Nesnadný běh na dlouhou trať

Nový samostatný výstavní prostor v pražském DOXu, nazvaný p.s., určený mladší umělecké generaci, zahájil svůj provoz výstavou Štafeta Ivety Pilařové. Za Pilařovou stojí silný příběh mladého člověka, jenž se musí potýkat s vlastním tělem, se zákeřnou nemocí, která jej omezuje, znehybňuje a pomalu ale jistě upoutává na invalidní vozík, díky čemuž může být čtena i jako doplňující projekt k další aktuální doxovské výstavě Postiženi normalitou, která obsáhlým způsobem zpracovává téma fyzických a mentálních handicapů.

Z hlediska lidského i umělecko-kritického vyvolává autorčino postavení potřebu zvláštního přístupu, pracujícího s hlubokými emocemi jako soucit a lítost; jakoby se slušelo posuzovat dílo nemocného člověka jen skrze prizma daného tématu. Umění Ivety Pilařové však tuto tendenci úspěšně boří. Autorka nevyužívá svůj handicap k vytváření umělecké situace, ale svůj umělecký potenciál ke zpracování životního tématu. Pilařová hledá v limitech vlastního těla hranice pro tvorbu bez limitu.

Výstava Štafeta je retrospektivním výběrem děl Ivety Pilařové, nejstarší díla jsou datována již rokem 1996, kdy autorka studovala na pražské VŠUP v ateliérech keramiky a posléze alternativních technik. Je uceleným průřezem nesnadnou životní etapou, vyjádřenou pomocí široké škály médií – Pilařová vytváří objekty, kresby i videa.

Právě kresby zde reprezentují nejstarší práce. Kresba je ideální technika pro rychlé zachycení okamžiku, prchavého trvání určité situace. Pilařová zaznamenává momentky z procházek po městě, jednoduchou expresivní linkou vtiskává do skic vjemy z nemocničních a rehabilitačních oddělení. Pochyby a obavy ze svého těla, jež vydrží méně než ostatní. Pásem kreseb zaplnila i spodní část vstupní chodby – jakoby nutila diváka se sehnout, zakusit a přiblížit se nepřirozené pozici, pozici, z níž člověk na vozíku vnímá deformovanou perspektivu.

Autorčino zaujetí objektem jistě souvisí s autorčinou původní orientací na keramiku. Vedle té vytvářela také drobné sošky i z jiných materiálů, například z vosku. Specifickou skupinu autorských objektů Ivety Pilařové tvoří předměty určené k praktickému používání v reálném životě či vzniklé z potřeby „zlidštit“ pomůcky běžně užívané. Tyto předměty, spíše dokreslující autorčiny tvůrčí aktivity, vznikaly primárně z praktické potřeby takovéto věci vlastnit a z důvodu jejich nedostatku či úplné absence na trhu. Patří k nim například speciální dámské urologické kalhoty či hole v reflexních barvách, součást projektu Být viděn. Tento sponzorovaný projekt zaměřený na zlepšení situace vnímání handicapovaných ve společnosti existuje ve více médiích, například ve formě propagačního videa naznačujícího, jak by mohlo vypadat praktické využití reflexních holí třeba v hromadné dopravě. Toto video je – chtělo by se říci bohužel – také zařazeno do výstavy, a poněkud narušuje jinak silný a jednotný koncept exhibice. Na vernisáži běželo ve dvou verzích, jednou bez a podruhé se zvukem. V „němé“ verzi si divák mohl při pohledu na nezájem lidí v tramvajích, jež ignorují přistoupivší slečny s holí, konstruovat příběh o bezohlednosti a ignoraci a následné katarzi, po shlédnutí filmu se zvukem se však dostavilo zklamání, neboť se ukázalo, že se jedná propagační video grantového projektu, objasňující smysl a funkci daného předmětu bez jakékoli hlubší výpovědi.

Pocity bezmoci a izolovanosti tak spíše postřehneme ve výmluvné instalaci Domácí vězení, spojení cyklu maleb pohledu z okna a jejich protějšků v podobě zachycení stejné situace pomocí videa. Svět venku plyne, po ulici chodí lidé, přijíždějí auta, v noci živý ruch utichá, aby další den začal nanovo. Jen pozorovatel z jednoho a téhož okna je znehybněn a nucen jen se dívat a zaznamenávat. Podobný úhel pohledu, jaksi „zvenku“ je patrný v mnoha dílech Ivety Pilařové. Jakoby autorka vystupovala ze své tělesné schránky a dívala se na svůj svět cizíma očima, proto, aby nám jej mohla lépe zprostředkovat.

Paralelou k výše zmíněným věcem denní potřeby je svět ostatních uměleckých objektů Pilařové. Na první pohled hravé artefakty se v druhém plánu stávají mediátorem emocí a komunikace. Autorka se vrací ke vzpomínkám na dětství; pytlíky na přezůvky pověšené na háčcích označuje známými obrázky (pamatujeme si, co jsme měli za značku ve školce?), rodinná moudra a „hlášky“ zvěčňuje pomocí výšivek, jejichž subtilní dekorativnost tradičních motivů prudce kontrastuje se sděleními, jež jsou s nimi spojena.

Soubor keramických sošek Sláva, už je sníh je jakýmsi spojovacím můstkem ztracených obrazů dětských let k objektům, jež se znovu dotýkají reálného života. Radostný dětský pokřik a vidina zimních radovánek se transformuje do soutěžních disciplín olympijských her, oblasti aktivního pohybu a vrcholového sportu. Všechny rozesmáté obličeje figurek bobařů, lyžařů a bruslařů patří autorce, jež se stylizací do profesionálních závodníků jakoby vysmívá sama sobě.

V současné tvorbě Ivety Pilařové můžeme sledovat náznaky nového přístupu k tématu, jemný posun od vyrovnávání se s nemocí a těžkostmi těla k vyrovnávání se se situacemi, jež s nimi následně souvisí. Pro Pilařovou je to nyní zejména téma dětí. Na jedné straně je to reflexe nelehké situace nemožnosti mít děti vlastní. Na druhé straně se autorka obrací k dětem jako bytostem, jež vnímají jakékoli odlišnosti jiným způsobem, přirozeněji a mnohdy tolerantněji než dospělí, a v rámci hry je dokáží zcela opomenout. Působivý je v tomto ohledu protiklad videa, ve kterém děti dovádějí s ortézami a invalidním vozíkem jako s pomůckami na hraní a dětských hraček – koníků, jejichž základ tvoří berle.

Díky autorčině nesmírné sociální citlivosti a schopnosti silné umělecké výpovědi zanechá každá její výstava hlubokou stopu a nejinak je to i v tomto případě, kdy máme navíc možnost vidět její díla ve větším souboru. Můžeme se zde stát diváky a fanoušky velkého závodu, v němž Iveta vždy sama sobě předává štafetový kolík, povzbuzuje se do další etapy, jejíž cíl je ale v nedohlednu; je to běh na dlouhou, celoživotní trať.

______________________________________________________________
Iveta Pilařová: Štafeta / kurátorka: Markéta Stará / Centrum současného umění DOX/ Praha / 3. 7. – 29. 8. 2013
______________________________________________________________
foto: DOX – Jan Slavík

 

Kateřina Štroblová | Kateřina Štroblová je kurátorka a teoretička současného umění. Působí jako asistentka na Katedře teorie a dějin umění Fakulty umění Ostravské univerzity a jako kurátorka galerie GAFU.