555 + 5: Lang

Čtvrtým místem zastavení putujícího doprovodného programu Ceny Jindřicha Chalupeckého se staly České Budějovice. Dominik Lang se zde neprezentoval jen prostřednictvím modulu který akce všech pěti finalistů sjednocuje, ale také na samostatné výstavě, jenž mu uspořádal tamní Dům umění. Ta se ve výsledku, jak uvádí v následujícím textu Zdeněk Brdek, stala pro diváky atraktivnější, než samostatný doprovodný program. Posledním finalistou je Vácalv Magid, který se představí 5. 10. v Plzni.

Na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II. se v současnosti nacházejí dva umělecké objekty, jež jsou součástí doznívající letní akce Umění ve městě. Jedná se o šiškovitou ocelovou rozhlednu Čestmíra Sušky a žraločí ploutev vynořující se z hladiny dlažby od Jaroslava Chramosty. Ve středu 11. září k nim přibyl další neobvyklý předmět, a sice prezentační modul připomínající lešení, který letos pro doprovodné programy využívají finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého. Po Praze, Brně a Ostravě totiž v Českých Budějovicích pokračovala popularizační doprovodná akce 555, navázaná tentokrát na výstavu Dominika Langa.

Úvodním bodem programu, který v modulu začal před polednem, byla prezentace pro školy. Její autor a zároveň průvodce Ondřej Horák přiblížil dějiny CJCh a vybrané laureáty, zatímco zúčastněné mladé publikum mělo za úkol vyplnit kvíz, jenž se týkal skutečností obsažených v Horákově promluvě. Menší problémy působila skutečnost, že obrazovka s prezentací nebyla vždy dobře viditelná kvůli proměnlivě slunnému počasí. S každou skupinou průvodce také zašel do vedle stojícího Domu umění, aby krátce okomentoval Langovo dílo přichystané na večerní vernisáž.

Následovala poměrně dlouhá proluka, jež měla být původně vyplněna programem zapojujícím lidi ve výkonu trestu z nedalekého vězení Krajského soudu. Organizátoři akce 555 měli v úmyslu vtáhnout do události příslušníky sociálně odloučené skupiny, podobně jako se v Ostravě zapojili obyvatelé ulice Přednádraží. Představitelé příslušné instituce však na poslední chvíli nevydali potřebné povolení k účasti vězňů a v časové tísni se již nepodařilo zařídit náhradu. Další ze zajímavých nápadů tak zůstal nerealizován kvůli neochotě českobudějovických oficiálních orgánů – připomeňme např. dubnový zákaz uskutečnit jednu z projekcí fotografického festivalu Fotojatka na sídlišti Máj.

Po čtvrté hodině odpolední se už u prezentačního modelu, který Dominik Lang pojednal jako zmenšeninu výstavního prostoru Domu umění (neboť prostor samotný se rozhodl pomocí své instalace výrazně proměnit), začali shromažďovat zájemci o avizovanou diskuzi. Jejím tématem bylo „jaký smysl mají umělecká ocenění pro jejich laureáty?“, což nepůsobilo v porovnání s pražskou otázkou „proč tak málo rozumíme současnému umění?“ či brněnským „proč patří umění do veřejného prostoru?“ příliš atraktivně. Odpověď na tázání po smyslu uměleckých ocenění se vlastně dala poměrně snadno předvídat. Debaty se zúčastnili moderátor Ondřej Horák a Lenka Lindaurová za organizátory CJCh, dále pak Michal Škoda (ředitel Domu umění), Martin Mazanec (kurátor aktuální Langovy výstavy v Domě umění), Dominik Lang (potřetí nominovaný na CJCh) a Eva Koťátková (vítězka CJCh z roku 2007). Kromě nich by se účastníci z řad veřejnosti, kteří absolvovali celou diskuzi, dali spočítat na prstech jedné ruky, několik kolemjdoucích se zastavilo aspoň na pár minut. Čím si vysvětlit tento nezájem o prezentaci tak prestižní akce, jakou CJCh bezesporu je?

Z následné diskuze implicitně vyplynulo, že pro aktéry výtvarné scény je tato otázka v podstatě variantou obecnějšího problému, jímž je celkový nezájem veřejnosti o současné umění. Toto postesknutí samozřejmě nemohlo scházet, stává se oblíbenou rétorickou figurou většiny debat týkajících se výtvarného umění přítomnosti. Osobně se domnívám, že pramalý zájem o českobudějovickou část 555 mohl být způsoben nepříliš přitažlivým tématem debaty (klíčovou otázkou je podle mě spíše ta týkající se nesrozumitelnosti dnešního umění), také informací přímo na místě mohlo být více. Nezasvěcený kolemjdoucí nemusel vůbec pochopit, čeho je svědkem – přitom by stačila nějaká informační tabule se základní anotací. Je rovněž pravdou, že místní publikum si teprve zvyká na podobné akce popularizující umění, což dosvědčují např. nevalné účasti na komentovaných prohlídkách v Alšově jihočeské galerii.

V úvodu diskuze hovořila Lenka Lindaurová o vzniku a historii CJCh, konstatováno též bylo, že v porovnání s významem ostatních evropských uměleckých cen (Turner Prize, Prix Marcel-Duchamp, Preis der Nationalgalerie für junge Kunst) se CJCh může porovnávat patrně pouze se slovenskou Cenou Oskára Čepana, s níž ostatně spolupracuje. Prostřednictvím Martina Mazance a Dominika Langa, kteří patří ke spoluzakladatelům, bylo představeno ocenění udělované starším tvůrcům Umělec má cenu. Krátce byly okomentovány i další ceny fungující v České republice, jako jsou Cena Václava Chada, Cena Michala Ranného, Cena Vladimíra Boudníka, Cena kritiky za mladou malbu, cena Výtvarná naděje nebo zaniklá Cena 333 Národní galerie.

Jak bylo naznačeno, debatující se očekávatelně shodli na tom, že oceňování umělců má smysl, neboť představuje podporu a zviditelnění pro současné umění jako celek. Slouží také jako jistý orientační bod pro veřejnost, média a zahraniční zájemce. Poukázáno bylo však na to, že hodnota ocenění v očích ostatních se odvíjí jednak od jejich obeznámenosti s výtvarným uměním, jednak od složení odborné poroty, která by měla garantovat kvalitu oceněných tvůrců. Jako určitá forma ocenění byla zmíněna i účast na benátském bienále, což potvrdili Eva Koťátková a Dominik Lang, kteří na něm již vystavovali. Na otázku z publika, zda může ocenění působit také nějakým negativním způsobem, uvedla Koťátková jen to, že udělení prestižní ceny pociťovala jako závazek vzhledem ke své budoucí tvorbě. Podle všech diskutujících je komunita pohybující se na české výtvarné scéně tak malá a soudržná, že pro případnou soutěživost či řevnivost způsobenou oceňováním není místo.

V debatě, do níž zasahovala radniční zvonkohra a rozjaření fanoušci hokejového Motoru, zazněl rovněž lehký povzdech nad srovnáním CJCh s její literární obdobou, totiž cenou Magnesia Litera, která se těší poněkud větší pozornosti široké veřejnosti, což se odráží i na prodejnosti oceněných knih. U laureátů CJCh se naproti tomu nejspíš nedá mluvit o radikálním nárůstu návštěvnosti jejich výstav. Porovnání obou cen a jejich kontextů ovšem vypovídá o rozdílech na literární a výtvarné scéně. Zdá se totiž, že strategie organizátorů dotyčných ocenění se poměrně odlišují; Magnesií Literou bývají zpravidla zviditelňovány knihy, které vykazují jak uměleckou či odbornou úroveň, tak jistou čtenářskou přístupnost. Tyto tituly pak mají šanci oslovit docela široké spektrum čtenářů, ale jejich kvalita někdy vyvolává pochybnosti u elitních představitelů scény. CJCh si naopak díky náročnosti poroty a kvalitě laureátů udržuje v komunitě vysokou respektovanost, nicméně oceňovaní tvůrci právě kvůli své exkluzivnosti zůstávají pro většinové publikum málo srozumitelní, a tudíž se jim nedostává větší odezvy. Znovu se mi tak otázka vstřícnosti dnešního umění směrem k běžným divákům (tedy non-insiderům) jeví jako kruciální.

Závěrečným bodem středečního programu pak byla podvečerní vernisáž výstavy Dominika Langa v Domě umění, která potrvá až do 11. října. Instalace se nazývá Procházení zdí a, jak už to u Langa bývá zvykem, reaguje na konkrétní výstavní prostor. Proměňuje jej, respektive jeho vnímání, pomocí obří soustavy nakupených geometrických tvarů a rafinovaně umístěných zrcadel. Tvary obalují středový stavební prvek, který za normálních okolností rozděluje prostor do pěti menších místností. Tím, že Lang zakryl středové zdi uměleckým dílem, nechal ony zdi vlastně zmizet a vytvořil iluzi jedné velké místnosti. Oproti odpolednímu programu dorazilo na vernisáž velké množství (především mladých) návštěvníků, neboť Dům umění si během svého soustavného působení dokázal vybudovat poměrně věrné publikum, jež se vernisáží pravidelně účastní. Nakonec tak snad ani příliš nevadí, že českobudějovičtí nevěnovali velkou pozornost odpolední debatě, protože o samotné umění zájem jeví – soudě aspoň podle návštěvnosti vernisáže.

Autor je literární historik

_________________________________________________________

foto: archiv CJCH

______________________________________________________________
5 finalistů 5 měst 5 míst (doprovodný program Ceny Jindřicha Chalupeckého): Dominik Lang / autor koncepce: Ondřej Horák / České Budějovice / 11. 9. 2013
 

Zdeněk Brdek | Narozen 1982, vystudoval na Jihočeské univerzitě učitelství češtiny a výtvarné výchovy, poté absolvoval doktorské studium dějin novější české literatury. Kromě literárněvědných odborných statí uveřejňuje příležitostně též publicistické texty věnující se především literatuře a výtvarnému umění, a to v médiích tištěných (Tvar, jihočeská MF Dnes, Milk & Honey) i elektronických (Artalk.cz, Kulturní noviny).