CJCH special: O čem se tady vlastně bavíme?

Cenu Jindřicha Chalupeckého získal Roman Štětina, který společně s Richardem Loskotem patřil mezi favority letošního ročníku. Zcela upřímně - aniž bych tím chtěla shazovat podstatu ocenění pro samotného laureáta - tuto zprávu v kontextu diskurzu o CJCh nepovažuji za podstatnou. Pokusím se v následujících řádcích vysvětlit proč.

Podívám-li se na jména finalistů vybraných v několika předchozích ročnících, můžu v konkrétních případech spekulovat, zda někteří z umělců opravdu do finálové pětice patří (z nedávné minulosti se to týká nejvíce minulého ročníku). Tyto spekulace však nelze označit za opravdu významné a více než k čemukoli jinému se vztahují k mému osobnímu vkusu. Přestože Loskot se Štětinou byli i mými favority, kdyby cenu získal kdokoli jiný z vybrané pětice finalistů, nevidím v tom žádný zásadní problém. Tvorba všech pěti (a tím mířím - až na výjimky - i do uplynulých ročníků) má své kvality a vyplatí se ji sledovat.

Složením mezinárodní poroty a výběrem kvalitních finalistů tak Chalupecký plní své zásadní poslání: být cenou, která prezentuje a odměňuje ty nejzajímavější, nejprogresivnější a nejoriginálnější umělce, které na české scéně máme. Pokud by měl být trojlístek základních funkcí Ceny Jindřicha Chalupeckého kompletní, bylo by k němu třeba doplnit třetí aspekt, který ceně stále chybí, a tím je kontinuální spolupráce s galerií (respektive galeriemi) poskytující kvalitní prostor k prezentaci (s tím jsme se více méně setkávali v brněnských mutacích ceny, letos se otázku snaží vyřešit architektura výstavy Tomáše Svobody, nicméně loňský ročník stejně tak jako prezentace v DOXu byly v tomto ohledu problematické) spojený s dostatkem financí, které by umělci mohli použít na realizaci svých děl.

To je nejpodstatnější výtka. Ty ostatní se dělí do dvou kategorií. První z nich se vztahuje k vnitřním spekulacím mezi zástupci výtvarné scény, kteří o kvalitách finalistů ani v nejmenším nepochybují. Je třeba si povšimnout, co je pro tyto debaty příznačné: příliš často se neřeší, kdo měl cenu vyhrát nebo čí dílo je z toho či onoho úhlu pohledu zajímavější, atraktivnější, přínosnější. Tyto otázky nahrazují problémy týkající se finančního zajištění ceny (konkrétně sponzorství J&T banky), podoby hlavního ceremoniálu, kdo konkrétně a jak byl na ceremoniál pozván či nepozván, zda jsou organizátoři ceny těmi pravými osobnostmi na svém místě, jestli se dokázali "správně" zhostit svého úkolu.

Když už jsme u ceremoniálu, není od věci zmínit, že ten letošní působil na rozdíl od minulých ročníků naprosto profesionálně a oficiálně. Přesto si nejsem jistá, zda je možné základy, na nichž celá cena stojí, považovat za natolik pevné, aby se již debata přesunula k tomu podstatnějšímu - tedy k umění samotnému, a to i přesto, že výše zmíněné problémy mohou být považovány v kontextu otázky, kdo jsou finalisti a jak se prezentují, za marginální. V tomto ohledu vidím jako podstatný návrat Chalupeckého do Národní galerie v Praze, stejně tak jako upozorňování na další regiony, které příliš nefungují v doprovodném programu, ale naopak ve střídání Prahy a Brna jakožto hostujících měst (jež bylo letos bohužel narušeno). Nicméně příští rok by se výstava finalistů měla odehrávat v Moravské galerii v Brně, která je - stejně jako NG - příspěvkovou organizací Ministerstva kultury ČR, přičemž právě větší zapojení státních příspěvkovek do samotné organizace ceny by teoreticky mohlo basementu Chalupeckého výrazně pomoci.

Druhá kategorie se týká komunikace ceny "navenek", respektive její přijetí širší, byť i odbornou veřejností. Přiznám se, že úplně nevím, co si mám myslet, když Vilém Balej, kterého považuji za jednoho z nejtalentovanějších malířů své generace, píše na svém facebookovém profilu, že má dát lajk ten, kdo se letošního ceremoniálu nezúčastní, neboť "oceněním Dominika Langa za jeho díru v sádroši už přetekla číše jeho trpělivosti a nadále nehodlá tuto trapnou elegii průměrnosti brát vážně", přičemž jeden z lajků pochází přímo od kurátorky Národní galerie. On totiž i vloni diskutovaný příspěvek Kristýny Drápalové napadal tvorbu finalistů z toho důvodu, že jí podle autorky chybí krása. To se sice může někomu zdát absurdní, ale na rozdíl od prostého zavržení ceny (jsou to "s*ačky, které dokáže každý"), jež je trapné primárně pro autora takovéhoto výroku, se jedná o argument, se kterým se dá polemizovat.

V hádce o současné umění však neselhává samotný Chalupecký, na to by byl příliš malý a osamocený hráč, ale celá společnost. Existuje tu přitom poměrně dlouhá řada galerií, které kontinuálně prezentují dobré výstavy současného umění. I ty často bojují o každého návštěvníka, dokazují však, že finalisté Chalupeckého se neberou ze vzduchoprázdna, ve kterém by galerie prezentovaly zcela odlišný druh umění než ten, který vidíme na výstavě finalistů. Problém bude někde jinde. Za podstatné považuji snahu jej pojmenovat a hledání způsobů, jak s ním v dlouhodobé perspektivě naložit, mezi které určitě patří postoj ke vzdělávání a jasné a srozumitelné interpretace současného umění.

Tuto roli však nemůže plnit Chalupecký (může k ní pouze malým dílem přispět). O co by se však Cena Jindřicha Chalupeckého rozhodně snažit neměla, je vydání se cestou, která by vedla ke křečovité snaze představit umění, které bude co nejpřístupnější co nejširšímu okruhu diváků. To smyslem ceny není a vede to k mylné domněnce, že díky tomuto přístupu by cena mohla být lépe přijata a pochopena. Ukazuje se však, že ono pochopení nenastává, ani když se do finále dostávají Langové nebo Loskotové, u nichž je vstřícnost k divákovi často základní charakteristikou jejich díla.

V budoucích letech tedy nebude důležité, kdo vyhraje. Pokud budou ve finále letošní neúspěšní finalisté, matadoři své generace, mezi které patří třeba Jan Pfeiffer, Matěj Smetana či Vojtěch Fröhlich, s nimiž jsme se ve finále zatím nesetkali, byť svou prací kontinuálně dokazují, že sem patří, nebo někdo z nejmladší generace, bude - stejně jako v letošním ročníku - do značné míry jedno, kdo cenu získá. Důležité v tuto chvíli je, aby vyhrál sám Chalupecký.

——————————————————————————————————————-

foto: Peter Fabo