Baladránovo souhvězdí v utečeneckém táboře

V souvislosti s oceněním Zbyňka Baladrána titulem Osobnost roku přinášíme dříve nepublikovanou úvahu nad jeho dvěma výstavami - v Hunt Kastner a galerii Jelení, které proběhly koncem minulého roku a díky kterým (mimo jiné) odborná porota Baladrána vybrala.

„A tyhle hvězdy, to může být moje hlava?“

„Ano, to je tvoje hlava.“

Možnosti uvádějí věci do pohybu. Je-li věc možná, naše představa ji již realizuje. Lidská volba a pohyby představ jsou nám však zároveň vězením politiky snů – jsme uzavřeni v touze neustále se odcizovat, dostávat se na nepevnou půdu snové práce.

Dvě poslední pražské výstavy Zbyňka Baladrána byly zároveň multimediálními instalacemi, stejně jako filozofickými myšlenkami. Nejen pro tento druhý aspekt stojí za to se pokusit interpretovat je i z teoretického hlediska a zjistit, jaké zprávy o současném umění přinášejí.

Na výstavě Diderotův sen v galerii Hunt Kastner si Zbyněk Baladrán vypůjčil filozofický román osvícence Denise Diderota a pomocí střihu, titulků, zvuku a vizuálních kontextů jej proměnil v působivé umělecké dílo, které rozehrává diváckou imaginaci obraznou i myšlenkovou. Jeho multimediální výstava kombinovala fotografie, mluvené slovo a promítané pojmy specifickým kolážovým způsobem. Záběry na hvězdy s recitovaným Diderotovým textem se střídaly se snímky hořících fotografií z utečeneckého tábora. S fotografiemi shořely postupně i nápisy na nich: „ruce“, „hmotnost“, „řeč“, atp. Křížení vjemů vytvářelo napětí, také však budilo otázky filozofického smyslu. I původní dialektický text se dotýkal snu, představ a jejich střetu s analytickým myšlením.

Možnosti coby myšlení exilu

Mysl realizující představy automaticky nepotřebuje „ruce“, nepotřebuje ohýbat svět či s ním manipulovat. Sama možnost je totiž počátkem pohybu. Představy neustále rozbourávají povědomí lidské bytosti o sobě samé. Mohu-li být zároveň souhvězdím a zároveň sebou, ztrácím hmotnost. Ukazuje se, že i lidské vědomí může být zcela „vně“. I řeč a další snahy o vyjádření ztrácí cosi ze svého původního smyslu, který se může změnit obyčejnou záměnou pojmů, či výměnou prostředků. Sdělení se vychyluje směrem k nevyřčenému, do oblasti představ.

Neustálé relativizování věcí zdánlivě objektivních je vlastně ono myšlení snu, dekonstrukce rozsypávající hodnoty na pouhé lidské představy. Je to uvažování se snahou o odcizení, myšlení neomezeného prostoru. Možná že však i takovéto uvažování je určitou politikou, díky níž zůstáváme v „popření jakéhokoli jednání“, zůstáváme stranou prostoru, stále vně našeho já, tedy v exilu. Co nám chybí, je návrat z odcizení domů, dovnitř sebe sama. Do vědomí, kterým se však nevracíme na stejné místo, nýbrž spirálovitě nad, nebo pod. Z cest mysli, zdá se, není návratu.

„Mluvím o možnosti,“ říká se ve videu druhém, jež poukazuje na vězeňský charakter snu, kdy nás rozhodnutí snít a uvolnit mysl paradoxně svazuje, neboť mysl je odsouzena neustále sama sebe dobíhat a proměňovat obrazy. Žít neustále uprostřed možností znamená nikdy se nezastavit a stále měnit směr.

Uvnitř těchto myšlenek se ukrývají malebné obrazy i skryté hrozby. Je možné také tvrdit, že se tyto úvahy týkají i „vykořeněného“ pohledu na umění samo. Setrvávat v drti všech jistot není možné příliš dlouho, neboť umělecké étosy v utečeneckém táboře mohou v sobě brzy objevit touhu po odporu...

Solidarita myšlenek a jejich utlačování

Fragmenty revolty byly patrné i z druhé nedávné výstavy Zbyňka Baldrána v galerii Jelení – Dead Reckoning. Původní prostorová instalace s videem Centre d'art contemporain v Synagoze v Delme ve Francii byla pro pražskou galerii Jelení přepracována kombinací několika tezí, myšlenek a vzpomínek doplněných audiovizuálním materiálem. Kolážovité fotografie se v pěti projekcích vrstvily na sebe obdobně jako teze v paměti a vrstvily tak vícečetný význam.

Smysl díla byl i zde odvozen od toho, kdo se snažil spříznit se se sledovanou myslí. „Solidarita je ústředním motivem všeho lidského. Většina činností je však obtěžkána vinou z neviditelného nesolidárního jednání,“ píše v projekci autor. Zdá se, že pokus interpretovat dílo je zastřen dobrými úmysly – snahou pochopit. I deleuzovská myšlenka o pustém ostrově se může cítit utlačovaná pravidly a konvencemi o pohybu neznámým prostředím. Myšlenka snažící se o novost pohledu, nutně prochází bouřlivým odporem, předznamenávajícím revoluci. Těžko lze totiž docílit neočekávaného, pokud je matrice mysli uzpůsobena jazykovým kódům, paradigmatu „tady a teď“, předpokladu pluralitního náhledu atp. Člověk by pouze sám sebe opět překvapil, jak si to již mnohokrát předsevzal, vlastně by jen naplnil post-moderní principy. Odpor zde musí směřovat proti předpokladům nepředpokládaného, i zde je cítit touha po návratu. Dead reckoning (pův. zkratkou ded. - deduced) je odvozený výpočet polohy subjektu v letovém a námořním provozu. I lidská mysl provádí popsané výpočty sama na sobě, aby věděla, kde stojí. Zjištění jsou přeludem, sama kritéria výpočtů jsou nejen odvozená, ale předem mrtvá, neboť předstírají stálost.

Revolta vyrobeného „já“

Logická a snad i záměrná je v tomto díle nemožnost jeho jednotného pochopení. Stejně jako pocity odporu i touhy po možnosti vysvětlovat své vlastní zvraty, být si historikem i psychologem. Umělecká mysl se zbavuje neudržitelného postmoderního pluralismu tak, že všechny obrazy protne přes sebe párátkem jako jednohubku. Všudypřítomně propojený vesmír knih je možné proděravět a znovu propojovat: „Jedna z metod jak číst a orientovat se v něm, je do něj střílet z rychlopalných zbraní nazdařbůh,“ píše snad trochu ironicky autor. Více-vrstevnatost vědění je určena k destrukci, i samo „autorství“ je pojem ztracený v kruhu dedukcí. „Toto naše lpění na rozhraní vnitřku a vnějšku, je jakousi zástupnou činností“, píše kurátorka výstavy Edtih Jeřábková. Ten, kdo interpretuje takovouto výstavu, se stává jejím autorem.

Z obou výstav, kombinací myšlenek a dojmů je cítit odpor vůči taktizovanému myšlení. Proti zpodmínění pohledu a proti myšlení vytvářejícímu sítě porozumění. Ano, tato díla nenesou jasný a srozumitelný význam, ale dokážou sdílet nesdělitelné „předporozumění“. To, s čím se setkáváme, je ve výsledku určitý filozofický pud, prezentovaný ještě před svojí artikulací a formou konceptuální umělecké instalace. Ale to vše je na místě, pokud se věnujeme teorii pojmových nejistot. Jsme v oblasti tušení. Nestojíme tedy u shrnujícího výsledku, ale na začátku, kdy se slepec snaží holí vytyčit směr. Je to vlastně boj o individualismus, který se staví proti společným principům, např. historii, jazykovému myšlení, pravidlům autorství atp. Cesta myšlení Zbyňka Baladrána je cesta emancipační a revoluční, ačkoli v úplně jiném smyslu, než jak jsme zvyklí chápat pojem „angažované umění“. Nebojuje totiž ve sdíleném prostoru, ale v principech sdílení.

______________________________________________________________

foto: archiv Zbyňka Baladrána