Příklad vedení muzejní instituce: Deichtorhallen Hamburg

Jako další cíl teoretických textů zabývajících se vedením a fungováním významných zahraničních institucích si Barbora Ropková vybrala Deichtorhallen, hamburskou galerii, která je v Čechách pravděpodobně známá hlavně díky jménu jejího bývalého dlouholetého ředitele Zdenka Felixe.

Výstavní komplex Deichtorhallen, správně spadající pod město Hamburk, ukazuje vydařený způsob intervence soukromého kapitálu do kulturní sféry. V situaci, kdy dnes veřejný sektor není schopen naplňovat své kulturní poslání, se tato možnost ukazuje jako krok správným směrem.

Počátky této instituce sahají do roku 1989, kdy nadace velkopodnikatele a mecenáše Kurta Körbera poskytla 25 milionů německých marek na adaptaci dvou rozsáhlých historických hal, nacházejících se v majetku města. Obě haly s obnaženou ocelovou konstrukcí byly rekonstruovány pro výstavní účely tak, že byl zachován jejich původní charakter a byly předány do správy výstavní společnosti Deichtorhallen s.r.o. Provozní náklady jsou v současnosti z velké části hrazeny městem, výstavní projekty jsou potom financovány ze vstupného, prostřednictvím nadace Körber a dalších sponzorů.

Provoz hal byl v roce 1989 zahájen velkolepým mezinárodním projektem Einleuchten, který představil přední zastupitele evropského a amerického umění od 60. do 80. let. Skutečnost, že jejím kurátorem byl legendární Harald Szeemann, naznačuje míru důvěry, vkládané do nové instituce. V severní Deichtorhalle, která byla posléze adaptována na halu pro současné umění a která je se svými 3800 m² největší souvislou výstavní plochou pro současné umění v Evropě, jsou představovány velké projekty, které prezentují tendence současného umění. Od roku 1989 bylo tímto způsobem realizováno více jak 160 velkých výstavních projektů – monografických, tematických, skupinových i projektů mezinárodního charakteru. K nejúspěšnějším patří výstavy Andy Warhola, Martina Kippenbergera nebo Louise Bourgeois, velmi brzy zde byly prezentovány velké výstavy zastupující nastupující umělecké tendence: Andreas Gursky (1994), Jason Rhoades (1999) nebo Jonathan Meese (2006).

V současnosti je tato hala z důvodu rozsáhlých sanačních prací do konce roku 2014 dočasně uzavřena. Stavební úpravy jsou financovány především z příspěvku ze sanačního fondu “2020 Svobodné hanzovní město Hamburk” (13 milionů euro), další million eur poskytlo ministerstvo městského rozvoje a životního prostředí. Sanace prováděná berlínským architektonickým studiem Sunder-Plassmann Architekten, které dosud realizovalo sanační projekty na Gemäldegalerie Alte Meister umístěné v drážďanském Zwingeru nebo budovy sbírky Scharff-Gerstenberg v Berlíně, zachová charakter severní Deichtorhallen jako významného příkladu památkově chráněné industriální architektury a významné součásti Hamburku. Přínosem rekonstrukce bude především větší atraktivnost pro mezinárodní projekty, spočívající ve splnění nejpřísnějších energetických, klimatických a bezpečnostních parametrů pro prezentaci i těch nejcitlivějších děl. Sanace přinese i lepší strukturování a bezbariérovost prostoru; zcela nově pak bude zbudován rozsáhlý sklepní prostor, který bude sloužit jako zázemí a depozit, které byly dříve umístěny v samostatném prostoru výstavní haly.

Jižní hala prošla přestavbou již v letech 2004-2005, kdy se rozhodlo o její adaptaci na Dům fotografie. Jádrem domu se stala rozsáhlá fotografická sbírka mezinárodní úrovně, která byla do Deichtorhallen dlouhodobě (2003-2023) zapůjčena nadací prof. F. C. Gundlacha, který jako zakládající ředitel Domu fotografie výrazně koncipoval tvář této výstavní haly. Zde jsou prezentovány mezinárodní výstavy fotografie, a to od starších pozic 19. a 20. století až po současnou fotografii a aspekty zohledňující digitální revoluci. Tato kooperace soukromé nadace s Domem fotografie dnes nabízí ideální konstelaci pro uskutečnění účelů a cílů nadace; soukromá sbírka může být blíže představena široké veřejnosti a zároveň obohacena prostřednictvím různých tematických výstav a zápůjček. Sbírka se soustředí především na módní a uměleckou fotografii 19. a 20. století. Velmi dobře jsou zde však zastoupeny také práce výtvarných umělců, kteří od 70. let 20. století médium fotografie používali jako součást svého výrazového rejstříku.

Pro léta 2011-2023 se organizační součástí Deichtorhallen stala také sbírka sběratele Haralda Falckenberga, nacházející se v nedávno zrekonstruované Phoenix-Hallen v jižní části Hamburku. Sbírka, zpřístupněná v roce 2008, čítá přibližně 2000 uměleckých děl z oblasti současného umění, její těžiště leží především v umění německém a umění Spojených států posledních třiceti let. Výrazný soubor tvoří práce hamburské a berlínské umělecké scény poloviny 70. let, zastoupené umělci jako Hanne Darboven, Anna Oppermann, Sigmar Polke a Dieter Roth. Deichtorhallen dostalo tímto krokem k dispozici kvalitní uměleckou sbírku, kterou může prostřednictvím krátkodobých výstav obohacovat o nové aspekty.

Od roku 2009 je ředitelem komplexu Deichtorhallen Hamburg Dr. Dirk Luckow, jehož předchozím působištěm byla pozice ředitele v menší Kunsthalle v Kielu; byl také ředitelem pro podporu umění v mnichovské automobilce firmy Siemens a určitou dobu působil také v Guggenheim Museum v New Yorku. Zejména v Kielu se projevil jako osoba, která dokáže vytvářet inovativní výstavy s omezeným rozpočtem a nedoplňovanou uměleckou sbírkou. Luckow disponuje především kontakty v oblasti průmyslu, zná sběratele, ředitele muzeí a členy dozorčích rad, díky čemuž může být pro Deichtorhallen užitečný. Pro rok 2015 zde plánuje realizovat smělý projekt reflektující vliv Picassa na současné výtvarné umění, který by měl posílit profil instituce na německé i mezinárodní scéně.

Luckow vystřídal v Hamburku svého rakouského kolegu, historika umění, kurátora a znalce současného umění Roberta Flecka. Fleck během svého pětiletého působení (2004-2008) projevil snahu zapojit do výstav různé sociální skupiny obyvatel. Náměstí nacházející se mezi halami začal pravidelně používat pro prezentaci a setkávání se s uměním. Prostřednictvím velkých monografických výstav centrovaných na mezinárodně známá jména (Michel Majerus, Jonathan Meese, Hans Haacke, Erwin Wurm, Georg Baselitz, Fischli & Weiss, Stephan Balkenhol) se díky němu zvýšila návštěvnost a podařilo se upevnit dobrou pověst Hamburku i v nadregionálním kontextu.

V českém prostředí panuje povědomí o Deichtorhallen i díky tomu, že dlouhých třináct let (1991-2003) určoval tvář galerie Zdenek Felix, který dokázal vést vysoce zajímavý dialog mezi uměním, fotografií, designem a architekturou, ale reflektoval i vztah umění a ekonomie (Art & Economy, 2002). Měl také instinkt na zajímavé začínající umělce (Cindy Sherman, Andreas Gursky), ze kterých jsou dnes umělecké superstar; představil zde ale také tvorbu českých umělců Stanislava Kolíbala nebo Jitky Hanzlové.

Migrace ve vedoucích pozicích je pro západoevropské a euroamerické kulturní instituce běžným jevem. Tyto obměny se odehrávají formou vzájemného obohacování. Jednotliví ředitelé se snaží aplikovat svou vizi, která je jednou více zaměřena na manažerské záležitosti, jindy na vědecké nebo kurátorské otázky. V případě hamburské Deichtorhallen mohou její ředitelé navazovat také na kvalitní základnu sponzorů a úzkou spolupráci se soukromými sběrateli. Právě díky těmto parametrům si Deichtorhallen za 25 let své existence vybudovalo pozici vedoucí instituce hamburské kulturní scény, která pravidelně pořádá výstavní projekty mezinárodní úrovně.