíše literární fikcí, i když jádro svádění při aktu krádeže je věrné. Elegancí se vyznačuje i legenda Robina Hooda, kde je však význam krádeže vysvětlen do nejbanálnější srozumitelnosti (bohatým brát atd.), která dusí imaginaci a potěšení.

Ale i skutečná praxe krádeže má svoji nezanedbatelnou estetickou složku. Jean Genet ve svém Deníku zloděje situuje krádež na pomezí existenciální, náboženské a estetické zkušenosti. Genet říká: „Každé noční výpravě předcházejí válečné přípravy. Nervozita, vyvolávaná strachem a někdy i úzkostí, snadno navozuje stav blízký náboženskému vytržení. To potom mívám sklon vidět ve všem nějaká znamení… jako bych uznával, že krádeži vládne bůh… Přenášejí na akt krádeže vážnost aktu rituálního. Krádež se totiž odehrává ve tmě, většinou v noci… Ta chůze po špičkách, to ticho, ta neviditelnost… ty tápající ruce, jež ve tmě provádějí nevídaně komplikovaná, opatrná gesta – stisknout obyčejnou kliku u dveří vyžaduje množství pohybů, z nichž každý se třpytí jako broušený šperk… Člověk cítí, že žije… tato totální přítomnost, která se mění v bombu strašlivé síly, dodává celému skutku vážnost a jedinečnost… tato jedinečnost u činu, jenž se jako okvětní plátky rozvíjí vědomými gesty… dává mu opět a znovu hodnotu náboženského rituálu… Během krádeže je mé tělo odkryto. Cítím, jak jiskří každým gestem… Čas od času jsem si uvnitř tohoto negativního života dopřál nějakou akci, většinou okradení nějakého chudáka, jejíž závažnost mi pomáhala v jistém sebeuvědomění… stala se v mých očích krádež nesmírně krutým a ryzím aktem, téměř zářícím, který mohl být reprezentován pouze diamantem… Ta krádež byla nesmazatelná a já se rozhodl učinit z ní počátek své morální dokonalosti… Jakým orgiím zrady a obchodování se tam asi člověk může oddávat!... čím větší a úplnější bude má vina ve vašich očích, tím budu svobodnější… Tato honba za zrádci a zradou nebyla ničím jiným než jednou z forem erotismu…“

Genet není však běžný zloděj. Jeho pojetí krádeže (vyjma existenčních potřeb a recidivy) je výjimečné tím, že připomíná šachovou partii, malířský tah, šamanismus (s určitým rozšiřováním vědomí, překračováním všedního stavu psýchy). Tato krádež je bezcílná, nekonečná, nemá jednoznačný účel. Je to krádež-droga, krádež-slavnost. Účelnost či neúčelnost krádeže, krádež každodenní a krádež prahová – mezi těmito limity se pohybujeme. Genet zdůrazňuje gestičnost krádeže: jiný typ jazyka, pantomimu, divadlo, malbu krádeže (to není obsaženo v běžném podvodu, tam jde o znakovou naraci či o matematiku krádeže – podvod je netělesný). V kapesní krádeži, přepadení, loupeži je velmi přítomno tělo, jeho sexualita, vzrušení. Podvod patří do kategorie obchodu (proto není divu, že velkými zloději byli třeba středověcí Benátčané jakožto tehdejší hlavní obchodníci Evropy – vyloupili Konstantinopol, odcizili ostatky Sv. Marka atd.). Obchodní krádež zažívá jeden z vrcholů v období kolonialismu, v epoše organizované, legalizované krádeže, která má ovšem přísně vymezené geografické hranice své působnosti.

Toto balancování krádeže na hraně legálních, pololegálních (např. pirát sir Francis Drake) a nelegálních praktik představuje velkou temnou skvrnu právních systémů. Válečná kořist, loupež, spravedlivý zisk atd. – linie mezi nimi jsou pružné, proměnlivé podle relativních dobových, místních, kulturních podmínek. Krádež je pružný pojem přizpůsobující se mocensko-diskurzivním formacím. Obrovská krádež může být nerozpoznatelná, rozostřená jako něco příliš blízkého, co zcela vyplňuje vjem. Drobná krádež se naproti tomu ostře perspektivně rýsuje jako černá tečka na bílém pozadí. Takovou tečkou byla třeba krádež chleba v Hugových Bídnících, která vyvolala absurdní sled osobních katastrof. Ale i zde fungovala krádež jako iniciace, místo přechodu.

Krádež krade duši? Nebo jen mění směry osudů? Bohové kradou (třeba Zeus ukradl Európu ad.) – není v tom slabost ani síla, ale událost, dynamická přítomnost, akt překročení (tabu…). Dějinnost, pokrok atd. složené z krádeží, přivlastňování, apropriací, redesignu, postprodukcí není naším cílem hodnotit, ale chceme v ní najít jisté metody. Kde se skrývá údajný původní, nepřevzatý originál? V jazyce, v lidské komunikaci zřejmě přítomen být vůbec nemůže, jak soudí Derrida. Krádež se velmi podobá jazyku jako systému přejímání, opakování, modulování. Krádež má velmi blízko k principům lidské komunikace. Krádež slouží jako médium, slouží k transferu, přenosu, přemisťování. Lze pouze stanovovat pravidla, gramatiku krádeže (to se týká její všednodenní složky).

Pak existuje vzácnější, slavnostní forma krádeže. Umění krádeže. A krádež umění (privilegovaná, vybraná forma krádeže, kterou vášnivě praktikoval třeba Napoleon). Krádež je vzrušujícím aktem i shromažďováním informací (moci). Obnáší vášeň i rutinu. Její idea pomáhá neustálé redefinici hodnot v každé době a v každém individuálním vědomí. Nenechává člověka chladným, neutrálním, je třeba k ní zaujmout postoj (snad).

Václav Hájek | Narozen 1974, studoval dějiny umění na FF UK, vyučuje teorii umění a vizuální kultury na Fakultě humanitních studií UK, publikuje na blogu Malý teoretik a v různých jiných médiích. Věnuje se především vztahům mezi masovou vizuální kulturou a historií umění.