Magnus ráže 2014

Procházíme se skupinkou zvědavců VIP salonkem pražské Živnobanky. Naše průvodkyně při pohledu na jednu z fresek vypráví cosi o významu alegorie přerozdělování prostředků „úspěšnějších méně úspěšným“ a repliku o ekonomice mocnářství zakončuje poznámkou o „vrcholu top desítky domácích umělců“. Přítomní se otočí za dílem Jiřího Kovandy a při pohledu na instalaci z prázdných lahví od piva zazní místností bujarý kolektivní smích. Měl bych se cítit jako na výstavě, ale připadám si jako uprostřed bitvy o třídní uspořádání. Píše se neděle 28. září 2014 a čtveřice pražských galerií ve spolupráci s J&T Bankou otevírá novou éru domácího umění dělící umělce a publikum na vyvolené a ty ostatní. Staré téma v novém kabátě.

Drdova Gallery, Hunt Kastner Artworks, SVIT Praha a Polansky Gallery a ti ostatní Před několika lety se zdálo, že spor o podobu současného domácího umění svádějí výhradně tradiční média s novými.  S ohledem na absenci teoretického aparátu byl tento konflikt postupně zaměněn za spor „opravdových“ versus „pokleslých umělců“ a následná personifikace uměleckých programů vytvořila aparát hodnocení obsahu uměleckých děl na základě příslušnosti. Příslušnosti k určité škole, skupině, galerii, uměleckému ocenění, rezidenčnímu programu atd. Příslušnosti, jež se stala předpokladem kvality (a naopak). Mnoho z dřívějších zastánců kategorizace umění na dobré (čti nezávislé) a špatné (čti institucionální až komerční) mezitím o nějaký ten rok zestárlo. Někteří už nejsou umělci, z nezávislých umělců se stali umělci zcela závislí na svých galeristech a kdysi nezávislí galeristé vypadají v kontextu dnešních studentských galerií jako učebnicové prototypy kapitalismu.

Přirozené sdružování hodných umělců s ještě hodnějšími kurátory lze při pozorném čtení snadno zaměnit za vytváření uměleckých mikromocenských klastrů až dominujících kartelů. Ti, kdo dnes vytvářejí veřejný obraz současného umění, již na každý pád nejsou bohémští umělci, ale organizovaní galeristé. Aktivní umělci napříč generacemi pak zažívají dvojí tragédii. Jejich svoboda je zaplacena nerozpoznáním ze strany široké veřejnosti, nebo naopak potýkáním se s úskalími propagace vlastní umělecké značky (čti s problematikou prodeje uměleckých děl). Nová generace umělců navíc přichází s docela novým konceptem síťování. Bez emotivního obalu a umělecké omáčky v jejím podání nejde o nic jiného než „použít se navzájem“.

Vystavit či kurátorovat je dnes možné v opuštěné prádelně, bance stejně jako v luxusní galerii. Na vlastní náklady je běžné realizovat projekty pro galerie placené z veřejných prostředků, podobně jako lze se zavřenýma očima a skřípáním zubů spolupracovat s galeristy, kteří se dle bezbřehé šuškandy soudí s vlastními umělci, nevracejí zapůjčená díla či rovnou dluží napříč Evropou. Důležité je přece povědomí o galerii na pravidelné lince Praha-Berlín, jež stále udržuje statut s podtitulem „čelní české soukromé galerie“! Na hlavního nejmenovaného antihrdinu tohoto rychlého přehledu se však v letošním projektu Magnus Art paradoxně nedostalo. O podíl na domácím trhu umění se s ním dva z jeho nepřehlédnutelných exzaměstnanců rozhodli nedělit. Lucie Drdová a Filip Polanský, ti „hodnější z hodných“, byli tentokráte u zdrojů klientů J&T Banky o chlup dříve a svého mentora Jiřího Švestku, na rozdíl od Hunt Kastner Artworks a galerie SVIT Praha, do party nevzali. Spolupráce oslovených soukromých galerií se soukromou bankou pak zažehla jiskru kritiky v zemi, kde se stalo společenskou praxí přispívat z veřejných prostředků na provoz komerčních galerií i v oblasti finanční podpory účasti na mezinárodních prodejních veletrzích se současným uměním. Mýtus o svatých a svatějších má jednoduše mnoho podob.

Záhada uměleckého kapitálu Znáte to. Dostihy a sázky. V podstatě stačí, abyste měli provizorní kapitál, s trochou štěstí dvakrát dostrkali figurku na pole Narcius a Napoli, a můžete začít vesele ruinovat ostatní. V uměleckém obchodu tomu není příliš jinak. Je ideálním prostorem pro nákup favorizovaných koní, vytváření stájí, placení trenérů. Štěstí přeje připravenému (často pomůže Náhoda) a pokud nejste dostatečně obeznámeni s pravidly trhu (uměleckým provozem), můžete snadno dlouhodobě obsadit políčko Distanc, což například činím právě tímto textem.

Význam políčka Finance zůstává bez změny důležitosti. Ze státního systému „správy výtvarného umění“ vymizely relevantní prostředky a o drobky ze soukromých stolů je sváděna vcelku běžná obchodní řež. To, co z umění leží ladem, je logicky privatizováno. Za mnohem problematičtější však lze prohlásit stav, ve kterém je umění monopolizováno. Monopoly v umění nicméně nezastupují pouze galeristé, obchodníci s uměním a „jiní penězoměnci“. Monopolem se v podstatě stává vše, co vytváří dominantní dění určující pohled na stav současného umění, přičemž přirozený monopol vzniká všude tam, kde chybí kvalitní konkurence. A právě v tento moment, nikoli bezděky, přichází na scénu poslední z aktérů hry – vybraní členové Společnosti Ceny Jindřicha Chalupeckého „zaštiťující letošní přehlídku Magnus“, v čistě popularizačně-schizofrenní roli. Vzdělávat širokou veřejnost (vzorek pěti set návštěvníků Magnus Art 2014 tak jistě pojmenovat můžeme) o stavu současného umění je totiž ještě o něco komplikovanější, než současné umění prodávat.

Galeristé obecně o obsahu umění obvykle v období ekonomické konjunktury mluví výrazně odlišně než za časů krize. Jednou jde o hledání vlastní existence, veřejné identity a podruhé o vynikající možnost investice do výjimečných artiklů nepodléhajících inflaci. Pohled na to, co je existenciálním sdělením a co naopak výhradně sdílením profesního provozu, se v průběhu 20. století jaksi zašmodrchal a často se stane, že pro diváka z ulice marketing předběhne nabízený obsah výstavy. Snad právě proto se rozhodli zúčastněné galerijní subjekty o projektu „polomlčet“ a žezlo spolu se Společností CJCH předali marketingové agentuře Yinachi, jež předpokládané zadání J&T Banky naplnila doslovně. Představila exkluzivní produkty lidovým jazykem a vytvořila tak dostatečně svázaný formát, jak na projekt nahlížet.

Cesta do kunsthistorie (budova, ne výstava) Magnus Art byl inzerován a hodnocen dlouho před svým startem. Nikdo z předchozích recenzentů (A2, Artalk) se ovšem neptal po kurátorské koncepci prezentovaných děl, přehledu zastoupených autorů či po relevantní kapacitě historické budovy Živnobanky (vystavěné zcela v duchu „gesamtkunstwerku“) vhodně hostit současné umění. Výsledkem jsou reflexe zkoumající více sociálně-politický statut samotné akce, než její skutečnou náplň.

Milena Bartlová například navrhuje oddělit výzkum a obchod umění v souvislosti s projektem Magnus Art „čínskou zdí“. V jejím komentáři bohužel nezaznívá z čeho by měla být vystavěna. Veskrze sympatickou je mi v kontextu diskuze na téma "jak umění proměňovat na veřejné statky" i její myšlenka „samosprávných ekonomických formací“, leč například současná rada nově vzniklého spolku Skutek společnou výstavní činnost, jež by mohla být alternativním výstupem, odmítla.

Zásadní výzvou domácího provozu podle mne zůstává odhodlanost formulovat institucionálně nezávislé myšlení a schopnost zajistit dostatečnou podporu teoretickému výzkumu v oblasti současného umění, nikoli problematika obchodu s uměním. Přehlídka Magnus Art nemůže ze své podstaty na tomto faktu cokoli změnit, i když jednou by mohla být cestou jak začít podporovat ze zisků zainteresovaných subjektů nejen značky dominantních galerií, ale i oblast teorie umění. Já vím, naivní, že? Každopádně do té doby, kdo nikdy nebyl v Tranzitu financovaném Erste Bank Group, v Galerii Václava Špály provozované PPF, v Galerii České pojišťovny či na veletrhu Art Prague sponzorovaném HVB Bank, nechť hodí kamenem.

P.S. Mimochodem, „kurátorem“ ve službách zmíněných galerií byl Jen Kratochvil. Na projektu (představujícím zastoupené umělce docela paušálně ve smyslu příslušnosti k vybraným galeriím) to opravdu poznat nešlo. Přehlídku současného umění zcela pohltil zážitek z interiérů budovy architekta Polívky – bohužel!

______________________________________________________________

foto: autor