CJCH special: Základem je obrátit se víc do sebe

Roman Štětina získal Cenu Jindřicha Chalupeckého za film Ztracený případ promítaný v kině Ponrepo. Na výstavě finalistů pak visí jen pozvánka na projekci a plakát, jehož autorem je grafik Zdeněk Ziegler, který se od 60. let svým dílem podílel na představě obyvatel Československa o tom, jak má filmový plakát vypadat. V rozhovoru s Romanem Štětinou jsme se bavili nejen o jeho filmu, ale také o dílech ostatních finalistů, dražbě objektu, který jako laureát získal, a jeho idejích do budoucna.

Klidně posunu diktafon kousek dál, aby tě nerušilo jeho červené světýlko. Nemusíš. Na červené světýlko jsem zvyklý z rádia.

Znám tvoji práci, která zpracovává téma rozhlasu a která byla prezentovaná v Polansky Gallery. Co ještě máš společného s rádiem? Rádio mě fascinuje jako médium. Přál jsem si pracovat v rozhlase, protože rozhlas má na rozdíl od televize, novin, filmu nějakého ducha, kouzlo, je v něm lidský rozměr. Neovládám žádnou klasickou disciplínu, nikdy jsem nekreslil, nemaloval a zvuk pro mě byl médiem, ve kterém jsem se mohl svobodně pohybovat. Můj dream job byl vždy nějak spojený s prací v rádiu.

Jak konkrétně sis ji představoval? Přes dva roky jsem dělal pořad Radiogalerie pro ČR Vltava, kam jsem připravoval rozhovory s umělci. Navštěvoval jsem každý týden ateliér některého z umělců, kteří na české scéně působí. Tam jsem si potvrdil, že rozhovor, který člověk dělá pro rádio, kde není přítomný obraz, jde často mnohem více do hloubky. Existuje jednoduchý trik, v pořadu pro rádio stačí umělce požádat, aby popsal svoji věc. A na základě toho, že ji popisuje, ji vlastně začne interpretovat. Tak jsem si ověřil, že rádio vytváří svět, ve kterém bych se chtěl pohybovat. Není technicky náročné a má obrovské kouzlo v tom smyslu, že v jeden okamžik oslovuje obrovské množství lidí na nejrůznějších místech a v nejrůznějších situacích. Tento jednouchý fakt je pro mě stále nějakým způsobem fascinující. To, že se moje práce v rozhlase zvrtla do umění, u mě souviselo asi s tím, že jsem byl fascinovaný skrytou estetikou rozhlasu.

Zkusím na tebe tedy použít onen jednoduchý trik. Jak bys popsal dílo, které jsi vystavil v rámci prezentace finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého? Přiznám se, že čím víc rozhovorů jsem udělal, tím hůř se mi mluví o svých věcech.

Tak jinak. Zaregistrovala jsem, že jsi s motivem poručíka Columba pracoval již na výstavě v Galerii města Třince loni v létě. Jak tato práce souvisí s tím, co můžeme nyní vidět v kině Ponrepo? Jednalo se o přípravnou studii, kterou jsi použil pro Chalupeckého? Nápad pracovat s Columbem je dva a půl roku starý. Nabídka z Třince přišla bezprostředně potom, co jsem připravil výstavu u Filipa Polanského, v době, kdy jsem jeden projekt uzavřel a prezentoval, nicméně už jsem se v té době zaobíral columbovským materiálem. Takže jsem se rozhodl, že tam budu vystavovat nějakou práci v procesu. Materiál, který jsem tehdy zpracoval, byl jen z několika prvních epizod poručíka Columba, proto se to jmenovalo Nultá série. Zbytek dílů jsem v té době ještě neprošel. Ale už tehdy mě Columbo zajímal jako postava všeobecně sdílená. Protože ji téměř všichni známe, přišlo mi, jako bych pracoval se Sněhurkou nebo nějakou jinou postavou z pohádek nebo mýtů. On totiž Columbo nemá paměť, to je na tom to nejzajímavější. Některé díly z 90. let jsou téměř remakem dílů ze 70. let. Poručík v nich řeší velmi obdobné případy, ale nepřijde a neřekne: „To si pamatuji, to jsem už někdy řešil.“ Skoro vždy řeší případ tak, jako by byl jeho první. Vůbec tam nehraje roli nějaká zkušenost.

A to je věc, která tě fascinovala? Částečně. Myslím, že je to do jisté míry specifické pro dobu, kdy se Columbo natáčel. Dnes se seriály točí naprosto jiným způsobem, jednotlivé postavy co týden rostou a vyvíjejí se. Columbo se 35 let nevyvinul. Jenže ono to moc nešlo, natáčely se třeba tři díly ročně, takže nešlo pracovat s pamětí. Akorát u nás jsme byli zvyklí, že se Columbo vysílal každý týden nebo někdy i každý den. Do té doby, než jsem na Ztraceném případu začal pracovat, jsem neviděl jediný kompletní díl, protože mě štvalo, že se všechno řekne na začátku a pak hodinu a půl člověk sleduje, jak poručík hrozně pomalu přihází na to, jak to všechno bylo. Vnímal jsem to jako něco, co člověk musí přetrpět než bude Star Trek a Simpsonovi. Takže já jsme se tou prací trochu vytrestal.

Zmínil jsi, že Columbo je pro tebe něco jako Sněhurka nebo bájná postava, uvažoval jsi tedy i nad jinou postavou? Uvažoval.

A výsledná volba byla důsledkem toho, že ses chtěl vytrestat a hledal jsi figuru, která by ti do tohoto scénáře seděla, nebo tě Columbo uhranul natolik, že jeho zmíněná podivnost smetla všechny ostatní potenciální postavy ze stolu? Mě přišlo nejzajímavější, že představitel Columba, Peter Falk, byl s postavou natolik sžitý, že když ho vidíte v jiném filmu, tak vás zarazí, že nemá svůj typický pršiplášť. Snažil jsem se hledat hranici mezi postavou a jejím hercem a doufám, že je to ve výsledku čitelné. Např. Poirota ztvárnilo několik herců, ale Columbo byl jenom jeden. Podobně myslím uvažoval Wim Wenders ve filmu Nebe nad Berlínem, kde Falk hraje sám sebe. Potká ho parta mladíků a jeden z nich říká: „Hele, není to Columbo?“ A druhý odpoví: „Myslím, že ne. Ten by neměl tenhle kabát.“ Detektivka je pro mě formát, který je přijímán napříč celým spektrem diváků. Říkal jsem si, že by bylo zajímavé vytvořit dílo, které s tímto formátem bude pracovat a v ideálním případě zaujme i lidi, kteří se o současné umění jinak nezajímají.

Jak jsi došel k tomu, že se tvůj film promítá v kině Ponrepo a ne v galerii? Jedno z pravidel, které jsem si nastavil na začátku, bylo, že jeho stopáž by co nejvíce měla odpovídat stopáži jednoho dílu Columba. Většina jich má kolem 73 minut, ale některé jsou až 98 minut dlouhé. Já jsem uvažoval o kratší variantě. Finální stopáž je nakonec 58 minut.

Takže si myslíš, že je to příliš dlouhý formát, který by galerie neunesla? Myslím si, že konkrétně tato věc nefunguje ve smyčce. Když člověk přijde v polovině, tak se ochudí o podstatnou část, protože ten film funguje v kruhu. Je potřeba vidět začátek a konec a vysedět to, co je mezitím. V opačném případě se může stát, že divák odejde s banální informací, že Peter Falk stárne, což je vedlejší efekt filmu. Pro mě má film hlubší význam a ten jsem jednoduše chtěl zprostředkovat divákovi jak nejlíp to jde. A místo toho, abych se snažil imitovat podmínky kinosálu na výstavě, tak jsem se rozhodl lidi pozvat jinam. Týdenní periodicita, se kterou se film v Ponrepu promítá, taky hraje svou roli - reflektuje to, že je to práce se seriálem. To, že je film složen z archivního materiálu a promítán v kině Národního filmového archivu, je takový malý bonus.

Napadlo tě, že je to důležitý příspěvek do diskuze o tom, co je výtvarné umění a jakým způsobem a kde by mělo být prezentováno? Pochopitelně mě to napadlo, ale nechtěl jsem si nárokovat otevření nějaké širší diskuse. Bylo to mnohem jednodušší. Nemyslím si, že ochoz, na kterém probíhá výstava finalistů, je vhodný pro výstavy obecně a tak se tento krok dá také vnímat jako komentář k této konkrétní situaci.

A to letos instalaci výstavy zachraňuje architektura Tomáše Svobody. Ano. Letošní výstava vypadá nejlíp, jak může. Tomáš Svoboda udělal skvělou práci, ale jedním dechem musím dodat, že i kdyby výstavní prostor pro finálovou výstavu byl ten nejlepší možný, jaký jen může být, tak bych se stejně rozhodl pro projekci v kině, na kterou si lidi musí udělat čas. Sice tím riskuji, že část lidí bude naštvaných, že se to bude možná interpretovat jako vztyčený prostředníček pro mimopražské návštěvníky, kteří přijedou ve středu na výstavu a nemají možnost projekci vidět, protože se promítá v neděli. Ale já jsem přesvědčený o tom, že kdyby se promítalo v galerijním prostoru, tak by tu věc neviděl ve své podstatě nikdo. Alespoň ne v takové formě, v jaké bych si přál.

Souhlasil bys s umístěním filmu někam na web s tím, že se lidi na Ztracený případ mohou podívat doma? A ptám se i přesto, že jsem si vědoma, že to má svá úskalí - právě takováto konzumace videa může vést k přeskakování či nezhlédnutí celého filmu. Máš pravdu. Nemám problém s tím sdílet jakoukoli svou jinou práci přes internet, ale myslím si, že konkrétně této věci by to mohlo uškodit. I já sám bych to nejdříve překlikal a až pak se rozhodl, jestli si film pustím komplet. Toto je jediná výjimka v mé dosavadní práci, o které si myslím, že by jí to uškodilo. Uvažoval jsem ale o možnosti, že by se můj příspěvek k finálové výstavě odvysílal pouze v televizi a nebylo by ho možné vidět nikde jinde. Bohužel ale nezbyl čas na to vyjednat podmínky.

Na ceremoniálu při udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého ses snažil zdůrazňovat i práci ostatních finalistů. Mohl bys být konkrétnější? Co tě zaujalo na dalších umělcích z vaší pětice? Ze složení finální pětky jsem měl velkou radost. Mám pocit, že všichni vibrujeme na podobných vlnách, a dokážu se vztáhnout ke všem finalistům. Největší soulad ale už nějakou dobu mám s prací Martina Kohouta, který je pro mě jak lidsky, tak umělecky velkou inspirací. Některé jeho práce mě samotného výrazně posunuly. Martin dokáže fantasticky propojit svůj život a dílo. Přál bych si to někdy umět tak jako on. Velmi podobně to mám i s Luciou Scerankovou, se kterou jsme dlouholetí přátelé a úspěch jsme si přáli navzájem. Tereza Velíková předvedla obdivuhodnou a precizní práci a důkaz toho, že ji dokáže skloubit s dítětem, které je na světě, a věřím, že zanedlouho udělá i své první krůčky. Richardu Loskotovi se zase daří skrze svou práci výjimečně dobře komunikovat s publikem, což je pro mě osobně velmi důležitý aspekt v rámci současného umění.

Tvůj záměr vyzdvihnout a podpořit i práci ostatních vyústil v akt, při kterém ses rozhodl obdržený objekt, kovový válec od Maxima Velčovského, vydražit. Koupil si jej údajně někdo z banky za částku 55 000 korun. Publikum, které bylo v sále, se rozdělilo do dvou skupin, jedna z nich tvrdila, že je to úžasné gesto, druhá, že jsi vlastně prodal Cenu Jindřicha Chalupeckého, že jsi vyčíslil její hodnotu, a ještě ji koupil někdo z banky, jejíž sponzorství není přijímáno některými představiteli výtvarné scény zcela bez výhrad. I přes tyto negativní interpretace, udělal bys to znovu? Jistě! Je to úplně jednoduchá věc. Svůj myšlenkový pochod jsem se snažil, byť velmi roztřepaným hlasem, obhájit na pódiu. Je to gesto solidarity a já to ani s odstupem nevidím jinak. Vždy mě štvalo, že se trochu pozapomene na ostatní finalisty. Všichni víme, že rozhodování poroty je velká loterie umocněná tím, že v kompletním složení vidí porota výstavu v ten den, kdy se vítěz vyhlašuje. Více jak polovina poroty stojí mimo dění na české scéně, takže nikdo nedokáže dopředu říct, jak se rozhodnou a koho z toho klobouku vytáhnou. Já jsem se o radost a štěstí z vítězství chtěl nějakým způsobem podělil a toto mi přišlo jako nejlepší možný postup. Chápu snahu organizátorů cenu nějakým způsobem zhmotnit a myslím, že výsledek vypadá dobře. Pro mě se Cena Jindřicha Chalupeckého ale nedá zhmotnit v žádnou trofej. Ta byla koneckonců míněna jako štafetový kolík, který jsem předal dál a přineslo to něco málo i ostatním. Na argumenty, které jsi zmínila, nechci reagovat, protože představují absolutní nepochopení toho, co jsem zamýšlel.

A jaké jsou tvoje umělecké vyhlídky do blízké budoucnosti? Vždycky se mi vyplatilo žádné vyhlídky a plány nemít, a pokud jsem je měl, tak je nezmiňovat. Co můžu prozradit je to, že v nejbližší době se chci vyhnout práci s nalezeným materiálem. Chci se vrátit k podstatě věci.

Můžeš být konkrétnější? Co to pro tebe znamená? Míň přemýšlet a víc meditovat. Poslední dobou jsou pro mě daleko zajímavější slova jako inspirace, nadšení, dobrodružství, než rozum, teorie, analýza. Před nějakou dobou jsem zjistil, že E. F. Burian, když se svým voicebandem inscenoval poezii, tak oslovoval často některého ze soudobých malířů k namalování scénických opon, před kterými se recitovalo. Byl to pro mě důležitý objev a říkal jsem si, že bych mohl navázat na práci Auditorium, kdy jsem rekonstruoval oponu, která visela v rozhlasovém studiu. Ale pak mi došlo, že je to strašně málo, že začínám věci redukovat na objevy, které potom nějakým způsobem aktualizuji. Přestalo mě to bavit. Je to hrozně pohodlná cesta, která pro mě začala ztrácet význam. Začal jsem si připadat více jako hledač pokladů než jako umělec. Tím neříkám, že bych od toho chtěl úplně upustit. Nemůže to ale být něco, na čem finální práci postavím. Základem je obrátit se víc do sebe.

______________________________________________________________

foto z ceremoniálu udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého: Peter Fabo