K odsunutému deadlinu a osudům Československého pavilonu v Benátkách obecně

Za deset dvanáct spěchám k podatelně Národní galerie v paláci Kinských na Staroměstském náměstí s projektem pro benátské bienále 2015. S trochou propocené krve se všechno stihlo do deadlinu připravit, očekávám kýženou katarzi po odevzdání. Ve dveřích se míjíme s Tomášem Džadoněm, pro něj, zdá se, ještě žádná fáze satisfakce nenastala, tváří se trochu nervózně, spěchá ven a nedivá se kolem sebe. Hledám patřičné oddělení, abych se dostal do kanceláře s nádechem devadesátých let, vhodně zdobené nezbytnými palmami v plastikových ošatkách. Přistupuji k přepážce, vítězoslavně odkládám břemeno v obálce. Paní mi sděluje: “no jo, dvacet trojka jste”, počet přihlášených mým nadšením jen lehce pohnul, vzápětí vchází do dveří Kamil Nábělek, za dalších pár vteřin Alexey Kluykov. Paní za přepážkou je z toho trochu nervózní, ptá se, jestli chci potvrzení o převzetí, doufám, že jde o vtip, paní to však myslí vážně, s neradostným výrazem obrací v ruce poslední oxeroxovanou čtvrtku kancelářské čtvrtky a mumlá si, že bude muset zase kopírovat a stříhat. Vyplňuje, dává mi ten legrační ústřižek opatřený obligátním razítkem a dodává: “pan generální zrovna zasedá, asi se vám to celé posune”. Zhruba hodinu potom nám přijde do redakce zpráva o posunutí deadlinu na 8. září.

_____________________________________________________

Jiří Fajt, generální ředitel Národní galerie v Praze

Situaci s výzvou na projekty na benátské bienále 2015 jsem se po zralé rozvaze rozhodl řešit, a to i s vědomím jistého rizika negativního vnímání mého rozhodnutí částí umělecké obce. Mojí jedinou snahou byla koncepční změna režimu, v němž byla výzva na podávání projektů pro československý pavilon vypsána, a to směrem k hodnotící komisi, jejíž členové se rekrutovali výhradně z domácích odborníků a umělců a jejichž jména byla - dle mého soudu nešťastně - zveřejněna v rámci vypsané výzvy. Tento postup považuji za nestandardní a odporující obvyklým zvyklostem u podobných akcí v zahraničí. Proto jsem se rozhodl zajistit pokud možno objektivní podmínky pro činnost komise tím, že její členové nebudou zveřejněni až do okamžiku vyhlášení výsledků. S ohledem na to, že tímto způsobem došlo přece jen ke změně hodnotících kritérií, prodloužil jsem termín dodání projektů do 8. září a osobním dopisem navrhl těm, kteří svůj projekt již odevzdali, aby využili času a případně jej dopracovali. Pokud by těmto účastníkům z mého rozhodnutí vznikly transportní náklady, nabídl jsem jim jejich úhradu z prostředků NG. Dodané projekty jsou samozřejmě uloženy na ředitelství NG. Otevřeny budou až po vypršení prodlouženého termínu a následně připraveny pro práci hodnotitelské komise (ověření formální správnosti a úplnosti dodaných projektů, překlady textových komentářů do angličtiny apod.). Pokud vím, byl tento krok řadou umělců a kurátorů přijat pozitivně, samozřejmě se objevily i projevy rozpaků nad časovým aspektem mého rozhodnutí, které jsem učinil krátce před vypršením prvního termínu pro výzvu. Tato okolnost mě netěší a také jsem se za to všem, s nimiž jsem o situaci hovořil, omlouval, nicméně po určitém váhání pro mě byla podstatnější věcná stránka tohoto kroku, který zajišťuje objektivnější a zájmovými aktivisty nerušené podmínky pro činnost komise. Uvažuji také o veřejné prezentaci soutěžních návrhů, včetně zveřejnění hodnocení, které jim komise udělila.

_____________________________________________________

Ondřej Chrobák, vedoucí Metodického centra Moravské galerie v Brně

Měnit pravidla uprostřed hry se nemá. Jediným přípustným důvodem změny může být, pokud některý ze souboru pravidel fatálně ohrožuje smysl hry. Zda taková situace nastala při výběrovém řízení na „Benátky“, nelze z vnějšku rozhodnout. Argumentace Jiřího Fajta, že neanonymní komise může být nebo dokonce byla vystavena tlakům ze strany zainteresováných, zní uvěřitelně a praxe anonymních hodnotitelů má paralelu při posuzování vědeckých grantů. Rozhodnutí, zda byla situace natolik závažná, že bylo nutné přeobsadit komisi a přejít do módu utajení, je zodpovědnost Národní galerie. Vedení galerie v tom případě musí také unést riziko, že zásahem do průběhu soutěže nahrála argumenty nebo záminku např. nevybraným umělcům a kurátorům napadnout její regulérnost a cítit se poškozenými. Posunutí termínu odevzdání navíc vytvořilo živnou půdu pro šeptandu, že se jednalo pouze o zastírací manévr, který má umožnit účast někomu vlivnému, který propásl původní termín. Konspirační teorie a paranoidní vidění okolního světa jsou bohužel nedílnou součástí atmosféry uvnitř české umělecké scény. Možnost, že také toto výběrové řízení skončí tradiční pachutí, se jeví docela pravděpodobnou. Byla by to ale škoda, neboť se zdá, že umělci vzali letos možnost prezentovat se v Benátkách velmi vážně a dá se očekávat celá řada kvalitních projektů.

_____________________________________________________

Marcel Fišer, ředitel Galerie výtvarného umění v Chebu

V komisi jsem byl dvakrát – v letech, kdy byla vybrána Irena Jůzová a Dominik Lang. Z té první zbyla silná pachuť. Jednak projekty tehdy nebyly obecně nic moc, a to i od umělců a kurátorů, jejichž práce si cením. Většinou byly příliš komplikované a chyběla jim jasná myšlenka, srozumitelnost, razance... Mně se nejvíc líbila Markéta Ottová, její projekt byl ale natolik minimalistický, že v tom výběrovém procesu byla vyřazena již velmi brzy. Bylo to na silný popud jednoho člena - nebudu říkat koho, to se z komisí vynášet nemá… Ale ani kolem toho nevznikla diskuse, většina členů si řekla: dobrá, ono se ještě něco najde mezi těmi zbývajícími. A pak to dopadlo, jak to dopadlo, přestože samotná komise nebyla vůbec špatně poskládaná.

V roce, kdy byl vybrán Dominik Lang, jsem z přihlášených projektů měl mnohem lepší pocit: vedle Artamonova s Klyuykovem, kteří byli druzí horcí kandidáti, se mi třeba líbil i projekt představující dvojici Bolf - Pitín, o kterém se tehdy taky vážně uvažovalo. Ale ani tehdy těch kvalitních, realizovatelných projektů nebylo závratné množství. Je otázka, zda nezvolit jiný model, například zda konkurs neotevřít i zahraničním umělcům, nebo zda výběr nekoncipovat přes kurátory, nebo dokonce nevybírat projekt, nýbrž kurátora, který by pak dostal volnou ruku.

Co se týče změny letošní komise, ta první měla velmi kvalitní složení, i když by tam asi z podstaty nemuseli být zástupci ministerstva nebo pouze s poradním hlasem. Formálně je asi čistší, když její složení bude anonymní, ale prakticky to nejspíš žádný přínos mít nebude, protože v tom nespočívá jádro problému. Může se stát i opak: když členové nebudou známi, může být výběr napaden jako netransparentní. Proto by její členy měla Národní galerie zveřejnit alespoň ex post.

_____________________________________________________

Marek Pokorný, ředitel platformy pro současné umění Plato Galerie města Ostravy

Co mi paměť sahá, pochybnosti o adekvátním přístupu k využití Česko-Slovenského pavilonu na Benátském bienále měl vždycky každý, kdo se zrovna aktivně nepodílel na uskutečňovaném projektu. Byla k tomu vždy řada dobrých důvodů. Ale také hrála a hraje roli ješitnost, anebo úplně banálně potyčky provázející cestu k místě na slunci.

Česká účast na Benátském bienále (a potažmo rovněž ta slovenská respektive kombinovaná) se tak vlastně nikdy nesetkala s přiměřeným ohlasem a vždycky se přípravy potýkaly s nedostatkem času, peněz a zájmu (pořadatele a vlastně i umělců). Ať už se to týká samotného procesu při výběru projektu anebo jeho výsledné kvality, vládne tu zmatek nad zmatek. Do jisté míry je to pochopitelné, protože neproběhla žádná seriózní a věcná debata, kde by zazněly otázky po smyslu naší účasti, a dokonce ani nikdo neformuloval svá očekávání, která s bienále spojuje umělecká scéna respektive stát (jejž pavilon a jeho náplň reprezentují). Není vůbec jasné, koho a co jednotlivé projekty zastupují (jedná se o státní reprezentaci, uměleckou soutěž, pokus prosadit určité umělce a jistý typ myšlení o umění v mezinárodním kontextu?) – a tedy také nelze o kritériích (podle nichž jednotlivé komise a jednotliví kritici snad i naši účast posuzují) pochybovat, přehodnocovat je či prosazovat nová.

Příčin je několik:

1. Pražská Národní galerie jako hlavní garant naší účasti na Benátském bienále vlastně vždycky tuto roli vnímala trochu jako svou vedlejší aktivitu, tvářila se, že jenom provádí za ministerstvo kultury něco, do čeho se jí samé nechce investovat ani peníze, ani energii, aktivně se nezajímala o názory umělecké obce, ani veřejně neformulovala své priority, cíle a očekávání. Pomíjím excesy, kdy se její vedení (tedy pan generální ředitel Milan Knížák) de facto mocensky vymezilo vůči rozhodnutí komise. Měl jsem pokaždé pocit, že projekt pro Benátské bienále je tak trochu nechtěným děckem (snad s výjimkou správce pavilonu, pro nějž to léta znamenalo každoroční dlouhý pobyt v Benátkách).

2. Ale abychom byli spravedliví: umělci a umělecká scéna se o bienále začala zajímat vždy až v okamžiku, kdy byl (s prodlevou, zpožděním, na poslední chvíli) vyhlášen termín pro podávání přihlášek s projekty. A podle toho také návrhy často vypadaly: nepromyšlené, nedotažené, nejasné, neprofesionálně prezentované (mluvím i z vlastní zkušenosti a sypu si popel na hlavu). Nezaznamenal jsem ani jednou, že by se na benátský projekt někdo chystal intenzivně, systematicky, strategicky a s předstihem. Paradoxně nejlépe dopadly ty ročníky, kdy umělce nominovala přímo Národní galerie v Praze či Slovenská národní galerie: Roman Ondák, Filko – Mančuška – Ondreička (opět, tentokrát nekriticky, mluvím o svém podílu).

3. Reflexe v oborových časopisech, ale i v periodickém tisku – a to dokonce i v případech, kdy se zjevně projekt podařil – vlastně nikdy nebyla adekvátní významu bienále (a projektu). Chápu, že kooptování Evy Koťátkové do hlavní výstavy má velkou váhu (a Federico Díaz umí marketing), ale projekt v pavilonu se obvykle odbývá poukazem na to, že nejsme dosti světoví, anebo lehce ironickým a nekvalifikovaným popisem toho, co bylo vystaveno. Loňská denunciace našeho pavilonu z pera Noemi Smolik takový obecný postoj jen vypointovala a dovedla ad absurdum. Na druhé straně Okwui Enwezor stejnému projektu věnoval poměrně velkou a pozitivní pozornost ve své recenzi Benátského bienále pro americký časopis Artforum (dle jeho interpretace bylo zřejmé, že projekt se dal pochopit v intencích kurátora), což samozřejmě nic nemusí vypovídat o kvalitě, ale minimálně to svědčí o tom, jak instrumentálně s jednotlivými projekty v našem pavilonu uvnitř naší umělecké scény zacházíme.

4. Ekonomické zázemí naší účasti na Benátském bienále je tristní, stav pavilonu dlouhodobě hluboko pod civilizační úrovní, která by pro zemi, jakou snad Česká republika přece jen je, měla být standardní. (Tady se vlečou dlouhodobé problémy v komunikaci s partnerskou Slovenskou národní galerií, přičemž Slováci jsou v představách o způsobu provozování pavilonu a v ochotě situaci vyřešit prakticky daleko před námi.) Do komise pro výběr projektu na rok 2015 jsem například šel s jediným cílem: udělat z téhle pozice vše pro to, aby se už nikdy neopakovala situace z loňska, kdy finanční zajištění projektu pořadatelem ani po navýšení celkového rozpočtu o jednu třetinu díky sponzorovi neumožnilo umělcům, kurátorovi a produkci cítit se jako lidé. Na první a poslední schůzce téhle komise jsem prosadil odeslání dopisu Ministerstvu kultury ČR, ve kterém se zhruba pravilo, že pokud nebude rozpočet navýšen minimálně na dvojnásobek, komise odstoupí a doporučí Národní galerii, aby za těchto nedůstojných podmínek pavilon příští rok neotevřela a bienále jsme se neúčastnili. (Zvážil jsem i riziko privatizace pavilonu, ochotných obchodníků s uměním, kteří by prostřednictvím pavilonu opět „zachránili naše umění“, by se asi pár našlo.) Dopis byl odeslán, ministerstvo navýšení rozpočtu seriózně projednává, komise byla novým generálním ředitelem zrušena (na to má ovšem plné právo) a termín pro podávání přihlášek se prodloužil – tak uvidíme. Já jsem spokojen.

5. Chybí shoda anebo jasné rozhodnutí, jak vlastně vybrat projekt. Takové rozhodnutí má fakticky politickou dimenzi. Kdo tady nese odpovědnost – Národní galerie, ministerstvo kultury, odborná komise, umělec, kurátor? A odpovědnost vůči komu? Můj postoj je jasný: odpovědnost nese Národní galerie, která tady zastupuje stát, a tedy by měla mít také adekvátní kompetence. Například je zcela na ní, jaký proces výběru projektu zvolí. Nejde o demokracii, ale o názor, postoj, kvalitu, jasnou zprávu a schopnost orientovat se v mezinárodním kontextu atd. Jestliže rozhodnutí Národní galerie deleguje na komisi – mezinárodní, lokální, politickou, odbornou, všechno jedno. Ale musí to minimálně vysvětlit, obhájit a nést za takové rozhodnutí odpovědnost. Ale opatrně s rozhořčením a obviňováním z nedemokratického přístupu. Velmi dobře si pamatuji, jak kritici rozhodnutí někdejší generální ředitelky Slovenské národní galerie Kataríny Bajcurové, která s podporou komise rozhodla, že projekt připraví Roman Ondák (který opravdu neměl potřebu se do „soutěže“ hlásit), dotírali na ministra kultury. Výsledkem bylo, že za naprosto kvalifikované rozhodnutí, byla paní generální ředitelce odepřena odměna, přičemž nejednala dokonce ani proti žádnému předpisu.

6. Zcela prakticky si pak musí Národní galerie vytvořit adekvátní produkční a technické zázemí pro realizaci stále náročnějších projektů v rámci bienále, které je ročník od ročníku profesionálnější, striktnější a dražší. Jakou cestu zvolí, uvidíme v nejbližších měsících. Rozdíl mezi rokem 2005 a 2013 byl pro mě překvapující. A předpokládám, že – ku prospěchu věci – bude tento trend u hlavních pořadatelů v Itálii pokračovat. My se mu prostě musíme na všech úrovních zkrátka přizpůsobit. Nikde jinde ve světě nemá česká umělecká scéna nic jistého. Tady alespoň jednou za čtyři roky několik set metrů čtverečních v sousedství Velké Británie, Německa, Japonska, Koreje, Francie a severských států.

Jen Kratochvil | Narozen 1986, působí jako nezávislý kurátor současného umění v Praze a ve Vídni. Spolupracuje s muzei i nezávislými výstavními prostory. Společně s Hynkem Altem vede ateliér Fotografie a nových médií na FAMU. Věnuje se převážně práci s médiem pohyblivého obrazu. V rámci vídeňské platformy Significant Other, kterou založil společně s architektkou a kurátorkou Laurou Amann, se zabývá ohledáváním hranic mezi uměním a architekturou.