Jiří Kovanda: O práci

Své práci nerad říkám práce. Práce pro mě odjakživa znamená něco nepříjemného. Mnohem raději bych říkal zábava. Ale zase bych nerad zlehčoval, ubíral na vážnosti. I když nikde není psáno, že to, co je zábavné, nemůže být vážné...

Mé věci vznikají v podstatě dvojím způsobem. Buď je to bezprostřední, okamžitá reakce na něco, co se zrovna děje. Taková věc se může stát kdykoli a kdekoli, zcela nepředvídatelně. Anebo je výsledkem soustředění, které už je nějak konkrétněji zaměřeno. To se pak většinou odehrává třeba v prostoru galerie, kde má být realizována nějaká výstava. Nebo v klidu doma nad svými poznámkami. Nebo v jedoucím vlaku, což je úplně ideální. Nesmí však mít zpoždění... Někdy může jako jakýsi „spouštěč“ zapůsobit i umění někoho jiného, které si zrovna prohlížím. Neznamená to, že by pak moje práce na něj nějak navazovala, ale je důsledkem zostřeného vnímání a prožívání, zastavení a soustředění, které setkání s dobrým uměním působí. (Na druhou stranu se mi však dost často stává, že si řeknu, kruci, vždyť je to úplně jasný, jak to, že zrovna tohle nenapadlo mě...)

V těchto souvislostech rád vyprávím jednu příhodu. Pozdě večer jsme šli z piva pod kaštanama na Letné. Byli jsme trochu opilí a u popelnic stála opřená stará vyhozená deska z kuchyňské linky s vyříznutým otvorem pro dřez. Jakmile jsem ji uviděl, prohlásil jsem, že to je můj příspěvek na pražské bienále a bude se to jmenovat Veselé vánoce. Zasmáli jsme se. Dominik se zeptal: „Myslíš to vážně?“ „Jo.“ Desku jsme tedy naložili na auto. A bylo tomu tak... Rád o tom znovu mluvím, protože je to zábavné i vážné současně. V té době jsem musel co nejrychleji vyřešit, co na výstavu dám, nosil jsem to v sobě a v tuhle jednu šťastnou chvilku se vše zázračně propojilo. Ta příhoda dobře ilustruje, jak v ideálním případě – pro mě – může vypadat to, čemu říkáme „tvorba“.

V naprosté většině případů si ale vůbec nepamatuju okamžik zrodu jednotlivých věcí. Odněkud přišly, jsou tu a já si zpětně vůbec nevybavuju okolnosti jejich vzniku. Jako bych se jen s něčím letmo setkal a zase to poslal dál. Z toho jistě vyplývá i má nedůvěra k racionálním výkladům a rozborům. I když nepopírám, že taková analýza může pomoci někomu, kdo se v danou chvíli z nějakého důvodu nedokáže „napojit“ na citlivost autora. Nicméně vždycky mě víc přitahovalo, že nevím, odkud se to bere a co to vlastně znamená. Nevědět je v tomhle případě lepší než vědět. Když si myslíme, že máme něco pod kontrolou, je to obvykle klam. To, co k nám přichází, je lépe přijímat, jaksi s tím splývat a nesnažit se to ovládat.

Bílá socha od Lea

White sculpture by Leo

2012, Espacio de Arte Contempráneo, Montevideo

(Když jsem vstoupil do galerie, tato věc tam stála tak, jak ji vidíte na snímku. Elektrikář před chvílí dokončil opravu osvětlení, jmenoval se Leo.)

Nechte, prosím, to smetí na místě, potom složte dvě lodičky z papíru a to je vše...

Please, let the rubbish on place, then make small paper ships and it’s all...

2012, gb agency, Paris

(Když jsem vstoupil do galerie, první čeho jsem si všiml, byl ten bílý pásek odhozený na podlaze. Název je zhruba věta, kterou jsem v tu chvíli řekl galeristce.)