Nietzscheho příkrov

Martin Drábek, který navštívil výstavu Vladimíra Houdka v ostravském prostoru Plato, v sugestivní recenzi přibližuje Houdkovu tvorbu: "Malba s každým vašim fyzickým či mentálním pohybem mění svoji podobu, je stále v tekutém procesu a přitom uzavřena ve funkčním celku."

"Nad poměrem umění k pravdě jsem poznal, že přestávají žerty… a ještě nyní stojím ve svaté hrůze před touto rozpolceností. Je totiž nepřekročitelná diference, rozpor mezi těmito pojmy… Pravda je ošklivá: máme umění, abychom nezhynuli na pravdu. Skrývat tuto pravdu, a tím teprve umožnit život, to činí umění nejen možným, nýbrž potřebným. Protože v pravdě není život možný, je umění vlastně „vůle k životu“" (Friedrich Nietzsche).

I přes odpor, který chovám k vernisážím, jsem se vydal do vítkovického Gongu na zahájení výstavy Vladimíra Houdka. Alespoň jednou jsem chtěl psát text o výstavě s uklidňujícím vědomím, že jsem zažil a viděl opravdu všechno. Tím spíše že Houdkovy obrazy mě vždy fascinovaly, a to přestože jsem je znal jenom z reprodukcí a videí. Všechny ty variace na modernistická témata s figurkami co se zatoulaly do světa reliéfních struktur olejové hmoty. Přesto jsem cítil, že se ve mně rodí zvláštní druh strachu. Co mají znamenat ty abstraktní objekty na posledních plátnech? A figura? Kde je? Nevydal se nakonec Vladimír zlou cestou? Svíralo mě nervózní napětí z očekávání věcí příštích.

Je příjemné vědět, že si někdo váží sám sebe natolik, že neopomine žádný podstatný detail. Že vůbec nepřipustí, aby byl kdokoli z nás vystaven nedůslednosti. Plato s Markem Pokorným v čele přinesla do Ostravy zcela nový druh kultivovanosti. Celá úvodní ceremonie, často jinde tolik teatrálně trapná, byla tentokrát přirozená. Na počátku proběhla klidná a uměřená řeč Marka Pokorného, jejíž nejpodstatnější vlastností byla schopnost vzbudit v posluchačích intelektuální nepohodlí a tím pádem zvědavost. A pak už se části jedna po druhé začaly skládat do sebe. Spletitá síť bílých panelů, jež rozdělily prostor galerie. Obvodové zdi z hebké šedi pohledového betonu tvořící pevný rámec a pochopitelně součást architektonické koncepce výstavy. Obrazy rozmístěny tak, aby jim byl dán dostatečný prostor vyniknout a tedy aby se každý jeden mohl stát důvodem pro nerušený prožitek. Příjemně elegantní a svěží typografický font Ladislav užitý pro doprovodné texty. Popisky, které poskytují všechny potřebné informace, přičemž černá písmena jsou bez zbytečných podkladů nalepena přímo na beton. A celým prostorem se neustále šíří hudba a vůně čerstvé malby. Schönberg a olej.

Nemusíte ani vědět, že Houdek tráví v ateliéru nekonečné hodiny, a stejně to na první pohled poznáte. Hromady tvrdé práce. Je si v technice oleje tak jistý, že na ní může vystavět sebesložitější či sebenebezpečnější téma a pořád bude důvěryhodný natolik, že se ochotně a se zvědavostí necháte vést. Variabilní promalování barevné hmoty v omezené škále černí, bělob a šedí a její nerušené splývání s vlepovanými kusy papíru ujišťuje, že tady nikdy nedojdete klidu. Malba s každým vašim fyzickým či mentálním pohybem mění svoji podobu, je stále v tekutém procesu a přitom uzavřena ve funkčním celku. Záhyb naplněný esencí plurality, kde se nervozita prolíná s klidem a činí nás bezbrannými tváří v tvář otevřenosti.

Postupem času, jak jsem šel pořád dál a dál do nitra výstavy, definitivně ze mě spadla nervozita. Začínal jsem pomalu chápat, že zmizení figury z Houdkových maleb bylo prostě jenom přirozeným důsledkem snahy o sofistikovanější vizuální jazyk. Figura zmizela, odkazy na modernu zůstaly, ale nějak tak méně nápadně. Jak ale dokresluje další část expozice, tedy video - výrazový tanec, Schönbergova hudba, to vše na motivy Houdkových básní - tělo se z obrazů rozhodně nevytratilo. Prostě se roztavilo do olejové hmoty a stalo se matricí. Matricí, do níž jsou ponořeny geometrické tvary, jejichž podoba a pozice v kompozici uzavírají systém.

Seděl jsem na zemi, nemohl spustit oči z obrazu, a aniž bych si uvědomoval proč, do mého vědomí se začaly uvolňovat obrazy traumatu. Zamraženy v marmeládě metafyzické nehybnosti, která nenápadně naplnila celou místnost. Pořád jsem hleděl na ty nekonečné soustředné kruhy, před kterými se bez možnosti odhadu pozice vznášela stuha stočená do spirály, a byl si jistý, že takovýto autistický rozhovor, v němž roli mediátora hrál obraz, už jsem někdy zažil. A to někdy bylo přesně v roce 2001 ve Veletržním paláci na retrospektivě Adrieny Šimotové. Houdkova a Šimotové tvorba spolu vizuálně vůbec nesouvisí, ale já jsem si přesto jistý, že jsou si nesmírně blízké. Oba se totiž pohybují ve světě, který má ledově přísná pravidla, a jeho ostré kontury jsme schopni s úžasem zahlédnout pouze několikrát v životě. Zároveň oba do tohoto heroického metafyzického světa dokážou s bezbrannou a nezáludnou bezprostředností rozprášit existenciální mikrosouboje, jež ve své hlavě dennodenně svádí každá lidská bytost. Stále nové a nové výzvy k rozhodnutí, nečekané záchvěvy bolesti, touhy podlehnout lenosti v únavě, jež ale není možná, protože tolik zavání smrtí… a všude ta křehkost okamžiku a obrazu, který se už už rozpadá, aby byl nahrazen novým.

Právě teď by mohl text končit, kdyby mě ovšem tenkrát nenapadlo podívat se za hranu. Podívat se, jak a kde je vlastně malba ukončena. Vypadá to tam jako na místě, které není určeno pro cizí pohledy. Hromady oleje ve formě nahodile rozteklé a znovu zamražené čokolády, vzduté záhyby, připomínající hromady sněhu odhrnutého z lesklého ledového kluziště. Zhruba v polovině tloušťky obrazu je ale najednou ta materiální brutalita ukončena. Dál už není nic. Jenom hrubá struktura napnutého plátna. Celé to vyvolává dojem, že onen olejový příkrov je tady zcela jistě proto, aby ukryl jinou skutečnost. Ukryl, že v neviditelné průrvě mezi olejem a plátnem se skrývá temný bezrozměrný prostor, do nějž se Houdek opakovaně snaží co nejhlouběji vkročit s vědomím toho, že tu existuje hrana, na které balancovat znamená zachovat si možnost pochopení a sdělnosti. Tiše tu dýchá neuchopitelná hrůza z nekonečných hodin v ateliéru, kdy jste odkázáni na čekání, zdali se vám znovu podaří přikrýt a zároveň proměnit Nietzscheho nebezpečnou temnotu do smysluplné vizuálně přitažlivé formy. Jestli právě teď nenastal ten tragický okamžik, kdy přes všechnu řemeslnou dokonalost a zběsilou touhu stvořit uměleckou formu jste náhodou nedorazili na konec svého kreativního potenciálu bez možnosti vyškrábat se zpátky na hranu, narážejíce stále znovu a znovu na obrazy, které jste už jednou stvořili.

______________________________________________________________

Vladimír Houdek: Kanoucí šíře / kurátor: Marek Pokorný / Plato - Galerie města Ostravy / Ostrava / od 14. 5. do 31. 8. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv Plato