„Czechoslovaks! Now or Never!“

V Centru současného umění DOX je možné navštívit expozici zabývající se propagandistickým plakátem 20. století. Její vymezení lety 1914-2014 je na jedné straně příznačné, jelikož většina historických příruček a studií datuje počátek 20. století právě vypuknutím první světové války, na straně druhé velmi odvážné, protože se snaží svůj koncept dovést do současné doby a zároveň v poměrně úzce vymezeném prostoru představit celé 20. století.

Kurátor Jaroslav Anděl zvolil postup jasně vyhraněného konceptu ideové umělecké výstavy. Tento typ výstav, které jsou zaměřené na ideu schraňující umělecká díla na základě kurátorského vkladu, v našem prostředí teprve hledá své větší ocenění. Na druhou stranu nutno podotknout, že by expozice stále potřebovala důkladnější péči, zejména co se výstavního prostoru týká.

Bílé stěny s vystavenými díly sice působí moderním a čistým dojmem, ruší však jinak konceptuální výstavbu. Stálo by za úvahu, zdali by prostor nepotřeboval být upraven poněkud více „výpravně“, v doprovodu historického kontextu, v jakém se plakáty většinou představovaly veřejnosti (zdi domů, informační tabule, kiosky, sloupy veřejného osvětlení či i typické válcové „plakátovací sloupky“).

Samotná výstava se zabývá transformací původně reklamně zábavného levného média do podoby nástroje propagandy ideologických myšlenek, aniž by však sama výstava tuto proměnu a vývoj nějakým způsobem reflektovala. Fenomén propagačního plakátu je v expozici představen v deseti sekcích, ve dvou patrech. Začíná vypuknutím první světové války v roce 1914, pokračuje přes revoluční ruské hnutí a meziválečnou dobu do vzestupu nacistického Německa, které bylo v roce 1945 poraženo a nahrazeno etapou, která je dnes nazývána jako studená válka. Obdobím po roce 1989 výstava sleduje vývoj plakátu v době globalizace, terorismu a současné krize nazývané „Eurozone Crisis“.

Návštěvník postupuje chronologicky vystavěnou expozicí a sleduje psychicky tíživé plakáty hledící na něj někdy i z několikametrové výšky. Plakáty jsou totiž v galerii věšeny v několika řadách nad sebou a tím je někdy příchozí nucen ostře zaklonit hlavu, aby dohlédl. Některé plakáty se tak mohou zdát méně důležité než jiné, na druhou stranu toto uspořádání vytváří zajímavou mozaiku všudypřítomného šepotu propagandistických ideologií.

Expozice poměrně svižně přestupuje z jednoho období do následujícího, popisky jsou stručné, někdy s nutným překladem. Co přináší zajímavé rozevření pole otázek pro současné umění i dobu jsou poslední sekce výstavy, které se zabývají přítomností. Forma a ve výsledku ani podstata obsahu plakátové tvorby se totiž příliš neliší od té, která se používala například za dob první či druhé světové války. Samozřejmě se proměňují techniky tvorby i témata sdělení. Však ideologické jádro se záměrem ovlivňovat diváka s pomocí dobových výtvarných forem a svádění jej tak na svou stranu stále zůstává stejné. Mění se hráči, ale hra zůstává.

To je podporováno i absencí dlouze vysvětlujících interpretačních textů, které by mohly návštěvníka výstavy postavit do pozice pouhého nestranného pozorovatele a znemožnily by tím přímé působení samotných plakátů. Každá z deseti sekcí je pouze doplněna krátkým výčtem důležitých dat dané doby, a to stručně, jasně, bez emocí a bez hodnotícího vhledu. Je jen na divákovi, jak na sebe nechá prostředí plakátové ideologie působit, a je na něm, aby si udělal představu o jejich síle a případném masovém vlivu, a to ať už v 60. letech či po roce 2008.

To samozřejmě některé návštěvníky může ponechat poněkud ztracené a bez jasné odpovědi, co jim výstava má sdělit. Absence konceptuálního vodítka výstavy se stává dvojsečným ostřím, kdy je v podstatě návštěvník bez větší přípravy kromě vyjasnění si důležitých dat vhozen do studené vody propagandistického plakátu 1914-2014, aniž by věděl, na co se připravit či na co se zaměřit. Může se tak stát, že člověk opomene sledovat samotné estetické kvality plakátů a ladně protančí expozicí, aniž by zaregistroval větší narušení svého sledu myšlení o ideologické plakátové produkci.

Tím, že kurátor J. Anděl zvolil tento plán, poněkud opomněl návštěvníka, který se přišel poučit o propagandistické plakátové tvorbě 20. století, kterou samotný název slibuje. Expozice totiž doufá, že dokáže zaujmout svým vlastním obsahem a není k ní tedy potřeba větších doprovodných cyklů. Spoléhá se na estetické působení samotných děl a pozapomnělo se na historický a uměleckohistorický rámec, který v tomto tématu hraje důležitou roli.

Výstava je totiž silně zaměřena na uvědomění si role ideologického systému masové manipulace. Divák je konfrontován se současnými problémy, které vídá dennodenně v komunikačních médiích, nepřikládá jim však tak hlubokou důležitost, jakou najde při jejich direktní expozici ve výstavním prostoru. Otázku, kterou může expozice vyvolat, zní, zdali v dnešní nepřetržitě mediální společnosti je člověk již imunní vůči těmto prostředkům masového přesvědčování, anebo jej již zcela nekriticky přijímá jako součást běžné reality.

Zdali je již běžnou praxí nezaujatá a chladná recepce klidného výrazu současného amerického prezidenta s nápisem „Yes, We Scan“ či všudypřítomných výstrah skupiny Anonymous, a to aniž by se nás to jakkoli výrazně dotklo a změnilo náš náhled na žitou realitu. Když se však najednou z jiné části expozice začne ozývat agitační proslov Adolfa Hitlera, tyto aspekty se záhy spojí v jedno a ve výsledku se vytvoří celistvá koláž pestrobarevných ústřižků dějin, stále však lepených na stejný podklad.

Pokud však člověk hledá poučení a uměleckohistorické zpracování proměn vývoje propagandistického plakátu v průběhu 20. století, výstava v DOXu pro něj bude patrně trpkým rozčarováním. Hledá-li však alespoň náznak odpovědí na tolik současně aktuálních otázek, stejně jako možnost v chronologickém sledu najít vlastní místo v masové digitální době nepřetržitého mediálního útlaku, je pro něj tato výstava vhodným doporučením.

Pro ty, kteří patří do druhé skupiny, nezbývá než říct: „Czechoslovaks, Now or Never!“, jak nabádal již za dob první světové války plakát k myšlenkové a politické obrodě od tolik nenáviděného císařství, jelikož i když výstava v DOXu nemůže dát odpovědi po historickém vývoji a uměleckých proměnách plakátu v průběhu 20. století, může pomoci uvědomit si vlastní místo v neochvějné multimediální ideologii, ke které je potřeba přistupovat kriticky a s rozvahou.

______________________________________________________________

Plakát v souboji s ideologií / kurátor: Jaroslav Anděl / DOX / Praha / 14. 2. - 19. 5. 2014

______________________________________________________________

foto:archiv DOX

Tomáš Murár | Narozen 1990, student dějin umění na FF UK, zaměřuje se především na metodologii a teorii dějin umění. Mezi jeho další sféry zájmu patří americké umění, současná galerijní praxe či umělecká kritika.