Pohádka o obchodu s uměním pro malá štěňátka aneb Privatizace národní kultury aneb Jak Myčoken ke štěstí přišel

Bylo nebylo. Byla jednou jedna státní galerie a ta měla moc ráda hezké obrázky. Jednou potkala pana Myčokena, který byl moc hodným obchodníkem s uměním, kterého měli všichni rádi. Ale co se nestalo, děti. Hodnému panu obchodníkovi, který moc rád prodával za pár kokosů obrázky Tahiťánkům, vybuchl v jeho galerii uprostřed pohádkového městečka plyneček do lampičky a do kamínek. Všichni byli moc smutní a chtěli hodnému pánovi nějak pomoct. I státní galerie, ta hodná holka, si řekla, že mu udělá radost. I senát té kouzelné zemičky si řekl, že udělá hodnému pánovi radost.

Slovo dalo slovo a pan obchodník mohl udělat výstavu v senátově domečku, kterou mu moc hezky zařídila hodná státní galerie. Všichni měli radost, že se dobrá věc podařila. Na výstavě byly vystaveny obrázky jiného hodného pána, který krásně kreslil a rýpal do malých plíšků výjevy o Pánu Bohu a jiných hodných lidech. Pan obchodník náhodou měl ve svém majetku hodně obrázků od toho hodného, šikovného pána, který se jmenoval Reinkarnátor, a tak byl rád, že je může také vystavit, aby z toho lidičkové měli radůstku. Pan obchodník pak obrázky prodal svým nejlepším kamarádům za hrst pšenice, i když ho moc mrzelo, že se s obrázky musí rozloučit a byl proto moc smutný. Také vnoučkové pana Reinkarnátora byli moc smutní a měli alespoň radost, že se povedlo vydat hezkou knížečku s dědečkovými obrázky.

Když se ta krásná výstava otvírala, přišli se na ní podívat všichni lidičkové, které pan obchodník měl nejraději, přišel i tamní pan farář, který se usmíval jako sluníčko a byl spokojený jako jelítko. Na zádech nesl velikananánský příložník, protože chtěl narýsovat něco hezkého. Byly zrovna Velikonoce a všichni se těšili na pomlázku. A tak všechno dobře dopadlo. A teď hezky do postýlek, děti. Dobrou noc.

Když veřejnoprávní či státní instituce neplní ani svoje zákonné povinnosti, natož aby dostály nějakým morálním závazkům, není to skandální, ale normální. Co by chtěl běžný občan nějaké republiky od svých úřadů a veřejných služeb? Veřejnou službu? Ale kdeže. Každý přirozeně sleduje své zájmy, o nichž se „blekota Smith“ a třeba též Václav Klam vyjádřili jako o základu svobodného uspořádání společnosti, v níž je sice špatně vidět, ale o to lépe se kšeftuje. Samotná existence nějakých veřejných institucí a zájmů je tedy z tohoto hlediska záhadná a je zřejmě nanejvýš vhodné tyto instituce privatizovat, rozuměj: využít k osobnímu prospěchu, rozebrat na součástky a zbytek dát do sběru. Přežívá jakýsi starodávný mýtus o vzdělávacích, kultivačních, všeobecně prospěšných úkolech takových institucí, jako jsou třeba muzea, galerie, školy, vědecké ústavy atd., ale to je zřejmě překonaný narativ, podobně jako třeba ten o Perunovi nebo o hůlce mrazilce.

Co má třeba chudák státní galerie dělat, když chce pořádat rádoby senzační výstavu, která alespoň vzdáleně připomíná něco, co se děje za kopečky, ale nemá ani vindru, kapsy vysypané, botky prošoupané? A když jí ještě navíc jiná státní instituce svůj palác nepůjčí a nepůjčí, ale chce, aby se z jedné prázdné kapsy zlatky sypaly do druhé ve stejných kalhotách, co potom? Potom se čeká, až nějaký soukromý investor, kterému se někdy eufemicky říká třeba mecenáš, nasype pár zlatek do vetchého státního fráčku a udělá si v jeho domku reklamu na svůj obchůdek, liška podšitá. Současná výstava velkého Reinkarnátora v koňském paláci je příkladem za všechny. Jak říká sládek v Audienci: já pomůžu tobě, ty pomůžeš jemu, on pomůže mě… Obchodník pomůže státní galerii vykázat výstavní činnost a zvednout návštěvnost, galerie udělá reklamu na Reinkarnátora, do které se zapojí třeba nějaké církevní motovidlo, které nemá šajn, o co kráčí, a pan obchodník shrábne tučný výdělek, neboť Reinkarnátorovy věci má v majetku a po výstavě jejich cena vyskočí jak barometr před bouřkou. Do toho se zapojí zpovykaná rodinka Reinkarnátorova, dělající zřejmě medvědí službu všem zúčastněným, a je z toho událost sezóny. A co na to Tahiťánci?

A to ještě navíc existují nějací obchodníci-čiloušci, kteří kupříkladu potají osloví nějakého zaměstnance státní galerie, jestli by neevidované obrázky Reinkarnátorovy nenechal zmizet ve stolečku „prostřise“, myšky špitaly, zdi vyprávěly. A je na tom něco zvláštního? Kdepak, jelimánci, to je neviditelná ručka šátralka, tak to má být. A když se zrovna nevystavuje v koňském paláci, kde se pořádají nějaké zajímavé, bombasticky bombastické výstavy? Třeba daleko předaleko, až u samých hranic království, ve městě plném skřítků permoníků se tu a tam vystaví třeba Rezavý a ejhle, je to všechno opravdu Rezavý? Nebo že by to byl „okruh“? Taky ruská avantgarda u nás příjemně zakořenila. A co teprve secese z majetku slavného pingpongového hráče, totiž už ne, to potom, co veřejná instituce reklamu za zlámanou grešli udělala, secesní sbírku zhodnotila, někdo nový přišel, viděl, zakoupil.

Veřejné galerie se proměnily v levné PR agentury, které se tak třesou na stoupající grafy návštěvnosti, že už udělají cokoliv, jen aby se daly do příslušného formuláře vyplnit nějaké bodíky a zase bylo na kafe a nemrzlo v kanceláři, ale hlavně na záchodě, pochopitelně. Tenhle mor bodování, vyplňování formulářů, grantování a projektování atd. tedy tzv. kvantifikace je strašlivou nemocí dnešní doby, všech institucí, které dříve sloužily vzdělanosti, kultuře ve smyslu kultury a nikoli paskvilu, poznání, smysluplné společenské komunikaci apod. Tyto instituce, mnohdy tzv. veřejné, jsou nemocné až na umření. V tzv. svobodné společnosti si svobodně nemohou ani odříhnout, protože to musí vykázat v nějakých číslech. Valná většina činnosti těchto institucí je principiálně nevyjádřitelná „exaktně“, čísly, a přesto se tento způsob skládání účtů stále více vyžaduje, a to nejen v našem začarovaném království. To je základní problém, od kterého se odvíjí všechno ostatní.

Pokud třeba státní galerie nemá prostředky na to, aby pořádala pseudo-senzační akce, a musí brát zavděk podporou investora, který v dané akci spatřuje především finanční spekulaci (kam patří i sebeprezentace namířená do vzdálenější budoucnosti), nechť tedy laskavě takové morálně i právně pochybné akce neprodukuje, ani se na nich nepodílí. Lepší je galerii zavřít a pouze obhospodařovat její sbírky, než budit krajně falešnou iluzi veřejné služby, která je ve skutečnosti ve vleku soukromých zájmů.

Většina galerií u nás má dost vlastních sbírkových předmětů a jen střídající se prezentace vlastního fondu, který mnohdy absurdně polehává v depozitářích, by dostatečně naplňovala poslání kulturní instituce. To doplněno drobnou (nikoli „bodovanou“, jen aby se bodovalo, a recenzovanou, jen aby se recenzovalo svrchu zmíněným způsobem „já pomůžu tobě, ty pomůžeš jemu…“) publikační činností, neboť „Bůh spočívá v detailu“, ne v rozsáhlém, zbytečném blábolu, který svou spotřebou papíru přispívá akorát k ekologické krizi, by představovalo ideální, dosažitelný „výstup“ kulturní práce. A co s návštěvností, aha? Jděte k čertu s návštěvností! Inteligentní, kultivovaný jedinec si kulturní instituci vždycky najde a vždycky si ji našel a na tom, aby do galerií a muzeí chodilo dostatečné množství idiotů, nezáleží. Veřejná kulturní instituce má být otevřená každému, ale to neznamená, že do ní každý nutně musí. Kdo chce, nechť ráčí vstoupit, kdo jen vyhledává „senzaci“, tak vstoupit může pochopitelně též a nebo si může jít stoupnout do Uhříněvsi za nádraží, jestli tam zas nebude někdo skákat pod vlak.

„Privatizace národní kultury“ samozřejmě souvisí s problémem tzv. privatizace moderny, jak o ní mluví třeba sociolog Zygmunt Bauman. Víceméně osvícenský projekt „veřejnosti“ po řadě otřesů ztroskotal. Dnes na vrcholu hierarchie zájmů trůní neochvějně ty soukromé, jejichž postavení se udržuje celou řadou frustrací a fóbií, jež ve všech společenských oblastech bují bezprecedentním způsobem, živeny masovou komunikací, z níž sálá především strach o „kvalitu“ individuálního života. Tento strach o sebe, o svou „realizaci“ atd. je velmi zákeřným a účinným nástrojem manipulace s jedincem. Jedná se pochopitelně o manipulaci ideologickou, nicméně tato ideologie je stejně tekutá a decentralizovaná jako dnešní doba. Tuto ideologii nevymýšlí a nerealizuje nějaký Lenin nebo Robespierre, jedná se o chuchvalec mnohdy sebekontrolních a sebecenzurních opatření.

Díky důrazu na individuální rozhodování a odpovědnost je individuum tak hluboce vkořeněno do pavučiny ideologie, až se s ní ztotožňuje způsobem nepředstavitelným v totalitních společnostech, kdy ideologie zůstávala vůči jedinci vždy vnější. Určité rysy modernity byly globálně odsouhlaseny a přijaty jako danosti, nikoli jako ideje. Stali jsme se vlastníky modernity, nikoli jejími tvůrci.

A jak to souvisí s ideálním posláním a se skutečnou činností veřejných kulturních institucí? Veřejný zájem jakožto moderní projekt je sice oficiálně proklamován, ale každému je jasné, že „veřejnost“ vlastně neexistuje. Existuje pouze individuum se svou starostí, ale nikoli existenciální, nýbrž ryze existenční. A potřeby a výsledky života dnes musí být vyjádřitelné v „exaktních“ datech. Proč? Protože prý žijeme v danostech, nikoli v idejích, ve vlastnění, nikoli v tvorbě, tady a teď, nikoli v budoucnosti. Dokud budeme muset „vydávat počet“ ze svého života (který tím pochopitelně ztrácí rys svobody), budeme muset trpět šarádu ve veřejných galeriích, školách apod., neboť vydávat počet lze pouze na základě „proaktivnosti“ a hlavně jejího demonstrování, a nikoli na základě pomalé, promýšlené práce vykonávané z hlubokého zájmu, a nikoli pro efekt a pro uspokojení kvantifikační mánie.

Konec pohádky.

______________________________________________________________

Komentář autora textu k reakcím na příspěvek:

Dementi nebo něco na ten způsob.

Vážení přátelé,

tedy nevím, co se pod tím termínem přátelé přesně skrývá, ale budeme pracovně říkat přátelé. Moje vnitřní ucho mi v rámci věštebného vytržení říkalo, že se některým lidem nelíbila nějaká moje „tvrzení“ v článku, který jsem pojmenoval Pohádka etc. Proč jsem ho pojmenoval pohádka? Protože je to pohádka. Každá pohádka má v sobě pochopitelně pravdivé jádro, nicméně jde o jádro obecné, nikoli konkrétní. Jako exemplum různých principů se v pohádkách používají konkrétní obrazy, protože to jinak nejde. Jde však o ono zobecňující formulování jistých principů. Takže, broučci, pokud se někdo v něčem chce hledat nebo tam chce hledat někoho jiného, ať si poslouží. To je jeho problém. O tom, co kdo přesně dělá, nemám žádné jasné povědomí, neboť nejsem výzvědná služba. Kdybych chtěl někoho konkrétního obvinit, napíšu pravé jméno, to se nebojte. Pokud používám nereálné identity, znamená to, že mi jde o zobecňující metaforu, která se zdaleka netýká jedné instituce, jedné osoby, jedné události, ale celé šíře fenoménů, která přesahuje i hranice království. Konkrétní exemplum je zašifrované, aby mohlo fungovat jako metaforické pars pro toto. Moje vnitřní ucho mi šeptalo, že bych se měl omluvit nějaké instituci, ale nevím přesně proč, protože, jak řečeno, mi nejde o jednotlivosti. Jde o obecné principy, a jak je chcete plasticky demonstrovat jinak, než na provokativním detailu, který si ovšem zachovává charakter fámy. Nemusíte mi děkovat, že dělám nezištně reklamu. Nashledanou v lepších časech

Kašpárek

PS: Věta „A to ještě navíc existují nějací obchodníci-čiloušci, kteří kupříkladu potají osloví nějakého zaměstnance státní galerie, jestli by neevidované obrázky Reinkarnátorovy nenechal zmizet ve stolečku „prostřise“, myšky špitaly, zdi vyprávěly.“ se nezakládá na pravdě. Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa! Bum, bum, bum! (Příště už budu raději psát jenom teoretické články. Ty sice nikoho nezajímají, ale taky nenaserou, že.)