Hosťujúci kritik: Galéria Jána Koniarka v Trnavě

Galéria Jána Koniarka v Trnavě spravuje dvě budovy. Jednu v mírně, druhou zcela v havarijním stavu. Od stálých expozic až po přírůstky současných umělců do sbírek z ní dýchá slábnoucí dech bývalého ředitele Vlado Beskida. Přestože trpí finančními, personálními i instalačními neduhy regionálních galerií, lze v jejích útrobách narazit na pozitivně překvapující momenty.

První z budov, v níž sídlí i vedení galerie, se nachází u trnavských hradeb, v prostorách Kopplovy vily a přiléhající dostavbě z 90. let. Divákovi nabízí tři stálé expozice: výstavu věnovanou místnímu rodáku Jánu Koniarkovi, označovanému za zakladatele slovenského moderního sochařství, expozici Klenoty domova představující slovenské umění 1. poloviny 20. století a Galerii portrétů přinášející přehled portrétního žánru od 18. do 21. století, přičemž časová linie je zde dotažena opravdu až do současnosti. Setkáme se zde s díly Petera Rónaie, Viktora Freša a Richarda Fajnora, přičemž dva posledně jmenovaní se bohužel museli smířit s tím, že instalaci jejich děl vmáčknutých do skuliny mezi stěnou a dveřmi doplňují ještě hasicí přístroje. Jistý horor vakui a z něj plynoucí snaha zaplnit výstavní prostor do posledního volného místečka se ostatně nese celou galerií, zůstaňme však u faktu, že snahu o reflektování současného umění je - nejen v tomto případě - třeba ocenit. Zmíněné stálé expozice doplňuje krátkodobá výstava, v době mé návštěvy zde bylo k vidění dílo Roberta Jančoviče mladšího. Další výstavní prostor, Klub 3, založený za působení Vlado Beskida a určený k prezentaci mladého současného umění a k realizování workshopů, dnes připomíná jen název na skle, nicméně zázemí pro lektorského pracovníka a doprovodné programy zde zůstalo.

Po vizuální stránce se charismatická budova vily potýká s celou řadou nešvarů, od těch v podstatě neodstranitelných (přístavba s devadesátkovou architekturou), přes problémy vyžadující značnou finanční injekci (odpadávající omítka), až po zádrhele jednoduše řešitelné. Mezi ně patří informační cedule počmáraná graffiti, řešení vstupu do galerie, kde se pokladní schovává v nedobytné kukani, k dřevěné architektuře vily silně neladící levné plastové židle doplněné o automat na kávu. Instalace pokojových rostlin v expozici Klenoty domova vhodně doplňuje devadesátkovou architekturu, ne však výstavu moderního umění.

Druhou budovou, kterou galerie ke své činnosti využívá, je velká synagoga, jež slouží výstavám současného umění a doprovodným programům: v letošním roce se zde mimo jiné pořádaly koncerty, trnavská Pecha Kucha či přednáškovo-výstavní cyklus Ztráty a nálezy československého designu. Synagoga se však nachází v tak špatném stavu, že na něj musí upozorňovat i cedule varující před nebezpečím odpadávající omítky. Samotný prostor synagogy jako takový je však přinejmenším úchvatný, přestože by se o jeho vhodnosti pro prezentaci současného umění dalo pochybovat. Je však možné, že tento dojem umocňuje zde - v době mé návštěvy instalovaná - výstava Petera Rónaie, která se pokouší do jedné místnosti vtěsnat díla, jež by se stěží vcházela do všech výstavních prostor Esterházyho paláce. V devadesátých letech se zde odehrály zásadní instalace Ilony Németh, Doroty Sadovské či monogramisty T. D., o kterých výše zmíněné neplatí, primární problém bude tedy s pojetím Rónaiovy výstavy. Nicméně způsob instalace nic nemění na hodnotě vystavených prací samotných, zůstává ovšem otázkou, kdo výstavu významného slovenského umělce vzhledem k otevíracím dobám synagogy vůbec uvidí: třídy základních a středních škol, které často tvoří nepostradatelnou skupinu návštěvníků, se sem dopoledne nedostanou (synagoga otevírá ve 13:00), pracující zase nestíhají přijít po zavírací době (17:00). O víkendech je třeba si vyhradit na návštěvu galerie neděli, v sobotu má zavřeno.

Dlouhodobým ředitelem galerie, který stojí taktéž za realizací stálých expozic v Kopplově vile, byl zmíněný Vlado Beskid, jenž byl před třemi lety - po krátkodobém působení Ľudmily Kasaj Poláčkové a pověřených ředitelů - nahrazen Róbertem Němečkem, který je původním povoláním architekt. Přestože bych to očekávala, jeho profese se do výstavního plánu ani do vzezření galerie zatím nijak nepromítla. Nesetkáváme se zde se snahou zaměřit výstavní dramaturgii na výstavy spojené s prezentováním architektury, ani se snahou rozšířit působení galerie o další budovy nacházející se v Trnavě či jejím okolí, které by byly zajímavé po architektonické stránce. Nemusí se přitom jednat o nákup takovýchto budov do správy galerie (jak tomu byla např. v případě Jurkovičovy vily, kterou vlastní Moravská galerie v Brně), který je po finanční stránce v případě galerie, která nemá peníze na opravu vlastních prostor, nereálný, ale třeba o projekt, který na architekturu pouze upozorní jako například Brněnský architektonický manuál iniciovaný Rostislavem Koryčánekm v době jeho působení v Domě umění města Brna. Bohužel stopa nového ředitele zde zatím zanechává spíše negativní otisk: galerie s Beskidovým odchodem přišla o jasnou kurátorskou vizi a současný program nepůsobí příliš koncepčně. Přesto je zde patrná snaha o změnu situace: od příštího roku by měly být prezentované projekty vybírané na základě výsledků výběrového řízení, za kterým stojí nově ustanovená galerijní rada. Tendence nahrazovat historiky umění ve vedení galerií osobami s jiným vzděláním je patrná nejen v Trnavě, ale i v dalších slovenských sbírkotvorných institucích, což by samo o sobě nemuselo být na škodu, kdyby takovýto ředitel měl vedle sebe odborníka, který by činnost galerie řídil po kurátorské stránce. Na tomto místě je však třeba zmínit, že v galerii z finančních důvodů nepracuje žádná osoba na pozici kurátora, na webu v sekci "zaměstnanci" nalezneme vedle ředitele pouze PR, depozitárníka, ekonomku, dozor, údržbu a uklízečku. Výstavy ve spolupráci s ředitelem Róbertem Němečkem připravuje pouze kurátor externí.

Ukryté bohatství Galérie Jána Koniarka dřímá do značné míry v jejích sbírkách, které zahrnují díla od 18. století až po současnost. Galerie se soustředí na regionální umělce, o čemž svědčí i sbírka prací Jána Koniarka, jejíž nejvýznamnější část je prezentovaná na zmíněné stálé expozici. Za chloubu galerie lze považovat přírůstky současného umění dlouhodobě získávané hlavně jako dary od v galerii vystavujících umělců. Dvacet let galerie v Trnavě organizuje mezinárodní trienále plakátu, díky kterému vlastní rozsáhlou sbírku tohoto média. V jejím depozitáři však nalezneme také stěžejní práce Ilony Németh, video Pavly Scerankové, snímek Das wandernde Sternlein, se kterým Mark Ther vyhrál Cenu Jindřicha Chalupeckého, díla od Jiřího Davida, Milana Housera či, pokud zůstaneme u slovenských umělců, Jozefa Jakoviče, Tomáše Džadoně, Júlia Kollera, Romana Ondáka, Marka Kvetána, Dezidera Tótha a dalších. Z tohoto seznamu je patrné, že se galerie při volbě nových akvizic nebojí jít napříč médii a rozšířit své depozitáře nejen o současné obrazy a sochy, ale především o instalace či videa.

Nepříliš graficky vydařené doprovodné letáčky a po grafické stránce mírně zastaralé (i když přehledné) internetové stránky svojí energií vyvažuje tisková mluvčí galerie, která se na webu snaží o kompletní zmapování historie galerie a poskytování potřebných informací. Standardně - v rámci možnosti posouzení z krátké návštěvy - funguje také lektorské oddělení, respektive externí pracovník, který v galerii připravuje pořady pro školní skupiny a pečuje o doprovodný program.

Podtrženo sečteno: na Galérii Jána Koniarka je patrný nedostatek financí, který ovšem na rozdíl například od Slovenské národní galerie nevyvažuje snaha o vyřešení těch dílčích problémů, které je možné napravit s minimem peněz. Galerie žije do jisté míry ze "staré slávy" Beskidových časů. Přesto není ve stavu, kdy by ji mírné nakopnutí v jasném dramaturgickém konceptu, spojené s vyčištěním prostoru od prvků pro místo určené k vystavování umění nevhodných, nemohlo posunout do role jedné z vůdčích institucí na Slovensku.

______________________________________________________________

Galéria Jána Koniarka v Trnave, Zelený Kríček 3, Trnava, ředitel: Róbert Němeček, www.gjk.sk

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.