Hrát si bez ostychu

Výstavou Staré světlo v Oddělení galaxií Pavla Sceranková volně navazuje na své předešlé projekty Žena na měsíci (Staroměstská radnice GHMP, 2013) a Souhvězdí (Atrium MG v Brně, 2013). Nynější projekt v kurátorské koncepci Jana Zálešáka vytvořila pro Fait Gallery MEM. Umění se v něm prolíná s vědou a celé instalaci dává pro Scerankovou tak typický lidský rozměr, úzce spjatý s diváckou interakcí.

V projektech Pavly Scerankové, které se pohybují mezi sochařstvím, konceptuálním uměním a site-specific instalacemi, je důležitý proces rekonstrukce a subjektivní zpracování události. Její tvorba se teoreticky jednoznačně uchopit nedá a sama autorka o to ani neusiluje. Mnohem důležitější je pro ni divák, přičemž interakce s divákem v mnoha projektech dílo samotné dotváří. Příznačná je pro ni citlivá práce nejen s galerijním prostorem, ale také se sochou jako kinetickým, pohyblivým objektem a vrstevnatost myšlenky. Tím v návštěvníkovi vyvolává nepopsatelný zážitek nejen z doteku, z rozpohybování, ale i ze vstupu do samotných objektů. Tentokrát nás autorka vtahuje do procesu srážky galaxií.

Instalaci skládající se ze šesti dvouramenných kovových konstrukcí předcházely rozhovory s odborníkem na dynamiku z Oddělení galaxií při Astronomickém ústavu Akademie věd ČR. Setkání s doktorem Brunem Jungwiertem nebylo náhodné. Jungwiert viděl výstavu Žena na měsíci (která vznikla jako reakce na stejnojmenný film Frau im Mond Fritze Langa) a Pavle napsal. Žena na měsíci tedy Jungwierta inspirovala k seznámení s autorkou a následnému popsání procesu své práce. Koncept aktuální výstavy se díky tomu začal tvořit někde mezi mailováním a zazvoněním na zvonek doktorova pracoviště s příznačným zmíněným názvem Oddělení pro srážky galaxií. Umění a věda se fyzicky potkaly.

Kovové konstrukce s pečlivě přepůleným nádobím z čínského porcelánu jakoby náhodně rozestavěné v prostoru galerie dostávají smysl až po tom, co se ostýchavý divák sám pokusí roztočit jejich ramena (nebo se divákovi názorně ukáže cesta k interakci s dílem). I když ke srážce nikdy nedojde (křehký porcelán se pouze v jednom momentu může na okamžik sejít a tvořit jeden celek), pocit srážky v divákovi zarezonuje.

Lidský rozměr představy katastrofy v podobě rozbití něčeho tak křehkého, jako je porcelán, dokreslují dvě videa. Na jednom z nich běží v malé televizi ilustrativní záznam reálné srážky galaxií v rozpětí několika miliard let. Každá odpočítaná sekunda záznamu, která znamená milióny let se pro diváka stává banální, stejně jako se z pohledu vesmíru stává banální čas vyhrazený člověku na planetě Zemi. Na druhém videu můžeme sledovat záznam noční jízdy po dálnici. Hra rozptýlených světel uhánějících aut dále rozpracovává téma srážejících se „objektů“, v tomto případě pouze na základě optických shod, bez vážných následků.

„Srážky galaxií jsou základním procesem, kterým ve vesmíru vznikala a vzniká velkorozměrná struktur, a kterým galaxie zvětšují svou hmotu a velikost. Začíná se gravitačním kolapsem mikrohal temných hmot, objektů menších než naše Země a  jejich kolizemi, dávno předtím, než se objeví první  hvězdy.“

Díla Pavly Scerankové je lepší prožít nežli popisovat a interpretovat. Témata, která rekonstruuje a zpracovává, sice vycházejí ze subjektivních zážitků a pocitů, ale v konečném výsledku je to spíš divák, který odhaluje sám sebe, nežli by tak činila autorka. V jejích instalacích si jednoduše můžete dovolit být uvnitř sentimentální a zároveň si u toho bez ostychu hrát.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pavla Sceranková: Staré světlo v Oddělení galaxií / kurátor: Jan Zálešák / Fait Gallery: MEM / Brno / 27. 9. - 13. 11. 2014

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

foto: archiv Fait Gallery