Od Art do Zet

Martin Zet, ač v nejlepším věku muže (jakkoli je takové označení neadekvátní, protože vždy žijeme v naději, že „nejlepší léta“ teprve přijdou), spolu s Ivanem Mečlem připravil v Divus Pragerkabarettu vlastní retrospektivu. O reprezentativnosti této přehlídky, na níž můžeme shlédnout téměř kompletní soubor Zetovy video-tvorby i starší sochařské práce, svědčí už sám název: To nejhorší z Martina Zeta - Tvá zem Tě potřebuje.

Prezentace průřezu celou dosavadní tvorbou může být tedy radikálně interpretována jako umělcův akt „pohřbení se zaživa“, k čemuž odkazuje i titul znovu vydané, ovšem poprvé zveřejněné knihy (první vydání bylo údajně v roce 2006 zabaveno ihned po vytištění v celém nákladu) Sebevražda image. Sám Zet ale o doslovnosti takové sebevraždy pochybuje: „Ničit svůj image není nekonečný, ale nemožný úkol. Jen zase další past. Výsledkem je buď prostá změna, anebo, když člověk neustane, se právě boj s vlastním image stane pro něj charakteristickým, právě to bude jeho nový image.“ Člověk se nemůže celkově „přegumovat“, může se pouze neustále přepisovat. Přeměna a sebezpochybnění se tak zdají být mimořádně podstatnými pilíři Zetovy tvorby a života vůbec.

Pražská výstava v Divusu i znovuvydání knihy tak tedy můžeme vnímat jako moment sebereflexe i bilancování umělce, který vystavoval v nejrůznějších koutech světa, a vede ateliér videa na FaVU VUT v Brně (s přesvědčením, že umění nelze učit). Zet je tak trochu poustevník, provokatér, ironik, mystik, aforista, revolucionář, svým způsobem exhibicionista, ale taky táta od rodiny, učitel a především svérázný umělec. Dalo by se říct bytostný umělec, přitom ale na svojí „uměleckosti“ zřejmě příliš nelpí. Zdůrazňuje potřebu tolerance v umění i životě, uvědomuje si však i (vlastní) limity jejího rozšiřování.

Do výstavy vstupujeme vlastně anachronicky, nikoli od nejstarších artefaktů, nýbrž do místnosti věnované videím. Ta je rozdělená na dvě poloviny, které jsou vůči sobě zrcadlově uspořádané (projekce naproti sobě na čelních zdech) a rozdělené středovou zdí. Z obou jejích stran je připraveno sezení – nestejné sedací soupravy, obě značně opotřebované, jedna včetně konferenčního stolku. Tento itinerář (možná z majetku umělce, možná z nábytkového second-handu, možná nalezený) narušuje galerijní neutralitu, přitom ale nevytváří příliš domácí prostředí, do nějž bychom takový nábytek běžně situovali. Mnohem spíš navozuje v daném prostoru asociaci se squaty nebo společenskými místnostmi v ubytovnách pro dělníky apod. Pocit útulnosti tedy zcela jistě nezprostředkovává. Celkově je použití daného sedacího zařízení svým způsobem zneklidňující a divák si ani nemůže být jistý, jestli se jedná o účelovou instalaci nebo prostě čistě funkční prvek, který byl vybrán náhodně podle toho, co zrovna bylo k dispozici. Ať tak či onak, má vzniklá situace zvláštní atmosféru, která vlastně velmi dobře ladí se Zetovými videi.

Jejich projekce není automatická, nýbrž je založená na výběru samotného diváka. V obou promítacích částech je kus od sedaček umístěn jukebox, který nabízí několik desítek videí. Na obou jukeboxech je identická sestava videí, při „střetu“ dvou diváků na obou stranách, ale může dojít k jejich neopakovatelné mixáži. Zahrnují spektrum od 90. let po současnost, přičemž nejstarší video je z roku 1972 (Mladý mistr) a zachycuje mladého Zeta pracujícího na portrétní bustě. Divák si tedy sám zvolí video, spustí ho a jde se posadit, aby se na něj podíval. Některá videa mají jen pár vteřin, jiná ale i desítky minut (Má vlast, Manželčin sen ad.). Vzniká tak nepravidelný rytmus, v němž divák střídavě vstává, aby vybral a spustil další video a opět usedá. Na jednu stranu je to tak trochu iritující, možná škodolibé, podle mě jde ale o důmyslný způsob, jak diváka aktivizovat, zapojit a udržet jeho pozornost, což by v případě smyčky za sebou jdoucích videí bylo v takovém množství asi nemožné. Celková délka všech videí byla několik hodin, mechanismus vlastního výběru, ale opravdu fungoval tak, že člověka vtáhl a i nepříliš trpělivý divák videoartu jako jsem já, vydržel hrát tuto hru hodně dlouho. K tomu samozřejmě přispívají i často používané „ikonické“ názvy jako Bůh, Satan, Duše, Smrt, Touha, Sen, Art, Revoluce atd. Je zřejmé, že Zet se neostýchá použití těchto „silných slov“, samotná videa ale rozhodně neslouží jako jejich ilustrace, je v nich humor i kritika.

Zet tak připravil jakousi mediatéku, neseřadil jí ovšem chronologicky nýbrž abecedně. Divák tedy není veden cestou evolučního „sledování vývoje“, ale spíš se mu ukazují jisté typy forem, spektrum témat i celková bohatost Zetovy tvorby podtržená umělcovou hrou s různými fonty v úvodních titulcích. Video-zátiší, záznamy akcí, gagy, promluvy, videa z cest, vizuální hříčky i z původního kontextu vytržené konceptuální práce (např. Sekunda, Minuta, Hodina). Ticho střídají videa s téměř invazivní zvukovou stopou. Nemá smysl se zde rozepisovat o obecné povaze Zetovy tvorby, která reflektuje otázky politiky, sociálních jistot, nezaměstnanosti, globalizace, ekologie, občanské angažovanosti, náboženství, duchovního rozměru světa, ale i trapnost, nadsázku nebo „jenom“ vizualitu světa kolem nás. Zdůraznit bych však chtěla velmi vydařenou konstrukci situace, ve které se divák k videím dostává a která má podle mě sama uměleckou kvalitu.

Ve vedlejším sále s ochozem jsou vystaveny Zetovy sochařské práce. Pro jejich instalaci byly odkryty části podlahy, pod níž se skrývá prázdný prostor a pevnější betonový základ. Některé sochy z těchto zemljanek ční jako stély, jiné uvidíme jen při pohledu dolů. Jsou to převážně kamenné, abstrahované sochy nasvícené bodovými reflektory, takže jejich sestava působí trochu jako v etnografickém muzeu nebo muzeu starověkého umění. Koneckonců mají poměrně archetypální charakter. Musím přiznat, že jsem si u některých z nich nebyla nejdřív vůbec jistá, jestli se nejedná o ready-mades, sochy vzniklé za bývalého režimu pro veřejný prostor ve „zlatých časech“ slavného čtyřprocentního zákona o financování veřejných zakázek. Tato nejistota je však příznačná, protože ukazuje, jak nesouměřitelně působí na první pohled tato kapitola Zetovy tvorby vůči té současné. Aby ale nikdo nezůstal na pochybách, je v kavárně k vidění video dokumentující instalaci soch a v rohu je vystavena dokumentace zahrnující katalogy Zetových výstav, pohlednice nebo autorské knížky, čímž nejen potvrzuje Zetovo autorství soch, ale doplňuje celou výstavu o další důležitou rovinu jeho tvorby, jíž je psaní. Celkově navíc tento koutek s „archiváliemi“ umocňuje retrospektivní ráz výstavy.

Ač Zetova tvorba (s výjimkou té sochařské) většinou nehraje na prvoplánový estetický účinek (ve smyslu cool designu, líbivosti) a spíš vyvolává dojem spontaneity a DIY, výstava v Pragerkaberettu je ukázkou té nejlepší možné práce s daným prostorem, kde se zejména tradiční média nevystavují vůbec snadno. Tento negalerijní prostor má totiž schopnost vystavená díla degradovat a ubíjet. V případě Zetovy výstavy ale došlo k plynulému propojení obou těchto složek. Poněkud neutěšené vstupní prostory se stěnou z nažloutlého vlnitého sklolaminátu, sejmuté stropní desky s odhaleným podhledem (které mimochodem dobře korespondují s částečně rozebranou podlahou pro umístění soch), kavárenské sezení... To vše může pro výstavu znamenat pohromu. Zde je to ale naopak a celé to společně funguje a přináší to nezaměnitelnou atmosféru.

Vytvořit vlastní retrospektivu by mohlo být vnímáno jako sebekanonizace, jak už ale bylo řečeno v úvodu, v Zetově případě je to spíš naopak. Představuje průřez svou tvorbou a sám tento široký výběr označuje jako „to nejhorší“. Je to jistě řečeno poněkud s nadsázkou, celý název výstavy ale vlastně vyznívá v kontextu Zetových poznámek ambivalentně. Píše: „Je dobré být špatný, když chceš být nesmrtelný! Ale my v české historii nemáme nikoho tak dostatečně špatného, aby se s ním dalo pracovat v celosvětovém měřítku.“ Smysl těchto vět je opět spíš ironicky kritický, když je však vztáhneme na titul pražské výstavy, můžeme ho interpretovat následovně: tvá země tě potřebuje jako špatného – to nejhorší z Martina Zeta tedy poslouží nejlépe. Tím nejhorším k nesmrtelnosti! Umělec je na to svoje „nejhorší“ nakonec hrdý. To už je ale opravdu spíše hra se slovy (která má jistým způsobem souznít s kontradikcemi v Zetových vlastních prohlášeních a tvorbě). Dle mého názoru samozřejmě výstava v Divusu nebyla „tím nejhorším z Martina Zeta“, ale naopak velmi dobře zkomponovanou výstavou inspirativního a jedinečného umělce.

Autorka studuje Teorii a dějiny umění na UMPRUM

______________________________________________________________

Martin Zet: To nejhorší z Martina Zeta - Tvá zem tě potřebuje / Divus / Praha / 5. 9. - 26. 10. 2013