TZ: Pavel Přibyl

Pavel Přibyl / Posuny reality / Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje / Plzeň / 17. 12. 2014 - 17. 1. 2015

Pavel Přibyl: Posuny reality

Pavla Přibyla je možné občas zahlédnout na různých místech v Plzni. Pohybuje se zde jakýmsi kočkovitým pohybem a v ruce většinou drží fotoaparát. Jeho nenápadné pohyby jsou záměrné. V daném okamžiku se snaží být téměř neviditelný, aby mohl nasnímat realitu, kterou si pozorným pohledem zkušeného fotografického oka vyčlenil k portrétování. Přibyl se vyskytuje vždy tam, kde jsou fotogenická místa.

Začal fotografovat v sedmdesátých letech minulého století. Ponejprv své fotografické nápady realizoval v černobílé fotografii klasickou cestou v temné komoře. V té době publikoval v oblíbených dobových časopisech jako Květy nebo Svět v obrazech. Účastnil se se svými snímky také různých fotografických výstav. Mimo jiné také té tehdy proslulé mezinárodní fotografické soutěže „ŽENA“ ve Strakonicích. S příchodem digitální fotografie se maximálně rozšířily možnosti vnést do fotografie tvůrčí a grafické prvky, což se ve svých pracích snaží využívat spolu se zapojením fantazie.

Na této výstavě, která má název „Posuny reality“ je několik sérií fotografií. Hledáčkem svého fotoaparátu objevil plzeňské motivy na zdech Měšťanské besedy v Plzni. Kavárna Besedy je útulné místo, které prošlo po dobu svého trvání mnoha změnami. Pro fotografovu generaci je to navíc ve vzpomínkách místo téměř kultovní. Vždyť přece každý, kdo začal studovat v Plzni střední školu, chodil do „Bedny“. Tak se tehdy besedě říkalo. Návštěvníci, většinou velmi mladí, se tísnili v prostorných polstrovaných půlkulatých boxech a nejčastěji popíjeli šťávu se sifonem za korunu šedesát. Kromě sedících a většinou velmi živě diskutujících mladých kavárenských povalečů bylo vždy ještě několik mladých mužů u jednoho či dvou kulečníků, umístěných hned proti vchodu. Ti obcházeli plavnými pohyby kulábr oblečeni do dobových velmi upnutých zvonových kalhot, nazývaných „zvony“ a jemnými strky tágem ukrajovali odpolední kavárenský čas.

Beseda však nebyla vždy jen studentská. V dávných nedělních odpoledních se na prostranství před besedou korzovalo. Plzeňští měšťané  se při procházce srdečně zdravili, případně si sdělovali různé novinky ze života svého i svého města. Po té sedávala místní honorace v Měšťanské besedě  při kávě, panáčku či vínku a konverzace pokračovala. Většinou i při zvuku šustění novin a občasných jemných ťuknutí kulečníkových koulí. Při poslední renovaci objektu Měšťanské besedy byly zdi kavárny vymalovány postavami těchto  měšťanů  a současným návštěvníkům tak evokují zlaté časy proslaveného plzeňského  kavárenského společenského a příjemně zahálčivého života. Otázkou však zůstává, zda v kavárně zahálíme…?

Pavla Přibila malby inspirovaly. Nasnímal si je z mnoha pohledů a pokusil se zachytit atmosféru té doby. Vzhledem k tomu, že vystavená díla zmíněného autora se pohybují téměř vždy na pomezí fotografie a malby, nejsou čitelná na první pohled jako realistický otisk. Je třeba je vnímat a chápat jako osobitý výtvarný počin v abstraktní i realistické podobě, vzešlý ze hry s nasnímanou reálnou skutečností, autorovým přijetím děje a jeho posunu do jiné dimenze.

Dalším plzeňským motivem je kolotoč, který byl do nedávna v provozu na náměstí Republiky. Objevil se tam na několik měsíců v rámci Plzeň evropské hlavní město kultury. Nebyl to takový kolotoč, na jaký jsme zvyklý z našich českých poutí. Nebyl však ani totožný se stejnými kolotoči, kterým se říká benátské a jsou rozeseté ve velkých francouzských městech. Tento plzeňský byl naprostý originál zhotovený pro toto místo a tento čas. Děti i dospělí, kteří na něm jezdili si mohli sami regulovat pohyby jednotlivých zvířat, která si na projížďku osedlali. Pavlovy fotografie jednotlivých detailů této atrakce jdou ještě za tuto podstatu věci a představují jednotlivé zvířecí postavy opět v jiné poněkud odlišně položené formě. Zobrazují tak nedávný a stále ještě téměř současný kolorit hlavního plzeňského náměstí.

Pavel Přibyl však není žádný senochrup, který nevytáhne paty ze svého rodného města. V minulosti často a rád vyrážel do světa, kde v rámci své cestovatelské vášně i práce své cestovní kanceláře  objevoval pitoreskní uličky a jejich zákoutí nebo přírodní scenérie. Barevné, černobílé nebo jednobarevně zatónované záběry jsou opět převedeny optikou vidění samotného autora. Divák může mít pocit, že to jakoby pokřivení nebo zamlžení může být zároveň určité zahalení ve vzpomínkách.

Dalším tématem jsou ženy a ženy a ženy. Jejich většinou stylizované portréty jsou předkládány návštěvníkovi trochu jako hádanka, trochu jako realita a možná také trochu jako sen. A je na stupni citlivosti vnímání každého pozorovatele, kam až tou cestou dojde a co z pohledu si odnese. A protože jsme v Plzni, dovolila bych si zde lehce parafrázovat Miroslava Horníčka. Někdo si ten bonbónek rozbalí hned na vernisáži, druhý až na refýži tramvaje, třetí doma u výtahu, další až druhý den ráno, když jej nahmátne znovu v kapse. Ale pozor! Jsou i tací, kteří ten bonbón nikdy nerozbalí a nosí ho roky sebou již nutně ošoupaný, ale stále v původním ochranném obalu.

Prosím, pokuste se rozbalit a ochutnat sdělná poselství na fotografiích Pavla Přibyla a objevujte spolu s ním atmosféru vteřinových  cvaknutí jeho fotoaparátu i jejich transformací. Fotografie má totiž jednu skvělou  vlastnost -  dokáže zastavit čas.

Helena Fenclová