Modrá Mary Duras

V nově zrekonstruované budově Oblastní galerie v Liberci je představena výstava sochařky Mary Duras, která je jedním ze stěžejních projektů letošní liberecké sezony. Kromě díla poměrně málo známé umělkyně však také ukazuje nedostatky systému, v němž se sice podařilo najít prostředky na nákladnou rekonstrukci, ne již však - s výjimkou kurátorů - na vybudování týmu odborných pracovníků.

Autorem projektu je Ivo Habán, který na sebe vloni upozornil realizací výstavy Mladí lvi v kleci, jež představovala německy mluvící umělce žijící v meziválečném období na území Česka (nyní reprízovaná v Galerii výtvarného umění v Chebu). Jednalo se o výstavu přijatou - minimálně odbornou veřejností - vesměs kladně, už kvůli poctivé práci, s jakou manželé Habánovi (kromě Iva se na ní podílela historička umění Anna Habánová) tuto oblast zmapovali. Na předchozí projekt ostatně odkazuje podtitul výstavy Mary Duras, v němž je sochařka nazvána mladou lvicí (Duras byla jednou z umělkyň představenou v rámci zmíněného projektu). Samostatná prezentace Mary Duras je pak jednou z prvních snah realizovat výzvu, která byla spjata s předchozí výstavou: řešit dílčí projekty zabývající se konkrétními tématy. Kromě toho se jedná o Habánovu srdeční záležitost, tvorbou Duras se historik umění zabývá dlouhodobě (již před lety zamýšlel, že by se jí věnoval v disertační práci), zná se s pozůstalými žijícími v Rakousku, kteří vlastní neopominutelnou část uměleckého odkazu Mary Duras, podrobně zmapoval život umělkyně.

V souvislosti s Duras si nelze nevzpomenout na výstavu Vlasty Vostřebalové Fischerové (MG 2013, nyní reprízovaná v Galerii hlavního města Prahy), kterou připravily kurátorky Martina Pachmanová a Michala Frank Barnová. Jedná se o umělkyně tvořící v Praze, u nichž vrchol umělecké tvorby spadá do meziválečného období, co je však hlavní - obě jména zůstávala donedávna veřejnosti mimo okruh na tuto etapu zaměřených historiků umění spíše neznámá, a proto ani v jednom případě nelze stavět propagaci výstavy na jméně samotném. Přesto se v případě Vlasty Vostřebalové Fischerové podařilo vzbudit poměrně silnou vlnu zájmu i mimo okruh zasvěcených badatelů. To lze přičíst na vrub vydařené snaze odvyprávět poutavý životní příběh umělkyně, díky čemuž divák často ani nepostřehl, že na rozsáhlé výstavě nakonec uvidí jen několik málo stěžejních obrazů.

To se v případě Mary Duras, jejíž životní osud je ve své podstatě možná ještě pestřejší než v případě Vostřebalové Fisherové, nepovedlo (a ani to nebylo kurátorovou prioritou). Důvodů je hned několik. U Vostřebalové se osud umělkyně promítá do jejích obrazů, a tak může být divák fascinován malířským ztvárněním snu, ve kterém nahá Vostřebalová s dítětem v náručí leze na strom pozorována primářem psychiatrické léčebny. Naopak základním motivem Mary Duras byl po celý život ženský akt (případně busty) ztvárňovaný v různých kompozičních obměnách v neoklasicistním stylu, kterého se víceméně držela po celý život. Dalším důvodem je samotný prostor, ve kterém je výstava instalována. Přestože v nově zrekonstruované budově libereckých městských lázní sloužících jako galerie získala výstava kromě menší místnosti také hlavní - a k vystavování umění nejvhodnější - sál, prostorové možnosti jsou tu stále omezeny a díky labyrintu Oblastní galerie se může stát, že do výstavy vejdete špatným koncem (použití navigačního systému v podobě modré pásky na zemi se nepodařilo realizovat).

Habán se pokusil využít prostor ve svůj prospěch a do jisté míry potlačil chronologickou linii, když jednotlivá díla nainstaloval ve volně spojených celcích, které mají popřít otrocké dělení na 20., 30., 40. léta. Hledání klíče ke čtení výstavy však přestává být v tomto případě intuitivní a nepomáhá mu ani fakt, že - pravděpodobně ve snaze představit co největší výsek tvorby Duras - působí prostor poněkud přeplněně. Díky tomu se může stát, že divák vnímající jen vizuální stránku výstavy si odnese hlavně pocit, že viděl záplavu modrých soklů.

Mary Duras je totiž výstava pro diváka náročného, která se svému recipientovi odvděčí až po bedlivějším prozkoumání. Pokud máte tu možnost, doporučuji její zhlédnutí v rámci komentované prohlídky s kurátorem, z nějž zápal, se kterým život a tvorbu Mary Duras probádal, přímo sálá. Jinak vám - zvláště při nedůsledném čtení popisek - může uniknout řada detailů: od těch méně podstatných až po ty zásadní. Od toho, že modrá barva provázející celou výstavu (i v doprovodných materiálech) byla zvolena jakožto nejoblíbenější barva Mary Duras (konkrétní odstín Habán konzultoval s praneteřemi spravujícími pozůstalost Duras), že bílou barvou soklů jsou odděleny sochy, které představují díla konkurentek Mary Duras, či samotný příběh Durasové. Ta se na začátku druhé světové války nacházela v Nizozemí, odkud emigrovala do Londýna, zatímco její manžel byl - jakožto žid - internován v koncentračním táboře. Po válce, ve chvíli, kdy se měla stát šéfkou sochařského ateliéru v Edinburghu, se k ní dostala zpráva, že manžel válku přežil, rychle se vrátila do Prahy, kde následně trpěla pod nadvládou komunistického režimu, dokud se jí nepodařilo znovu emigrovat.

Přiznejme si, že Mary Duras sice patří do mozaiky meziválečných umělců, až na pár výjimečných děl však její odkaz nepůsobí tak, že by kvůli ní bylo třeba přepisovat dějiny (což ovšem neplatí o německy mluvících umělcích žijících na území Česka jakožto o skupině). Přesto se z práce Iva Habána zrodil k výstavě - po vzoru velkých významných výstavních projektů - web a katalog, jejichž pročtení by mohlo samotnou návštěvu výstavy doplnit. Web bohužel v době mé návštěvy nefungoval (nyní již na něm základní informace získáte) a katalog nebyl k dispozici. Na obhajobu je však třeba dodat, že veškeré snahy o propagaci včetně nafocení výstavy a založení a správy zmíněného webu (stejně jako třeba nápad na architektonické a barevné řešení výstavy) pramení z vlastních aktivit kurátora, kterému se podařilo dohodnout reprízu výstavy na příští rok v Klatovech a rád by Mary Duras dostal i do zahraničí.

Závěr textu tedy bude obecným postesknutím. Výstava totiž citelně poukazuje na problém, kdy galerie získala nemalé finanční prostředky na rekonstrukci bývalých lázní, která byla provedena pečlivě a oprávněně získala architektonické ocenění, nyní se jí však bohužel nedostává peněz na to, aby zde mohl být zajištěn - po servisní stránce - provoz, jenž by měl být standardem. Mnohé lze zamaskovat, takže to zvláště pro návštěvníka vnímajícího situaci pouze zvenčí nemusí být patrné, přesto nepovažuji za optimální, aby Ivo Habán, který je primárně zdatným badatelem, vynakládal nemalé úsilí a čas k tomu, aby zajistil i práci chybějícího PR oddělení a dalších pracovníků, jichž se v galerii nedostává. Kromě jiného to vede také k nedostatku reflexe kurátorovy práce, ať již třeba od architekta, tiskové mluvčí či produkční, kteří mohou projekt posunout na vyšší úroveň.

______________________________________________________________

Mary Duras / kurátor: Ivo Habán / Oblastní galerie v Libereci / Liberec / 12. 6. – 31. 8. 2014

______________________________________________________________

foto: Ivo Habán

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.