Sochař, který nebyl

Jak adekvátně prezentovat tvorbu umělce, z jehož práce se nezachovalo více než zlomek? Před tímto úkolem stanuli tvůrci výstavy „Zdeněk Dvořák (1897-1943): zapomenutý abstrakcionista“, která se do 15. září odehrává v pražském letohrádku Hvězda. Vznikla coby doprovod knižní monografie souběžně vydané u nakladatelství Arbor Vitae. Její autorka Hana Rousová se domnívá, že tvorba málo známého sochaře činného převážně mezi válkami je natolik výjimečná, že si zaslouží být oprášena, přičemž stranou nenechává ani jeho lidský osud.

Nefigurativní reliéf / kolem 1936 / foto, nezvěstné

Zájem Hany Rousové o Dvořáka se datuje již do druhé půle osmdesátých let, kdy jej představila v rámci důležité výstavy Linie/barva/tvar konané r. 1988 v GHMP. Nedávný nález autorovy pozůstalosti v Památníku národního písemnictví ale pomohl k získání dalších informací o něm a o jeho díle. Titulek tohoto článku, parafrázující název jedné z kapitol monografie, je nadsazený jen zdánlivě. Dvořák v uměleckohistorickém povědomí takřka nebyl, vyjma pár encyklopedických hesel a prací Rousové. I během života vystavoval poskrovnu a veřejně se v umělecké sféře téměř neangažoval.

Jeho umělecká činnost se ubírala po dvou kolejích, které rozlišuje i Rousová v katalogovém soupisu díla. Celoživotně rozvíjená figurativní linie Dvořákovy práce ze značné části sloužila k obživě. Oscilovala mezi civilismem a popisnějším pojetím. Druhou − zde vyzdvihovanou − stránku jeho tvorby představovala abstrahující a abstraktní plastika. Ta je akcentovaná i vzhledem ke kurátorčině dlouhodobému zájmu o tuto oblast.

Abstrakci se Dvořák začal stále více přibližovat od počátku 30 let. Impulsem se stalo setkání s úzkým okruhem malířů rozvíjejících abstraktní tvarosloví uvnitř početného Sdružení výtvarníků. Snaha o sblížení Sdružení výtvarníků s pařížskou Abstraction-Création v podobě výstavy iniciované několika abstrakcionisty však vedla k roztržce s tradicionalisty, která vyústila vystoupením abstrakcionistů ze skupiny. Tou dobou vytvářel Dvořák silně abstrahované, ale stále figurativní plastiky (jejich pozdější názvy odhalují žánrový námět: Trampové, Tři zpívající, Žebračka, Milenci). Kolem r. 1932 však vznikla série 10 studií ke zřejmě neuskutečněným reliéfům, které Rousová řadí k tomu nejlepšímu nejen z Dvořákovy ale i z dobové tvorby (i proto jejich kvalitní reprinty naleznete vsazeny doprostřed monografie). Cyklus se v rámci sochařovy práce jeví výlučný původním geometrickým tvaroslovím, ačkoli obecně tendoval k organickým formám. Ty jsou vlastní převážné části jeho abstraktních reliéfů. Markantní vliv na ně měl blízký kontakt s malíři Františkem Foltýnem, Jiřím Jelínkem a jimi pěstovanou podobou biomorfní abstrakce. V potaz je třeba brát i obeznámenost, jinak poměrně neinformovaného autora, s prací Hanse Arpa z počátku 30. let, jejíž reprodukce byla v pozůstalosti nalezena.

Tři zpívající (Tři) / současná rekonstrukce (původně 1931)

Následnou skupinovou platformou se Dvořákovi, Jelínkovi a několika dalším ze Sdružení výtvarníků stal šířeji koncipovaný Spolek pracovníků v umění a vědě Purkyně, kde se pohybovali mj. v blízkosti Jana Patočky nebo Víta Obrtela. Spolek převzal v roce 1933 vydávání časopisu Kvart, na jehož stránkách se Dvořákovi naskytla jedna z mála příležitostí svá díla otiskovat. Činnost Sdružení Purkyně vyústila po několika letech ve Výstavu Skupiny Kvart (1935). Její neúspěch však zapříčinil, že dotyční umělci abstrakci opustili, pouze Dvořák se jí věnoval dál, byť jen privátně. Právě malé kresby, v nichž po roce 1936 smiřuje organickou abstrakci a figuraci ve volné soše, patří k nenápadným, ale pozoruhodným dílům, která mohou naznačovat, kudy by se jeho práce ubírala nebýt předčasné smrti. Překvapivou odbočkou je užité umění, do jehož navrhování se pustil kvůli obživě kolem roku 1940. Např. návrhy lamp, v nichž transponoval abstrakci do užitného předmětu, představují zajímavý příspěvek k poznání dobového vztahu volného umění a designu.

Vzhledem k torzovitě dochovanému Dvořákově dílu výstava přináší vedle originálů i dobové fotografické reprodukce a několik rekonstrukcí vybraných sochařských prací. Vznikly na základě fotografií či skic a přes veškerá úskalí takovéhoto postupu působí takřka autenticky.

Jeden z celkem pěti oddílů výstavy představuje soubor plastických karikatur z poloviny 30. let. Terčem se stali převážně představitelé tehdejší vlády – Dvořák se do nich ovšem strefoval velmi měkce, jak dosvědčuje i zájem jednoho z ministrů o koupi. Než o zesměšnění šlo spíše o inovaci portrétního žánru, nutno říci velmi povedenou. S ministerskými hlavami se mu podařilo proniknout i na stránky Pestrého týdne, kde byl vedle nich publikován drobný rozhovor, jediný za jeho kariéru. Většina z dochované série jsou sádrové odlitky studií. Ty Rousová staví pro jejich expresivitu nad finální verze. Přesto se nelze ubránit dojmu, že právě dokončené exempláře se setkávají s podobou svých předloh výstižněji než studie. Okolnosti Dvořáka podnítily, aby se ke karikatuře vrátil ještě jednou, jak ukazuje drobná, tentokrát už pro osobní účely pořízená kresba zesměšňující Hitlerův vzhled.

Studie k reliéfu / kolem 1932 / přírodní uhel, papír

Právě druhá světová válka do Dvořákova života zasáhla fatálně. Nenápadný autoportrét zkraje výstavy z 20. let by snadno unikl pozornosti, nebýt zvláštní umíněnosti v Dvořákově výrazu. Tu lze chápat coby předpoklad odvahy, s níž se zařadil k účastníkům protinacistického odboje. Rekonstrukce jeho angažmá a osudu v řadách Klubu umělců a Národního výboru revoluční inteligence, které vedly až k zatčení a smrti v Osvětimi, tvoří výraznou část výstavy i monografie. Portréty spoluvězňů (mj. Julia Fučíka) nebo bizarní narozeninové blahopřání dozorci tvoří emotivně silný závěr bolestivě korunovaný úryvky ze starostlivých dopisů adresovaných t. č. již mrtvému Dvořákovi sestrou Miladou. Dvořák i jeho manželka židovského původu zahynuli v Osvětimi roku 1943.

Vzhledem ke zmiňované neúplnosti dochované tvorby by mohly vyvstat pochybnosti, zda je rekapitulace Dvořákovy tvorby vůbec divácky atraktivní. Chudé výstavy se ale netřeba obávat, vznikla kvalitní prezentace výsledků odborné práce, Dvořákovy monografie. I problematickou členitost prostor letohrádku autoři instalace vhodně zvládli. Oproti výstavě má publikace pochopitelně výhodu v možnosti dokládání hlubších informací a souvislostí, ale ani doprovodné texty výstavy nejsou zvlášť reduktivní. Škoda grafické úpravy monografie, která mohla být smělejší. Práce Hany Rousové doplnila historii o další jméno, bohužel však hrozí, že výstava konaná v době prázdnin a na kraji Prahy zůstane stranou zájmu. Dovolím si tedy připojit obligátní pobídku k navýsost příjemnému výletu do obory Hvězda.

______________________________________________________________
Zdeněk Dvořák (1897-1943): zapomenutý abstrakcionista  / kurátorka: Hana Rousová / Památník národního písemnictví: Letohrádek Hvězda / Praha / 6. 6. - 15. 9. 2013

______________________________________________________________

foto: Petra Hajská a PNP