Mimořádný cit pro tradiční hodnoty

Text Jiřího Pátka o výstavě Vojtěcha V. Slámy je - jak autor sám v úvodu naznačuje - více slovně nevyřčeným vzkazem kamarádovi než klasickou recenzí. Přesto, nebo možná právě proto, se v něm Pátkovi podařilo mezi řádky přiblížit Slámovu tvorbu v jejích drobných nuancích i s problémy, které si s sebou přináší, lépe, než by učinila klasická recenze.

Hned na začátku je třeba říct, že mám rád způsob, jakým Vojtěch Sláma fotografuje. Vždy jsem si myslel, že má talent a na tom se zatím nic nemění. Nechce se mi hluboce analyzovat, z čeho takové přesvědčení vyrostlo a jestli je k němu důvod. Respektive jestli to, že Slámu léta znám a byl jsem různými způsoby zainteresován v projektech, které realizoval, náhodou neotupuje moji profesionální soudnost… To není příprava pozice k obraně oblíbence, chci jen naznačit, že rozhodně nejsem objektivní kritik, takže následný text se dá brát spíš jako vzkaz Vojtěchu Slámovi, v němž se pokusím doříct to, co jsme v poslední době nebyli schopni prodiskutovat osobně. A samozřejmě, vynasnažím se být při tom vyvážený, jak se dnes pěkně říká… Dodám tedy, že pokud má náš vztah s Vojtou Slámou nějaký vývoj, tak mu už pěkně dlouho chybí drive. Minimálně v posledních několika letech je to z mé strany vlastně čekání na nové vzruchy. Pozitivní emoční náboj a vůbec celková vlídnost univerza, které Slámovy fotografie utvořily, musí dostat snad každého, kdo se nebojí připustit si myšlenku, že svět nemusí být tak divný, jak ho líčí ostatní umění a média. Přesto se mi zdá, že harmonie, která na obecné rovině ovládla recepci Slámových fotografií, je umrtvující. Rád bych se dočkal impulzů signalizujících novou kvalitu, která by nás donutila o Slámovi znovu přemýšlet a ne ho jenom navyklým způsobem konzumovat. Domnívám se, že to, co dělá, i to, jak to dělá, má svou hodnotu. Znám jen pár fotografů střední generace, na které pasuje slovník tradiční kunsthistorie bez toho, aniž by zněl jako prázdné fráze. Ano, bez ironie, Vojta Sláma je autor, který má za sebou konzistentní, vnitřně vyjasněné, poctivé a přitom živé dílo. Jaké postavení v něm má právě prezentovaný soubor Colorjoy? Má to být osvěžující exkurze? Nebo je to pokus o nastavení nového kurzu? To není příliš jasné.

Každopádně jeho výstavní podoba vzbudila u těch, kteří nepatří mezi Slámovy zapřisáhlé uctívače, trochu rozpaky.  Že se v hodnocení neshodnou příslušníci různých generací, je v zásadě normální. V případě Colorjoy se ale, myslím, ze záplavy fotografií zamotala hlava všem napříč spektrem. Starším hlavně z monumentálnosti a intenzity barev. Právě ty byly příčinou řečí o kýči. A samozřejmě se spekulovalo na čistě fotografické téma, že překlopit to, co umím v černobílé, do barvy, prostě nestačí. Sečtělejším chybělo ve způsobu instalace jasné členění a vnitřní vývoj. Autora by takové výroky asi nepotěšily, a to nejen proto, že kategorie, které jsou za těmito úsudky skryty, ovládají i jeho chápání fotografie, ale také proto, že je natolik pokorný, aby nebral názory diváků svých fotografií vážně. Nakonec jsou to často jeho učitelé a vůbec lidé, kterých si váží. Na druhou stranu je otázkou, zda podobné řeči nejsou jen dokladem naší neschopnosti opustit konvenční modernistickou logiku. Ať tak či onak, faktem je, že se způsobem instalace Colorjoy měly problém i mladší ročníky, drilované postmodernou. Zvyklé nenechat se rozhodit tím, že se s tradičními kategoriemi zachází poněkud neuctivě. Tady se nebylo prostě čeho chytit, ať jste na to šli odkudkoli.

Jednou z příčin těžké uchopitelnosti Colorjoy je zřejmě to, že nikdo z týmu řešícího koncepci výstavy nepomyslel na možnost, že výstavě by nemělo jít jen o barevné fotografie Vojtěcha Slámy, ale jaksi současně a neoddělitelně o fotografii jako takovou. Mnozí vědí a jiní třeba jen instinktivně tuší, jak je její situace rozháraná a kolik potenciálních nedorozumění z toho vyplývá. Ale abychom nebyli tak dramatičtí, věc se dá samozřejmě vidět i opačně. Fotografie zažívá na všech úrovních, umění nevyjímaje, nebývalou konjunkturu, což je ovšem, jako každý kvas, provázeno určitou neřízeností. Nemá cenu pořádat tu hloubkové rozbory, faktem ale je, že hranice tradičních uměleckých médií, včetně fotografie, jsou velmi nejasné a to by se samozřejmě mělo odrazit i ve způsobu jejich prezentace. Pokud kdysi vše okolo teorie a praxe začínalo a končilo u autora a pojmu fotografický obraz, dnes tato jednoznačnost chybí. To ale expozice Colorjoy nebere na vědomí.

Možná to bude znít paradoxně a cynicky, ale značná část toho, co je na ní diskutabilní, má své kořeny ve Slámově lásce k fotografii. Vojtěch Sláma je respektovaným, vystavovaným a prodávaným autorem mimo jiné také proto, že má mimořádný cit pro tradiční hodnoty. Citlivost oka, umělecká erudice a zručnost ruky z něj dělají fotografa disponujícího mistrovstvím, které cenily a o nějž usilovaly generace fotografů od piktorialismu k moderně. Jenže to nestačí! Jedna věc jsou fotografie a druhá jejich prezentace. Aby nedošlo k mýlce, nesnažím se tu navodit dojem, že tradice je vyhořelá a pro autora by bylo výhodnější udělat za ní tlustou čáru a vyrazit v ústrety současným trendům. Myslím si jen, že kategorie jako autor a fotografický obraz dnes obhájí svůj nárok na existenci daleko přesvědčivěji v poněkud pasivnější pozici reflektovaných veličin než v roli aktivních hybatelů uměleckých koncepcí. Možná by tedy, i v případě tak silné individuality jakou Sláma je, nebylo od věci poplácat tradici decentně po ramenou. Ukázat, že cítím potřebu definovat v poli, kde se děje tolik věcí, svou pozici. Nebo přesněji, že vůbec chápu relevantnost takového aktu. To není přece to samé co negace hodnot, které vyznávám…

Dovedu si, myslím, představit, jak zásadním rozhodnutím bylo pro Slámu ukázat veřejnosti své barevné fotografie. Pro umělce, který si udělal jméno na černobílé fotografii, zahrnuje takové rozhodnutí automaticky risk porovnávání obou modalit práce v rámci jakési „dvojjedinosti“ díla. A to, jak víme, mívá velmi různé výsledky. A nejen to, barevných fotografií, o kterých autoři nebo kurátoři tvrdí, že jsou subjektivními vizuálními deníky umělce, cirkulují světem tuny. Už to je proto podle mě dostatečný důvod k tomu očekávat, že toto autorovo „poprvé“ bude postaveno na nějakém sofistikovaném triku, který by povýšil barevnou férii na svébytný celek. Takové očekávání je, myslím, o to opodstatněnější, že se událost realizovala v instituci typu kunsthalle. Kde jinde by se mělo pracovat s dílem umělce střední generace způsobem, který reflektuje současný stav umění? Kde jinde by měla být nestálost současného diskurzu o umění zdrojem inspirace a nových koncepčních přístupů? Bohužel, expozice Colorjoy neměla evidentně větší ambici, než vyskládat na zdi co nejefektnější vizuální celky.

Říká se, že po bitvě je každý frajtr generálem. I proto si netroufnu trousit tu ex post návody na koncepční řešení výstavy. Nicméně není bez zajímavosti zmínit, že s většinou lidí, se kterými jsme se o instalaci bavili, jsme se shodli na tom, že k přesvědčivější prezentaci souboru Colorjoy by stačilo přiblížit koncepci výstavy v knize, která ji doprovází. Její jednoduchý design sedí Slámovým fotografiím o moc lépe než rozvržení do tří opticky nesourodých místností prvního patra Domu umění města Brna. Je to tím, že více respektuje charakter obrázků? Nebo tím, že to, co se v reálu nedá skoro uchodit, pojmete hravě několika pohledy? Těžko říct. Pokud s konečnou platností opustíme spekulace, že s fotografiemi šlo pracovat konceptuálně, a budeme o výstavě mluvit jako o prostorovém řešení, ukazuje Colorjoy, jak ošidná může být osvědčená a tolik populární metoda přizpůsobování formátu obrazu velikosti výstavní síně. Kdo zná Dům umění města Brna, mohl jako já získat pocit, že se dalo postupovat obráceně. Výstavě Colorjoy by bylo možná daleko lépe o patro níž, v menším a kompaktnějším prostoru Královy galerie. Samozřejmě za předpokladu, že by si její exponáty zachovaly intimitu kontaktu filmového políčka, k němuž odkazuje knižní prezentace souboru. Méně je někdy více.

Autor je kurátorem Moravské galerie v Brně

______________________________________________________________

Vojtěch V. Sláma: Colorjoy / kurátorka: Jana Vránová / Dům umění města Brna / Brno / 29. 11. – 12. 1. 2014