Severský deník: část první

V sérii rozhovorů s řediteli a kurátory skandinávských institucí zabývajících se výtvarným uměním se Rado Ištok pokouší přiblížit způsob uvažování seveřanů o současném umění i problémy, se kterými se tyto instituce potýkají. Jako první přinášíme interview se Sanne Kofod Olsen, ředitelkou Muzea současného umění v Roskilde (Museet for Samtidskunst i Roskilde).

Sanne Kofod Olsen

Začněme v roce 1996. V té době jste skončila školu a zároveň spolupracovala na projektu pro výstavní síň Overgaden u příležitosti Kodaně jako Evropského města kultury. Jak byste popsala umělecký život v Kodani na sklonku 90. let? Toto období bylo v Kodani velice živé. Byla tady celá nová generace umělců, jejíž členové jsou dnes čtyřicátníci, a tehdy byli nesmírně aktivní jak v Kodani, tak mezinárodně. Něčím úplně novým bylo, že tito umělci zachytili vlnu mezinárodních tendencí jako Kontext Kunst a Vztahová estetika, a mnoho z nich se účastnilo mezinárodních výstav. Tohle vyhlížení do Evropy a zvedající se internacionalismus v dánském uměleckém světe se taktéž odrazily na domácí scéně a kulturní rok 1996 tak přišel ve velmi příhodnou dobu, mnoho z mladých umělců i kurátorů dostalo šanci udělat výstavy, jež měly do jisté míry mezinárodní přesah a experimentální přístup.

V roce 1998 jste například přispěla texty do katalogu výstavy Olafura Eliassona v Kolíně nebo dua Elmgreen & Dragset v Helsinkách. Právě v té době se i tato jména stala synonymem tzv. Severského zázraku. Jak se na  Severský zázrak 90. let díváte dnes? Olafura i Elmgreena s Dragsetem jsem znala od 90. let jako přátele, tou dobou jsme se všichni přestěhovali do Berlína a právě tento pohyb směrem k mezinárodnímu kontextu byl velmi důležitý. To období bylo fantastické, skutečně to byl Severský zázrak. Koncem 90. let se konalo mnoho severských výstav včetně Nuit Blanche Hanse Ulricha Obrista, která z nich byla největší. A pak, kromě mezinárodního zájmu o severské umění, samotné severské země měly velmi dobrý systém státní podpory umění, jenž umožňoval pobyty v zahraničí, a to také pomohlo zvednout severské umění do mezinárodního kontextu. Tato státní podpora byla pro Severský zázrak nesmírně důležitá. Jiným důležitým faktorem bylo, že dánské instituce byly v 90. letech opravdu konzervativní. Pro mladou generaci jakoby tady nebylo místo. A to také hrálo významnou úlohu v úsilí odejít ven do Evropy a pracovat v mezinárodním prostředí, protože tady pro tyto umělce nebyl téměř žádný institucionální rámec, tedy kromě výrazné podpory Nadace pro dánské současné umění, takže to byl také útěk. Někteří z umělců by nikdy neudělali mezinárodní kariéru, kdyby zůstali v Dánsku.

Od roku 2009 jste ředitelkou Muzea současného umění v Roskilde. Co bylo pro vás největší výzvou když jste od kurátorování současného umění přešla k vedení instituce jako muzeum umění, jež má svou sbírku? Od poloviny 90. let jsem kromě dánského pavilonu pro Benátske bienále (2005) kurátorovala jenom na volné noze, a tak jsem dlouhou dobu toužila po základně, kde bych mohla pracovat. Muzeum v Roskilde mělo mezinárodní zaměření, co bylo ale ještě důležitější, bylo zaměření na experimentální umění. A pak jsem byla vděčná za to, že můžu budovat sbírku, protože s generací 90. let, která odešla do zahraničí a prosadila se tam, je to problematické, mnoho z těchto umělců tady není pořádně zastoupeno ve sbírkách. Takže to byla i šance pro mě sbírat důležitá díla od 90. let do současnosti, jimž jiné sbírkotvorné instituce v Dánsku moc nevěnují pozornost. Tedy kromě Národní galerie, jež do určité míry také sbírá experimentálnější současné umění. Většina muzeí se ale soustředí pouze na malbu a sochu.

Muzeum současného umění v Roskilde

Myšlenka založení Muzea současného umění v Roskilde původně přišla od skupiny místních občanů v polovině 80. let. Kde vidíte dnes muzeum na průsečíku regionu hlavního města Kodaně a samotného města Roskilde? Jak tato pozice ovlivňuje váš program? Historie s místními lidmi angažujícími se pro založení muzea je opravdu hezká, a co se týče financování, dosud dostáváme největší část peněz z našeho rozpočtu od města. Ale vzhledem k našemu zaměření se bez pochyby obracíme k publiku z hlavního města. Prezentujeme současné umění a tak většina návštěvníků přijíždí z Kodaně. Pro mě to bylo něco nového, s čím jsem se musela vyrovnat, jak udržet naše - možná elitářské - zaměření na současné experimentální umění, na něž sem chodí lidi z Kodaně, a zároveň být schopni oslovit místní lidi. Tuto rovnováhu je samozřejmě těžké dosáhnout. Ale pracujeme na tom, teď běží projekt Muzeum ve městě, který pracuje s experimentálním uměním, ale jsou to většinou “jemnější” umělci, kteří dělají projekty ve městě. Záměrem je oslovit místní, proto občas děláme tyto “jemnější” akce, ale také chceme místní získat pro méně tradiční formy umění.

Většina globálních měst dnes soutěží o pozornost novými spektakulárními kulturními budovami, ale provinční města také nezůstávají pozadu. Vaše muzeum sídlí v barokním paláci, ale vy také přemýšlíte o nové, adekvátnější budově. Jak daleko jste s vašimi plány? Měla by se budova stát novou ikonou Roskilde? Abych byla upřímná, prostorová situace je opravdu špatná. Naše budova opravdu nezapadá do obrazu muzea současného umění a je samozřejmě problematická. Nejen z hlediska vystavování současného umění, ale i z hlediska rozvíjení našeho vztahu k návštěvníkům. Když jsem sem před čtyřmi lety nastoupila, dostala jsem od rady úkol nové budovy, ale zatím máme jenom koncept nového ikonického výstavního prostoru, nového institucionalismu a nového muzea jako takového, ale nemáme žádné peníze. Když v Dánsku stavíte nové muzeum, musíte pro stavbu získat finance ze soukromých nadací. Do začátku bychom ale potřebovali výraznější podporu města Roskilde, které se nám nedostává. Máme jenom jakýsi příslib místa, kde by muzeum mohlo stát.

Co se týče sbírky, v roce 2012 vaše akvizice čítaly dvě díla. Když muzeum ve stejném roce zároveň promýšlelo svou vizi, panovala shoda, že by se muzeum mělo stát “více muzeem a méně kunsthalle”. Jaký byl rok 2013 a jak se vyvinul význam budování sbírky? Jako muzeum musíme dělat výzkum, zprostředkovávat umění a sbírat, zatímco kunsthalle dělá jenom výstavy. Co se týče akvizicí, vše je otázka ekonomie. A naše muzeum je velmi podfinancované. Stejně jako v 90. letech, ani dnes není experimentální umění v Dánsku prioritou. Od státu a města máme 3,5 milionu DKK, což je pro běh muzea velmi málo. Tento základní rozpočet doplňujeme ze soukromých zdrojů, a to jak pro budování sbírky, tak i pro výzkumné a vzdělávací projekty a výstavy. Bez soukromých zdrojů bychom nemohli dělat vůbec nic.

Molly Haslund, Gyngekoordinationsmodel (Model koordinované houpačky)

Důležitým úkolem muzea je výzkum. Vaše muzeum dělá výstavy, jež jsou často na výzkumu založeny, a to ve spolupráci s badateli z univerzit. Spolupracujeme s mnoha externisty, často právě s doktorandy. V podstatě si výzkum kupujeme nebo napojujeme na naši instituci a prezentujeme. Také proto, že na vlastní výzkum nemáme finance.

Chtěla byste něco říci k dalším projektům, na nichž v muzeu pracujete, nebo o plánech do budoucnosti? Muzeum organizuje jednou za dva roky mezinárodní festival performativních umění ACTS a pak jsme zrovna rozběhli již zmíněný projekt Muzeum ve městě, který by měl trvat po příští tři roky. A pak je tady projekt Netspecific na internetu, který bude pravděpodobně dlouhodobý. V budoucnu ale budeme muset více do města, tedy i ve smyslu řešení otázky nové budovy, protože jsme přesvědčeni, že by nám pomohla lépe přispět ke kulturnímu životu, ale také bychom různými způsoby rádi vstoupili do veřejného prostoru.

Autor je studentem dějin umění