Cit Mileny Dopitové pro prostor

Skrz díry v ponožkách se na nás dívají prsty u nohou z plakátu k výstavě Miluji a přijímám, kterou se Milena Dopitová představuje v Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy.

Na začátku výstavy stála myšlenka vytvořit retrospektivu. Na to však byly velkorysé prostory přeci jen příliš malé, protože dílo Dopitové spočívá ve (video)instalacích, projekcích nebo rozměrných objektech, včetně časté práce se zvukem a hudbou. Kromě toho vznikají její díla u příležitosti prezentací v konkrétním prostoru. Zvolila tedy kompromis mezi novými pracemi a věcmi, které vznikly během posledních čtyř let. Čas na přípravu měla asi rok.

Velkou výstavou se Milena Dopitová představila už před třemi lety v Moravské galerii v Brně. Některé práce jsme mohli vidět už tam, něco z Brna bylo pro pražskou výstavu dotvořeno. Stejně jako v Praze i v Brně byl kladen důraz na to, aby téměř každé dílo mělo svůj samostatný prostor. S tím rozdílem, že prostory v přízemí Pražákova paláce nemají tu uzavřenost a intimitu ani ty napínavé velikostní kontrasty. Pokud se tam dílo Dopitové trochu rozdrobilo, tak v Městské knihovně našla umělkyně své ideální prostředí. Třeba i říci, že málokdy jsme v těchto prostorech viděli tak příjemně vzdušnou výstavu, zdánlivě maličkou, ale přeci hutnou, bohatou a velkolepou.

Ouvertura

Entrée výstavy najdeme v dlouhém sále, který propojuje symetrická křídla galerie. Bývá často problematickým prostorem pro umělce i kurátory, kteří si v něm mají poradit. 36m dlouhý a 5m široký, působí navzdory své funkcionalistické čistotě a určité vznešenosti jako chodba, jako nutné zlo mezi výstavními částmi. Dopitová z toho udělala velkolepou ouverturu.

Naproti vchodu instalovaná čelní stěna od začátku přitahuje návštěvníka projekcí a šploucháním vodotrysku před modrou, letní oblohou. Je to nekonečná smyčka nekončícího vyvrcholení. Po pravé straně nás celou cestu provází řada kolmo stojících nápisů na stěně, seřazených jako tichý špalír: Miluji a přijímám - Jana Markéta II. - Neohlížej se - Čtvrtek je skoro jako pátek - Seniorská míle - Marš! - Kolektivní přenos - Kde mám první konec? - Č 31 / Strana úsporné suverenity – atd., který končí názvem Koupací čepice těsně u projekce fontány. Tuto práci vystavovala Dopitová v roce 1990 v Galerii u Řečických a tímto dílem začíná soupis jejího díla obsahujícího 104 práce.

Slova Marka Pokorného, kterými komentoval v rozhovoru pro Artalk předchozí výstavu, výstižně komentují nejen toto dílo: „Názvy říkají něco, co má velkou poetickou kvalitu přesto, že to zní skoro jako banalita. Texty proto můžete číst jako paralelní umělecké dílo, které spojuje celou výstavu, jako báseň roztroušenou v prostoru, která by pro diváka měla být vodítkem k přemýšlení o vystavených věcech a o způsobu uvažování autorky.“

Modro-bílá projekce na první pohled vypadala jako triumf, radost a extáze. Potom, co jsme virtuálně a poeticky prošli celou „retrospektivou“ a konečně si přečteme její název (Kde mám první konec?, 2014), přemění se neustálý proud vody na alegorii životních zlomů.

Zřejmý je tady cit Dopitové pro prostor, pro minimalistické výtvarné prostředky a pro jejich precizní doznívání jak v prostoru, tak i v čase. Obsahově to znamená, že počáteční očekávání diváka přechází překvapivými proměnami, k čemuž se přidává i oscilace nálady mezi vážností a humorem, krásou a dramatičností. Stejně tak, jako se soupis děl a projekce vzájemně doplňují, tak čerpá i kompozice celé výstavy svou bohatost ze souzvuků, kontrastů anebo dramatického stupňování. Na tento princip, stejně jako na práce, v kterých je ústřední postavou muž, chci následně upozornit.

Muži

Tvorba Mileny Dopitové je často dávána do souvislosti s feminismem a s otázkami genderu. Je zajímavé, že kromě tématu ženy je na výstavě, a to hned v prvním křídle, bohatě zastoupeno téma muže.

Dopitová neprobírá muže z moralistického hlediska, neredukuje ho na jeho sexuální funkci a stejně tak nekomentuje jeho obraz v reklamě a filmu. Zároveň jí je cizí jakákoliv programatičnost. Dívá se na muže primárně z velice osobního pohledu, a ať už se jedná o pohled matky, družky, či občanky, vždy i z pohledu ženy. Zamýšlí se se sympatií a zvědavostí nad jeho protiklady, vnímá je jako něco obohacujícího, i když někde cítíme i otazník s vtipnou mnohoznačnou odpovědi, jak ještě ukážu. S něčím takovým se setkáme málokdy.

Ve středu velkého, zatemněného prostoru vidíme šest mladých, do bílých dresů oblečených mužů nacvičovat před imaginární sítí a s imaginárním míčem volejbalovou rozehru na bubnové rytmy (Já, pojď, mám, já, jdu, 2012). Po každém takovémto nácviku si hoši lehnou do řady vedle sebe a dalšími cviky si ve volném souzvuku uvolňují svaly. Atmosféra, podtrhnutá melancholicko-veselou smyčcovou hudbou jako z filmů Federica Felliniho nebo Charlieho Chaplina, je tichá, koncentrovaná a hravá. Obraz chlapecké soudržnosti jako kontrast k anonymitě facebookových přátelství (podle M.D.) je vytvořený iluzionistickou holografickou projekcí do středu místnosti. Záběry jsou zpomalené a v pohledu autorky je cítit cudnou radost z tolika krásy.

Následují díla v malých sálech: Dobrovolný hrdina (2014) je pro Dopitovou zřejmě klíčová práce, jelikož motivy z této fotografické série najdeme jak v úvodu zmíněného plakátu, tak i na pozvánce anebo na obálce katalogu. Na jedné fotce s přírodní scenérií vidíme v dálce, v posledním plánu, na tiché hladině vody stát maličkou mužskou postavu. Stojí v rovnováze, stoicky na svém plováku, podobně jako domorodec na svém člunu. Na další fotce je v překvapivém, dalo by říct ejzenštejnovském obsahovém i záběrovém kontrastu ve velkém detailu zachycený pohled na chlupatou hruď napěněného, holícího se muže. Pod pěnou se objevuje zlatý kříž a na třetí fotce vykukují zřejmě jeho prsty skrz už zmíněné černé ponožky. Portrét muže je těmito fotkami podaný s respektem, laskavou drzostí a pořádnou porcí temperamentu. A ten zlatý kříž, který se objevuje tak mimochodem, nabude v následující práci nové rozměry:

Miluji a přijímám, 2014: Na třech stěnách výrazně nad horizontem je zavěšených dvanáct černobílých fotografií mladých farářů. Tvořily kalendář, který autorka koupila ve Vatikáně. V přitažlivých výrazech po iniciačním rituálu, který slibem mění jejich budoucí život, najdeme radostné očekávání, tiché štěstí, pokoru, ale i nejistotu anebo jemný vzdor. Nedá mi nepomyslet opět na Ejzenštejna, jeho záběry námořníků anebo na Pasoliniho pohledy do mužských tváří. A stejně tak je všudypřítomná, i když nevyslovená, otázka po celibátu. Ve středu místnosti se na podlaze nachází tyrkysová trampolínka oktogonálního půdorysu a v náznacích kupolovitého tvaru. Trampolínka praktickou funkci nemá, takže tělo si na svoje nepřijde, má ale funkci o to symboličtější. Je úzká a vysoká, designový šperk, a po horizont nesahá. Kdo se z tohoto chrámu odráží do výšky? Faráři směrem k Bohu anebo my, abychom si vychutnali jejich krásu?  Miluji a přijímám, jakož i Dobrovolný hrdina se taktéž mnohovrstevně prolínají, doplňují a navzájem komentují: v motivech křesťanství a tělesnosti, ale i co se týče autorčina vlastního soukromí, vždyť už na plakátě jsou nerozlučně propojeny.

Jak osobní a zábavné dokáže být minimalistické a konceptuální umění! Tvarová krása, názvy, vykontrastování jednotlivých prvků - tato magrittovská kombinace je tak typická pro dílo Mileny Dopitové. S tím rozdílem, že nesměřuje k surrealismu, ale k pohledu na svět milujícíma a přijímajícíma očima. Vyznání farářů k Bohu se tak stane vyznáním autorky k životu a k muži.

K mužské, stejně tak jako ke sportovní tématice patří i video Neohlížej se (2014), kterým tento tematický okruh po milém začátku volejbalistů možná až znepokojivě končí. Na napnutém pružném popruhu kráčí a balancuje mladý muž tak dlouho, dokud neztratí rovnováhu. Padajíc „zmrzne“ a vše začíná zase od začátku. Jednoduchý, každodenní příběh, banální dokument, nabývá osudovosti antických příběhů, což je skrz smyčku umocněno sisyfovským opakováním a dramatickou hudbou.

Energickou, a zdá se mi, že i radostnou a „ženskou“ tečku za tematicky mužským okruhem tvoří pár jarmilek, které se z postoje v pozoru roztancují do stepu (M.M.D., 2010). Děje se to hned trojnásobně na třech obrazovkách a s časově odstupňovanými nástupy.

Byl-li těžištěm prvního křídla výstavy motiv muže, v druhém najdeme pohled do vlastního zrcadla a ke konci pohled do kapitoly z českých dějin, což tvoří třetí tematický moment této výstavy.

Ženy

Jestliže je pohled na muže láskyplný, tak pohled na ženu je melancholičtější a bolestnější a většinou s metaforickým důrazem na tělesnost: bláznivé a drsné vyšívání srdcí do vánočního kaktusu provází smutná melodie klavíru pro jednu ruku, jakož i krásný a v tomto kontextu brutální název: Kouzlem mým, změnit tě smím, 2011. Po videoprojekci následuje instalace Jana Markéta II, 2014. Černohumorný název je odvozen od vybledlého portrétu Jana Pavla II. Spolu s dalšími obrazy, krajinkou, zarámovanou výšivkou, intarzií aktu ze 70. let atd., jak to známe z každého bazaru, je opřený o gynekologické křeslo. Zdobí ho jako dárky vánoční stromek. Celé dílo je ready made. Dopitová ho takto našla ve vetešnictví. Třetí z těchto menších prací tvoří o stěnu opřený zeleno-bílý obraz, částečně malovaný, částečně z tkané, výšivkou zdobené látky, z reproduktoru za ním slyšíme autorku zpívat Proč ten jetelíček, 2013. Znepokojivou tečku za touto skupinou jsou dvě projekce rozkvetlé koruny stromu, další zobrazuje jarní, zelenou vrbu. Zvuk a pohyb větví naznačuje vichřici (I stejné je jiné, 2011) a vede nás směrem k posledním pracím.

Tragické finále

V rozměrném objektu Darovanému městu (2013) se Dopitová zaobírá terezínským ghettem, čímž se tematický okruh výstavy významně rozšíří. Z dřevěných latěk vytvořila strážnou věž připomínající bránu v Terezíně, tak i vícepatrové palandy anebo kufry jako symboly možného, náhlého odchodu do smrti. Věž svázala a zpevnila žlutými širokými popruhy, které tvoří monumentální Davidovu hvězdu. Významná a pozoruhodná je i tady práce se zvukem: Z vnitřku zní remixované skladby v Terezíně vězněného komponisty Pavla Haase, navrstvené upravenými zvuky plynového hořáku anebo Hitlerova hlasu (DJ Dharma) a dále remix dětské opery Brundibár Haasova terezínského kolegy Hanse Krásy (DJ Ventolin). Hudba z opery tvořila i hudební doprovod k německému propagandistickému filmu Vůdce daroval Židům město, odtud pojmenování díla.

Z utlumeného světla a akustické temnoty přejdeme do posledního sálu, kde jsou v bolavém studeném a intenzívním světle rozloženy elegantní stoly a židle tak, jakoby velká společnost právě odešla (Ještě chvíli se zdržím, 2011). Nábytek je bílými plachtami elegantně přehozen a zabalen na přezimování, protože se už žádní hosté neočekávají. Tím pádem je na místě otázka, jestli je host vůbec vítán.

V knize návštěv někdo napsal: "Já byl nadšen, ale Vali se z toho rozbrečela, chuděra. To se dělá? :)"

______________________________________________________________

Milena Dopitová: Miluji a přijímám / kurátorka: Olga Malá / GHMP: Městská knihovna / Praha / 3. 9. – 30. 11. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv GHMP

______________________________________________________________

Diskuse o práci Mileny Dopitové byla námětem pořadu Jasná řeč Josefa Chuchmy s Milenou Slavickou a Filipem Šenkem.

Dusan Brozman | Narodený 1961, vyštudoval dejiny umenia na univerzite v Zurichu. Kurátorské projekty zahŕňajú umelcov ako Pawel Althamer, Jaroslav a Michal Blažek, Anna Daučíková, Stano, Filko, Milan a Štěpán Grygar, Vladimír Havrilla, Július Koller, Jiří Kovanda, Eva Kmentová, KW, Markéta Othová, Josef Šíma, Emöke Vargová a iní. Publikácie o Andrejovi Bělocvětovovi, Martinovi Mainerovi a Jiřím Sopkovi. Učí teoretické predmety na Fakultě umění a designu v Plzni.