Výkrm prasat a zástřih mladých stromků

„Zipp připravil tentokrát poněkud postmodernější způsob zkoumání psychického stavu jedince i kolektivu, a to ve formě jakési experimentální farmy,“ píše v recenzi na výstavu Thomase Zippa Jan Kratochvil. Kromě něj svůj zážitek z výstavy líčí pro Artalk Anežka Bartlová (zde).

„Thomas Zipp (born in Heppenheim,1966) is one of the most important German artists of our time. He brings together individual works – paintings, sculptures.“ Ne zcela běžně se dá číst (zde nebo zde) podobně znějící info o zahraničních umělcích objevujících se na lokální výstavní scéně. Nemohu si tedy odpustit na začátek klasický povzdech nad absencí silných institucí, které by renomované zahraniční umělce do své výstavní dramaturgie zařazovaly. Kompenzace ve formátu malé galerie se ale zdá být za stávajících podmínek víc než dostatečnou. Měsíc a půl je tak možné v Praze projít myšlením Thomase Zippa zhmotněném ve výstavě galerie Svit.

Práce s výstavou jako formátem, parametrem či možná lépe řečeno médiem se stala jakýmsi ideálem. Rezonance, kterou vytváří i v českých poměrech například díla Pierra Huygha rozvířená jeho participací na Dokumenta 13, navíc posílená současnou retrospektivní výstavou v Centre Pompidou, je poměrně pochopitelná. Myšlení Huygha nebo jeho uměleckých partnerů Phillipa Parrena (aktuálně retrospektiva v Palais de Tokyo) a Dominique Gonzales-Foerster, stejně jako mnohých dalších umělců, jejichž prostředkem projevu už není jen samotné dílo, ale komplex výstavy, přináší alespoň částečně neprobádanou nuanci alternativy do ustáleného světa postkonceptuálního umění.

Zatímco ale Huyghe konstruuje – jak v samostatných dílech, tak výstavách – novou mytologii fantastických paralerních světů, Zipp na základě svého zájmu o psychiatrii, psychoanalýzu a jejich institucionálního rámce dává vzniknout prostředím mnohem více ukotveným v realitě. Ovšem realitě takové, která zvýrazňuje a otevírá cesty k vnímání specifických významů, které chce Zipp sdělit. Takové byly jeho poslední velké projekty v Kasselském Fridericianu (2010) a na Benátském bienále (2013). Při obou transformoval výstavní prostor do kvazi-psychiatrické léčebny, v případě Kasselu se všemi náležitostmi, včetně vstupního lobby, spojovacích chodeb, s koupelnami, lůžkovými pokoji i vyšetřovnami.

Svit se ale nezměnil v další variaci na slavnou kliniku v Salpêtrière v Paříži, vedenou v druhé polovině 19. století po dlouhých 33 let zakladatelem moderní neurologie Jean-Martinem Charcotem, k jehož práci se Zipp vyjadřoval v Kasselu i Benátkách. (Za zdmi kliniky probíhaly v dnešní populární kultuře i výstavnictví výrazně reflektované výzkumy hysterie a schizofrenie. Z referencí snad stačí zmínit poslední román Umberta Eca Pražský hřbitov z roku 2010 nebo výstavu Ladislava Kesnera v Moravské galerii v Brně Obrazy v mysli / Mysl v obrazech o rok později.)

Zipp připravil tentokrát poněkud postmodernější způsob zkoumání psychického stavu jedince i kolektivu, a to ve formě jakési experimentální farmy. Odloučeného místa, jehož pevné a přitom zcela časově i prostorově neurčité hranice nastavilo černé ostění celého prostoru. Farma je místem péče o rostliny i zvířectvo jako společný projekt skupiny lidí, kteří se vzdávají vlastní identity pro úspěšné splnění daného úkolu, tedy udržování samotného chodu místa. Všichni na sebe přijímají jednotné kolektivní masky. Práce je pak vyplněna volnočasovými aktivitami, vlastními, či v interakci s ostatními dobrovolnými či nedobrovolnými chovanci tohoto ústavu, a to nejčastěji formou hudební produkce. Krmení prasat se ovšem v souvislosti s celým provozem nabízí také jako poměrně příjemná kratochvíle. Realita života a fikce se pak odráží o levný plastik umělých rostlin, jejichž dvojrozměrná zobrazení po stěnách nakonec nesou mnohem silnější vazbu ke světu. Že jsou prasata v chlévu pouze projektována je pak už jen zdánlivým simulakrem.

Thomas Zipp propojuje komplexní scénografickou transformaci prostředí s performance, chcete-li hereckou participací, a nabízí tak návštěvníkovi Svitu možnost krátkodobého pobytu v místě, které může být. Jde o psychologickou laboratoř, jak výstavu popisuje kurátor výstavy Zdeněk Felix (právě i osobnost Zdeňka Felixe jaksi posiluje exkluzivitu celé výstavy), ve které je Thomas Zipp tzv. „psychonautem“, proplouvajícím mezi niternými lidskými psychickými pochody. Co při své odyseji odhaluje je samozřejmě až na nás, indicií je však nemálo. Nezbývá zkrátka než zažít.

Autor je výtvarný kritik a kurátor

______________________________________________________________
Thomas Zipp: Task Dependence of the Effect of Standards on the Perception of a Series of Objects / kurátor: Zdeněk Felix / SVIT Praha / 30. 11. 2013 – 18. 1. 2014
______________________________________________________________
foto: Tomáš Souček
 

Jen Kratochvil | Narozen 1986, působí jako nezávislý kurátor současného umění v Praze a ve Vídni. Spolupracuje s muzei i nezávislými výstavními prostory. Společně s Hynkem Altem vede ateliér Fotografie a nových médií na FAMU. Věnuje se převážně práci s médiem pohyblivého obrazu. V rámci vídeňské platformy Significant Other, kterou založil společně s architektkou a kurátorkou Laurou Amann, se zabývá ohledáváním hranic mezi uměním a architekturou.