Hotel Praha nebyl prohlášen za chráněnou památku a bude zbořen

Dne 25. února 2013 podala skupina teoretiků, architektů, umělců a památkářů, zastoupená Milenou Bartlovou a Pavlem Karousem, podnět k prohlášení Hotelu Praha v Praze 6 – Dejvicích za nemovitou kulturní památku. Dne 11. června 2013 rozhodlo Ministerstvo kultury ČR o tom, že řízení k prohlášení za kulturní památku vůbec nezahájí. I nadále jsme přesvědčeni, že proto dojde ke ztrátě jedinečné historické památky i uměleckého díla nadčasových architektonických a uměleckých hodnot, které by mělo být zachováno. Argumentaci MKČR pro nezahájení řízení považujeme za neuspokojivou. V několika bodech by se měla stát podnětem k odborné diskusi. Jsme totiž přesvědčeni, že návrhů na památkovou ochranu uměleckých a architektonických děl druhé poloviny 20. století bude rychle a výrazně přibývat. Proto zde chceme uvést některé skutečnosti, jež se nám jeví důležité.

V době, kdy byl podnět podáván, byla stavební podstata Hotelu Praha téměř v intaktním stavu. Jako významný podpůrný argument pro přiznání památkové hodnoty podnět konstatoval, že se uvnitř nacházela řada uměleckých děl, zejména mimořádných osvětlovacích těles, asi 20% původního mobiliáře; některé prostory byly zcela nedotčené, např. kinosál nebo vstupní hala. Hotel tedy reprezentoval unikátní celostní či komplexní umělecké dílo.

Ministerstvo kultury bylo spolu s podnětem informováno, že (tehdejší, nyní již bývalý) majitel, firma Maraflex, chystá vyklizení veškerého vnitřního zařízení hotelu a následnou demolici stavby. Správní řád, kterým se proces prohlašování za kulturní památku řídí, MK nařizuje, aby jednalo bezodkladně. Správní řád rovněž nařizuje správnímu orgánu zahájit řízení do 30 dnů; pokud jsou potřebná vyjádření dalších orgánů, pak do 60 dnů. Ani jedno se nestalo. Smysl zahájení řízení spočívá právě v tom, aby vlastník nemohl s objektem až do rozhodnutí nakládat, zejména provádět nevratné kroky. Ministerstvo má samozřejmě plné právo v průběhu řízení neshledat dostatečné důvody pro prohlášení a řízení ukončit, jakékoli nakládání s objektem však může pokračovat až poté. Ministerstvo zároveň nese za své rozhodnutí plnou zodpovědnost.

V tomtéž stavu byl hotel i v době, kdy své podklady zpracovávalo územní pracoviště Národního památkového ústavu, jehož odborná regionální komise dokonce navrhla rozšíření památkové ochrany nad rozsah navržený v podnětu. Na konci května zasedala odborná komise MKČR pro kulturní památky, která prohlášení rovněž doporučila. Protože však stále nebylo zahájeno žádné správní řízení, mohl (bývalý) majitel s objektem nakládat dle svého uvážení. Počátkem června, tedy více než 90 dní po podání podnětu, byl hotel zcela vyklizen. Teprve potom jej ohledali pracovníci Odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy, takže jejich stanovisko vyznívá rozpačitě a spíše negativně. Vnitřní vybavení bylo sice z objektu začátkem června vystěhováno, avšak dle dostupných informací je stále ve vlastnictví (bývalého) majitele. Ten dokonce zahájil s několika muzejními institucemi jednání o převzetí těchto movitých památek do jejich sbírek. Domníváme se tedy, že pokud by byl Hotel Praha prohlášen za nemovitou kulturní památku, bylo by velmi snadné dochovaný mobiliář a umělecká díla do interiérů navrátit.

Ministerstvo shledalo podnět jako neopodstatněný z následujících důvodů:

1. Jde o urbanisticky předimenzovanou stavbu, která nerespektuje meziválečný regulační plán vilové čtvrti Hanspaulka. Domníváme se však, že nelze hodnotit jako hlavní kritérium architektonického díla samotné zadání. Navíc ostatní soutěžní návrhy počítaly s výškovými stavbami, které by celou čtvrť zcela znehodnotily. Naopak je třeba vyzvednout snahu architektů, aby takto kapacitní stavba byla pro okolí co nejméně rušivým elementem. Tým architektů posunul stavbu níže do svahu, severní fasáda nebránila pohledovým osám, a zároveň dbali o to, aby objekt nebyl z vilové čtvrti nikdy vidět celý. MK samo chápe potřebu odlišit problematické zadání od samotné architektonické realizace, když konstatuje, že „autoři si mimořádně důvtipně (…) poradili s problematickým zadáním.“

Na druhou stranu v tomto bodě vidíme významné pozitivum celého procesu: předpokládáme, že tato kritéria, tedy nekompromisní požadavek úcty k územnímu plánu, detailu drobné historické zástavby atd., budou stejně razantně prosazována v případě sporných novostaveb.

2. Stavba postrádá „významný pozitivní ohlas v české i zahraniční literatuře, a to minimálně v evropském měřítku“. V podnětu byly popsány důvody absence dobové odborné reflexe, které se však MK rozhodlo nezohlednit: v době stavby se jednalo o utajený projekt, jehož prezentace byla politicky nežádoucí.

Žádná z poválečných staveb, které již jsou v ČR kulturními památkami, nebyla významně reflektována odborným tiskem na světové úrovni. Pokud by aspoň evropská proslulost měla být kritériem památkové ochrany, pak z českých realizací druhé poloviny 20. století by zřejmě obstál jen vysílač na Ještědu. Je ostatně obecně známo, že reflexe uměleckých a architektonických děl v odborné literatuře může být v řadě případů velmi komplikovaná: jako příklad uveďme třeba brněnský hotel International, který byl v dobovém tisku dokonce hodnocen negativně. Považujeme proto za nezbytné, aby se o tomto kritériu vedla odborná diskuse.

3. Naopak kritérium příkladnosti realizace, rozvoje či pochycení významné architektonické myšlenky nebo směru v evropském kontextu objekt naplňuje. Jeho řešení je v tuzemském prostředí zcela neopakovatelná, stejně jako krajinné, v určitých ohledech až organické tvarosloví.

4. Požadavek intaktnosti vnitřního vybavení již splněn není, dílo už netvoří celostní umělecký komplex. Tato hodnota však v době podání podnětu i v době hodnocení regionální komisí NPÚ naplňována byla, a jak jsme výše popsali, MK ČR nevyužilo dostupných zákonných prostředků k jejímu zachování.

Současný systém státní ochrany památek však nic jako ochranu komplexního uměleckého celku nezná: ochrana se vztahuje buď pouze na movité památky, nebo nemovité památky, výjimečně paralelně na obojí. Vnitřní vybavení tedy bylo podpůrným argumentem, formálně vzato však nemělo být součástí hodnocení podnětu, který navrhoval pouze ochranu nemovitých památek. Také o této otázce by se měla vést kvalifikovaná diskuse.

V neposlední řadě považujeme za potřebné upozornit na časovou souslednost. Rozhodnutí je datováno 11. června 2013, 12. června oznámila ministryně kultury Alena Hanáková svou rezignaci ke konci měsíce. MKČR tedy vydalo své rozhodnutí v době, kdy ministryně odstupuje, a není tudíž nikdo, kdo by za rozhodnutí nesl politickou i odbornou odpovědnost. 13. června 2013 bylo oznámeno odkoupení Hotelu Praha skupinou PPF a s ním související změna předpokládaných novostaveb na uvolněném pozemku (nikoli bytové domy, ale areál soukromé školy); týž den ovládla mediální prostor kauza policejního vyšetřování a zatýkání státních úředníků, která měla za následek pád vlády. Od rána 14. června probíhají v areálu Hotelu Praha práce spojené s demolicí.

V Praze 18. června 2013

Milena Bartlová, Pavel Karous, Ladislav Zikmund-Lender

______________________________________________________________
Vyjádření MKČR