Gentlemanovo pozdní odpoledne
2. 10. 2013Recenze
Galerie Svit nabízí další ze zajímavých skupinových projektů. Výstava Majetek ušlechtilého muže je interakcí tří různorodých osobností, konverzací, sahající v tomto případě až na onen svět. Spirálovitě nás zavádí do pavučiny úžasu, radosti a melancholie zároveň.
V posledních letech je zřejmý výstavní trend, v němž převládají muzejní a archivální expozice (za všechny jmenujme například současnou centrální pavilon na benátském bienále, koncipovaný jako univerzální muzeum lidského vědění, nedávnou výstavu Rosemarie Trockel v londýnské Serpentine Gallery či z českých Archiv Júliuse Kollera v Tranzitdisplay). Majetek ušlechtilého muže však za použití podobných strategií jakoby hovořil odlišným jazykem.
Oním ušlechtilým mužem – gentlemanem z názvu je Brit Reginald Alan Westaway (1928 – 2008), amatérský umělec a vědec, s nímž, lépe řečeno s jeho pozůstalostí, se autor výstavy Nathaniel Lee-Jones setkal náhodou v rámci své londýnské antikvární praxe. Lee-Jones zakoupil celou Westawayovu pozůstalost a k její výstavní prezentaci přizval umělce Dirka Bella, jenž ji doplnil drobnými uměleckými instalacemi.
Podstatu výstavního konceptu osvětluje spíše anglický název výstavy, tedy Property of a gentleman, kterýžto termín, jak nám objasňuje doprovodný text, se v anglicky mluvících zemích užívá v aukčních síních k označení položek z pozůstalosti. Westawaye však spíše než „ušlechtilý“ charakterizovaly jiné pojmy: podivín, shromažďovatel, přírodovědec, umělec, pozorovatel, hudební skladatel. Místní outsider, nuzák, oděný v tisíckrát spravovaných šatech a žijící osaměle v domě svých rodičů. Jak však podotýká Lee-Jones, k zálibám gentlemana patřilo právě studium přírodních věd, zájem o klasickou hudbu a divadlo, komponování, malba a kresba.
Expozice samotná je fascinující. Nalezneme zde nepřeberné množství artefaktů – kresby, studie aktů, fotografie vlastní i archivní, náčrtky z pozorování rostlin a živočichů, výstřižky z novin a časopisů, hliněné sošky, desítky krabiček a obalů s neznámými a překvapivými obsahy, bizarní hudební nástroje, jejichž konstrukcí se Westaway zabýval. To vše v nás vyvolává pocit horroru vacui, obsesivní potřeby shromažďovat a zaznamenávat, horečně mapovat fascinující okolní svět, do nějž já sám příliš nezapadám. Při všem tom obrovském množství předmětů však převládá pocit, že všechen „majetek“ není ani tak hodnotou fyzickou, jako spíše duchovní.
Výstava je jak osobitým dialogem, tak souzněním osobních monologů. Dialogem, v němž má hlavní slovo RAW, ale díky ostatním dvěma se do nich můžeme zaposlouchat. Westawayovy artefakty jsou projekcí vizí a snů ostatních dvou, možností návratu do nevinnosti a mládí. Lee-Jones, Westaway (jehož jméno Jones zkracuje písmeny RAW, což je shodou okolností také anglický výraz pro syrový, drsný či hrubý) a Bell fungují jako partneři v rozhovoru, kde každý přispívá svou formou jazyka a vyjádření.
Plynutí času a splynutí osobností vystihuje Bellova nástěnná sentence I- IMe -Time, tři slova vyjadřující propojení persony a času, slova vycházející jedno ze druhého stejně jako se tři muži propojují do jednotné trojice.
Zásahy Dirka Bella jsou citlivé, zcela v intencích vyznění Westawayových artefaktů, s nimiž by mohly být zaměněny. Instalace ze sešitých potahů deštníků korespondují se spravovanými oděvy, kresby se mísí navzájem, stejně jako fotografické práce. Bellovy velkoformátové snímky, vytvořené pomocí camery obscury, zobrazují paralelně ke studiím mladých chlapců (k některým pozicím si Westaway stál sám modelem) samotného Lee-Jonese, oblečeného ve Westawayových šatech (jaké to je, obléct si neprané šaty mrtvého neznámého člověka?). Jonesova fascinace Westawayem je nakažlivá, dostává se pod kůži, dráždí. Možná tím, že osobnost ušlechtilého muže R.A.W. nedokážeme spolehlivě zařadit; označit jej za amatéra či naivního umělce se zdá nedostatečné, stejně jako nazvání renesančním člověkem nadsazené.
Expozice z pozůstalosti gentlemana rozehrává různé struny pocitů, od melancholie, ohromení, nevinné radosti až k mementu mori. Tři dělají společnost, jak praví latinské přísloví, a společnost těchto tří mužů je nadmíru uspokojivá.
Kateřina Štroblová | Kateřina Štroblová je kurátorka a teoretička současného umění. Působí jako asistentka na Katedře teorie a dějin umění Fakulty umění Ostravské univerzity a jako kurátorka galerie GAFU.
