O umění, kritice a uhnutých kuriozitách

Konec předchozího a začátek nového roku je prostě časem ohlédnutí a hodnocení a ani já se jednomu takovému počinu nedokážu ubránit. Bude o současném umění, jeho reflexi a o označení současných děl - v souvislosti s Cenou Jindřicha Chalupeckého - za "přehlídku intelektuálně uhnutých kuriozit".

Ti, kdo čtou Artalk pravidelně, to asi tuší, avšak ani pro příležitostné návštěvníky stránek to možná nebude překvapením: nejčtenějším textem na tomto serveru se v loňském roce stal poměrně krátký příspěvek studentky dějin umění Kristýny Drápalové, který se týkal výstavy finalistů CJCH. Desítky komentářů děkujících autorce za přesný popis vlastních pocitů i příspěvků kritizujících přístup studentky, která nepochopila principy nejen současného, ale obecně moderního umění, se objevily nejen přímo pod textem, ale také na sociálních sítích.

Pustím se trochu na tenký led s pokusem o odhad, proč se právě tento text s takovou vlnou odezvy setkal; primárně u čtenářů, kteří s jeho obsahem souhlasí. V první řadě mezi čtené příspěvky patří ty, které se nějakým způsobem týkají obecně známých témat, jako je Národní galerie v Praze či Cena Jindřicha Chalupeckého, přičemž výstava finalistů ve Veletržním paláci obě tato témata vrchovatě naplňuje. Kromě toho, že každý má rád, když někdo potvrdí jeho vlastní názor, mohlo sehrát roli to, že text byl napsán krátce, čtivě a jednoduše, bez složitých obtížně rozklíčovatelných souvětí, bez odkazů na všeobecně neznámý kontext. Pak již jen stačila trocha štěstí, aby sněhová koule nabrala ten správný směr. Štěstí je jen muška zlatá, nicméně lze ovlivnit způsob komunikace při interpretování díla (pokud jej nechceme vysvětlit pouze úzkému okruhu kamarádů, u nichž víme, jaké je jejich sociálně kulturní zázemí i to, že se nás už jen z lásky k nám budou snažit pochopit).

Zůstaneme-li u letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého, povedlo se to z mého pohledu Anně Remešové, která v A2larmu, rozčílená nad otázkami reportérů ČT směřujícími k letošnímu vítězi CJCH Dominiku Langovi ("jak to, že východ a západ slunce v galerii vlastně nikdo nevidí?"), nastínila možnost interpretace Langova vítězného díla v souvislosti s kritikou institucí, a Ondřeji Chrobákovi. Ten na stránkách Art+Antiques zařazuje Langovu tvorbu (nejen) do historického kontextu, ať již při použití oslího můstku odkazujícího k požáru Veletržního paláce, nebo při zmínění připomínky, že pokrokové umění bývalo velmi často terčem kritiky a nepochopení svých současníků (jako příklad používá Chrobák Moneta).

Právě příklad s Claudem Monetem a označením pro impresionismus, které bylo - obdobně jako u řady nejen moderních hnutí, ale i velkých, historických slohů - původně hanlivé, by se ostatně dal použít i jako protiargument požadavku, který Kristýna Drápalová ve zmiňovaném textu klade na umění: a sice, že má být především krásné. Měřítka krásy jsou totiž velmi proměnlivá nejen individuálně, ale také v průběhu historie, a pokud se o ně chceme opírat, pak najdeme mnoho konkrétních příkladů, které dokazují, že krása dříve jako měřítko používána nabyla. Jak jinak si vysvětlit, proč se například lidé na začátku 17. století cítili pohoršeni kvůli údajnému nedostatku úcty ke světci na Caravaggiově obrazu Svatého Matouše? Kdyby byla jediným kritériem jeho hodnocení krása, proč musel malíř vytvářet novou variantu? Krása pro mě není překonaný relikt, jako spíše požadavek, který často bývá lidmi 21. století aplikovaný jako požadavek na umění dob minulých.

A zdá se mi, že autorka tímto argumentem tak trochu podrývá ostrou kritiku současného konceptuálního umění, kterou však obecně vítám. A obdobně, z mého pohledu trochu nešťastně, zachází Drápalová s historií umění ve druhém textu, který je odpovědí na reakce na zmíněnou kritiku. Staví zde na tom, že v průběhu 20. století se změnily především nároky na trvalost umění: "Umělci dřívějších staletí svá díla zpravidla vytvářeli s ohledem na věčnost. Někteří z nich i sebevědomě přiznávali, že si svým dílem staví pomník. Ale nešlo jen o ambice. Významní umělci v první řadě nešokovali..." Co jiného dělala ta nejpokrokovější díla (včetně zmíněného Caravaggia), než že své současníky (v dobrém či špatném) šokovala? A i když jsem sem tam nějakou přednášku vynechala, přesto se mi ze studia dějin umění vybavují informace, že mnohá díla v historii vznikala právě za účelem krátkodobého použití při konkrétní akci (například při významných svátcích liturgického roku, divadelních slavnostech).

Viděno pohledem do historie mi tedy připadá, že současné umění není kuriozitou, ale logickým a kontinuálním pokračovatelem předchozího dění. Na rozdíl od autora textu o portrétech Václava Havla si docela dobře dokážu představit, že by "na místě před prvním nádvořím Pražského hradu sochu Tomáše G. Masaryka nahradil videoart anebo pohyblivý, byť i povedený mobil". Až bude tato představa zažita mezi veřejností, skončí tím jedna z úloh Artalku. Do té doby se budeme snažit přinášet souhlasné i kritické příspěvky (byť by se neshodovaly s názorem redakce), snažit se o vzbuzení diskuze a hledat cesty, jak na kritiku reagovat a jak se naučit neházet všechno konceptuální umění (mezi nímž se i ty intelektuálně uhnuté kuriozity vyskytují) do jednoho pytle. Jenže, jak už nás historie nejednou poučila, on se mezitím objeví nějaký jiný Lang, který bude šokovat něčím dosud neakceptovatelným.

 

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.