Národní galerie: výstavní plán a co dál?

Národní galerie v Praze včera představila výstavní plán na rok 2015. Po přijetí kurátora Adama Budaka a odvolání ředitelů tří sbírek je to třetí výraznější krok Jiřího Fajta v čele této instituce.

Výstavní plán vypadá uceleně a promyšleně. Primárně je z něj cítit snaha o oslovení širší veřejnosti ať již prezentacemi známých jmen zahraničních (Oskar Kokoschka, Henri Rousseau), českých (Stanislav Kolíbal), nebo tematickými výstavami věnovanými symbolismu či krušnohorské gotice. Do balíku, který ještě před realizací ocení zvláště odborná veřejnost, spadá knihkupectví Waltera Königa či vytvoření speciálního prostoru Moving Image Department určeného pro prezentaci nových médií. Nejen studenty a badatele by mohlo potěšit plánované přesunutí obsáhlé knihovny Národní galerie do Veletržního paláce.

Snaha o otevřenost instituce se projevila v poměrně pestrém spektru přizvaných externích kurátorů od Marie Klimešové přes Otto M. Urbana až po Víta Havránka či spoluprací s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou, jejímž výsledkem bude mimo jiné realizování projektu Budování státu: Umění, architektura a design jako prostředek státní reprezentace Československa, který připravují pedagogové UMPRUM Milena Bartlová a Jindřich Vybíral.

Program pak má být uveden ve třech blocích (jarní, letní, podzimní), které se snaží reagovat na roční dobu a skladbu potenciálních návštěvníků (lokální diváci x turisté). Avšak přestože Národní galerie představila koncept, který dává smysl, odpověď na otázku, zda se tímto krokem NG dostává na úroveň srovnatelných světových institucí, je stále záporná.

Příčiny tohoto stavu je třeba hledat již někde na startovní linii fungování Národní galerie v demokratickém státě, tedy v roce 1989. Devadesátá léta vnesla - nejen do NG - období jistého zmatku. To pak bylo - v případě Národní galerie - ukončeno nástupem Milana Knížáka do funkce generálního ředitele, v níž setrval od roku 1999 do roku 2011. Knížák, ať byl jako ředitel jakýkoli, bohužel centralizoval moc jen kolem své osoby. Z Národní galerie se stala one man show, což může být skvělým přínosem pro soukromou, jasně vyprofilovanou galerii, ne však pro největší státní instituci zabývající se výtvarným uměním, placenou z veřejných peněz.

Knížák dopustil, aby si výrazná část českých umělců dala odmítnutí spolupráce s NG do svého programového prohlášení, případně je sám z galerie vykázal. Ostatně kritika Knížáka patřila k místnímu koloritu a mám podezření, že on sám se dostal do fáze, kdy si ji vlastně svým způsobem sadomasochisticky užíval. Jmenování Knížákova nástupce Vladimíra Rösla pak působilo, jako by tehdejší vedení ministerstva kultury nevědělo, z které do které, a potvrdilo obavy, že pokud po Knížákovi nastoupí nevýrazná osobnost, která se v daném oboru ani profesionálně ani lidsky neorientuje, galerii nikterak nepomůžou ani její manažerské zkušenosti.

Jiří Fajt je v pro něj v nelehké pozici a pozitivní přijetí svého působení sám neulehčuje. Na začátku to byl několikrát odkládaný termín nástupu do funkce (ano, bylo potřeba projednat podmínky s ministerstvem a ukončit poměr v bývalé práci, chápeme); v prosinci rozpoutaná a díky bohu Vánocemi pod koberec zasunutá trapná historka o domlouvání podmínek sponzorství Národní galerie Komerční bankou (ať již si o něm myslíme cokoli), Fajtovi v očích veřejnosti nedodává. Na dotaz ke koncepci dlouhodobého rozvoje a strategie činnosti Národní galerie, s jejímž zveřejněním se počítalo na říjen, bylo na včerejší tiskové konferenci řečenou pouze to, že ji nelze prezentovat, protože ji stále schvaluje ministerstvo kultury (ano, může za to ministerstvo), a jediná konkrétní informace, která kromě přehledu výstavního plánu padla, je ta, že stálá expozice ve Veletržním paláci by měla být prezentována na menší ploše a měla by zařadit české umění do evropského, respektive světového kontextu.

Vše jde pomalu. Pomaleji, než by tomu mohlo být. A to i kroky, k jejichž realizaci není potřeba zásadních personálních změn, financí či času jako u přípravy výstav, jež se plánují na roky dopředu. Tak někam do ztracena vyšuměly změny v lektorském oddělení starajícím se o doprovodné programy a na tiskové konferenci zaznělo, že oddělení k připravovaným výstavám chystá komentované prohlídky a workshopy. To je skvělé, ale od instituce typu Národní galerie toho chceme v roce 2015 trochu více.

Příklady - byť marginálními - budiž stále plánované odstranění panelu z prostoru malé dvorany nebo vytištění neaktualizované verze tiskových materiálů v nedostatečném množství (ano, Národní galerie je opravdu velká instituce a nemůžeme čekat, že veškeré změny budou ihned realizovatelné či viditelné). Abych se však vrátila k otázce zařazení Národní galerie po bok světových institucí. Může to sebevíce znít jako trapné klišé, ale dosáhneme jej pouze, pokud bude NG po všech stránkách pracovat profesionálně a pokud u výstav typu " Kokoschka a Rousseau" nebude přebírat jejich varianty z jiných galerií, ale sama je bude vytvářet a vyvážet. Tím ale neříkám nic nového a předpokládám, že to vedení Národní galerie ví.