Markýz de Sade atakuje francouzskou mravnost

V Musée d’Orsay je k vidění výstava s názvem Sade: Attaquer le soleil, která přináší zajímavé podněty, jak s podobným kontroverzně laděným námětem v oblasti kurátorství pracovat na úrovni.

Nápad na spojení tématu erotického rázu s uznávaným, reprezentativním muzeem pro mne znamenal určité lákadlo hned od počátku. Byla jsem především zvědavá, jakým způsobem se podařilo instituci zvládnout obsáhlé téma tak, aby se zavděčila náročnému a poměrně konzervativnímu francouzskému publiku.

Černě laděný design provází pařížskou výstavu celým jejím prostorem. Místnosti nabyté perlami světového umění se řadí jedna za druhou a nedávají návštěvníkovi příliš prostoru k oddechu od umění. Unavení turisté většinou výstavu vzdávají po pár místnostech, což je vlastně dobře, protože i měsíc po zpřístupnění je zde stále velké množství dychtivých zájemců.

Výstavu uvozuje potemnělý prostor, který by beze slova měl diváka naladit na obskurní téma, jež bude následovat. Nesetkáme se zde s žádným úvodním slovem, ani s vysvětlením, návštěvníka naprosto pohltí tma a upoutají ho v prostoru zavěšené oboustranné videoprojekce starých filmových klasik násilného nebo lechtivého charakteru. Nevýhodou pro cizince je však nedostupnost překladu filmových adaptací, k dispozici jsou pouze titulky ve francouzském jazyce. Možná i z tohoto důvodu část návštěvníků prochází místností téměř bez zastavení.

V místnosti další je uveden citát od Apollinaira, který musím zmínit, neboť se stal dle mého názoru důležitým mottem výstavy: "Tento muž, který neznamenal nic pro celé 19. století, v němž žil, dominuje století dvacátému" (1909, z Předmluvy k dílu markýze de Sade). Věta přesně navozuje boom, který se kolem osobnosti markýze strhl na počátku 20. století a pokračuje dodnes. Většinou se jedná o pozornost věnovanou méně lichotivým aspektům markýzova počínání. Kurátoři Musée d’Orsay však zašli v pojetí tématu hlouběji.

Celý koncept výstavy je založen na sofistikovaném zhodnocení role kontroverzního markýze v dějinách umění, následný výběr uměleckých děl se ovšem spíše točí kolem obecných výstředních proudů, které se opakovaně objevovaly napříč epochami. Markýz de Sade, jednou zde představován jako provokatér estetického výrazu své doby, jindy kurátory vychvalován za svou vnímavost vůči novým poznatkům v oblasti lidského těla, funguje jako vynikající pojítko celé výstavy. Hlavní roli v jejím finálním řešení ale přejímá revoluce v pocitech, která vyplynula na povrch právě v období romantismu.

Pro mne samotnou bylo překvapením, že autoři pojali výstavu spíše jako vyvrcholení výše zmíněných tendencí a postava markýze de Sade se tudíž mírně posunula do ústraní. Z mého pohledu se jedná o nevšední přístup k jeho odkazu a tento počin výstavu obohacuje. Ke každé místnosti je rovněž sepsáno krátké úvodní slovo, které objasňuje, jakým způsobem byl kontroverzní de Sade inspirací kurátorům k výběru představovaných děl.

Musée d’Orsay dokázalo shromáždit neuvěřitelný umělecký fond, který sám o sobě zaručuje kvalitní podívanou. Místy na mne však výstava působila lehce přemrštěně. Připadala jsem si jako v kunstkomoře, kde člověk neví, co má zkoumat dříve, neboť se vedle sebe nachází jedno vznosné dílo za druhým. Občas jsem se ztrácela, marně jsem se snažila dohledat spojitost mezi některými díly a tematickým zaměřením místnosti a nebylo mi vždy jasné, podle jakého klíče kurátoři při výběru děl postupovali. Nicméně připouštím, že dílo markýze de Sade nemám do detailů nastudované.

Významné výhrady bych však měla snad pouze vůči jedné místnosti, která mi evokovala kontroverzní výstavu Bodies představující, jak vypadají lidská těla bez kůže. Kurátoři argumentují tím, že tento prezentovaný úsek má návaznost na výlety markýze do Itálie, kde ve florentském muzeu La Specola objevoval voskové modely lidského těla. Výběr děl v místnosti mě ale stejně příliš neoslovil a spíše na mne působil kontrastně v porovnání s celkovou koncepcí výstavy, v níž dominují známé obrazy světového malířství a sochařství.

Tendence prezentované v jednotlivých místnostech mají stupňující charakter. Za zmínku jistě stojí i část věnovaná prezentaci lehce perverzních objektů a uměleckých děl, která k tématu markýze de Sade neodmyslitelně patří. Plně jsem ovšem nepochopila odvahu autorů výstavy, kteří do této sekce umístili Rodinovu Studii k bohyni Iris hned vedle lehce pochybného díla nedávno zesnulého umělce Jeana Benoîta s názvem Théorie de perversités.

Výstava ve mne vyvolala zvláštní pocit, který přetrvával několik dní, než jsem si ujasnila, zda mne oslovila, či nikoliv. Řekla bych, že změť kvalitních děl všech různých žánrů uměleckého odvětví atakuje návštěvníka a zjemňuje kontroverznost projektu. Výstava je náročná, vyžaduje vnímání velkého množství podnětů naráz, ale nenechá člověka bez názoru. To je, myslím, dobře.

——————————————————————————————————————-

Sade: Attaquer le soleil / hlavní kurátorka: Annie Le Brun / Musée d’Orsay / Paříž / 14. 10. 2014 – 25. 1. 2015