Instituce uklidňující kontinuity

Autor rozhovoru s nově nastupujícím ředitelem instituce typu Muzea umění Olomouc je povětšinou hnán touhou zaujmout čtenáře sérií otázek, jež by poodhalily třecí plochy mezi starým a novým vedením. Touží nachytat nového ředitele při nedostatečné argumentaci v otázkách budoucích cílů, či dohnat ho k pomluvě bývalého vedení. I já, ještě v okamžiku kdy jsem vstupoval do kanceláře současného ředitele olomouckého Muzea umění, jsem byl takto vybaveným autorem. Trvalo to hodinu a půl, abych nabyl absolutní jistoty, že zde žádné třecí plochy neexistují. Na pozadí Sýkorových plošných linií a prostorových siločar Malichových jsem v té útulné kanceláři vstoupil do mocného proudu kontinuity, která byla dlouho budována stále se rozrůstajícím týmem lidí kolem bývalého ředitele muzea Pavla Zatloukala a nic na její síle a stabilitě pravděpodobně nezmění ani instalace Zatloukalova blízkého spolupracovníka Michala Soukupa novým ředitelem. A tak s pocitem vyrovnaného klidu a lehkou obavou, zda to všechno nevyzní tak trochu „nudně“, zde předkládám to nejpodstatnější, co zaznělo během tohoto neskandálního a nekontroverzního rozhovoru.

Michla Soukup, ředitel Muzea umění Olomouc

Středoevropské forum Olomouc se stává klíčovým bodem Vašeho programu. Proč nová architektonická soutěž? Nelíbí se vám Šépkova architektura, či je pro vás důležitá negativní reakce občanů? My si myslíme, že projekt takového významu nesmí zůstat nedokončen. Jeho velkou devizou je ten fakt, že by to měla být instituce středoevropského formátu, překračující hranice České republiky. Momentálně jsme v intenzivním jednání s ministerstvem a to nás ujistilo, že hodlají projekt i nadále podporovat, neboť se jim jeví jako velmi zajímavý.

Co se týče reakcí veřejnosti, problém Středoevropského fora je, že když se projekt připravoval, staly se v celém procesu dvě poměrně nešťastné věci, jež nakonec značně ovlivnily reakce olomouckých občanů. Jednak to byl ten fakt, přestože jsme velmi stáli o širokou architektonickou soutěž, která by přesahovala hranice České republiky, komora architektů to neumožnila. A protože součástí předkládané žádosti o dotace musel být architektonický návrh, rozhodli jsme se angažovat Jana Šépku. Ten se v Olomouci podílel již na rekonstrukci Horního náměstí, ale hlavně na Arcidiecézním muzeu a má tak, jako jeden z mála českých architektů, zkušenost s propojováním současné a historické architektury. Vytvořil velmi originální koncepci, která se ovšem setkala u části Olomoučanů s odporem.

Proto všechno si myslím, že by bylo pro regulérnost a průhlednost celého procesu lepší, kdyby byla vypsána nová architektonická soutěž. A to bez ohledu na to, že se mi Šépkův projekt zdá dobrý. Architekt Šépka by se navíc mohl soutěže zúčastnit také a třeba ji, a tentokrát již nezpochybnitelně, vyhrát.

Druhou nešťastnou událostí pak byl proces kolem výkupu pozemků. My, jako muzeum umění, jsme na celou akci neměli žádný vliv. O výkup poslední z parcel se celou dobu staralo město a to nakonec dojednalo možnost, že tento pozemek bude vyměněn za renesanční Edelmannův palác z olomouckého Horního náměstí. Podmínkou však bylo, že muzeum uspěje s žádostí o dotaci z Integračního operačního programu. Výměna se nakonec neuskutečnila, ale celá akce vyvolala u občanů Olomouce silné negativní reakce, které se obrátily proti Středoevropskému foru.

Měla výstava na téma kontroverzních zásahů galerijních a muzejních komplexů do městské zástavby historických měst, která v roce 2012 proběhla ve vaší instituci, nějaký dopad na veřejnou diskuzi? Tu výstavu jsme vytvořili zčásti také pro nás samotné, jako určitou formu zpětné vazby. Vybírali jsme takové kulturní instituce, které by svojí novostavbou vnikaly do historické zástavby, podobně jako je tomu v našem případě, přičemž nejblíže k naší situaci je z prezentovaných staveb asi Caixa Forum v Madridu od J. Herzoga a P. de Meurona.

Mínění veřejnosti můžeme, podle mého názoru, změnit především my jako instituce. Jde o to pracovat tak, aby se o nás lidé dozvěděli, aby se s muzeem umění identifikovali jako s něčím, kam budou rádi a často chodit, jako s něčím co symbolizuje Olomouc a na co budou hrdí. Co budou doporučovat lidem, kteří se do Olomouce chystají, a co se jim bude s Olomoucí automaticky spojovat. Částečně se to ostatně již povedlo v případě Arcidiecézního muzea. Lidé si už uvědomují, a to zejména díky konfrontacím se zahraničními návštěvníky, že tento objekt je něco velmi kvalitního a specifického, co by ve svém prostředí mělo rádo každé evropské město.

Jak si vysvětlujete, že veřejnost prakticky nikdy k reakci nevyprovokují nudné stavby. A to i přes fakt, že právě ony - sice nenápadně, ale zato soustavně, zmrtvují veřejný prostor daleko více než stavby kontroverzní. Jsem přesvědčen, že velký vliv na tento stav má izolovanost socialistické éry, kdy lidé přišli o nadhled a přišli o kontakt s podobou kvalitní současné světové architektury. V Olomouci je navíc situace ovlivněna jednou konkrétní negativní zkušeností a to stavbou normalizačního Prioru. Byl to násilný zásah do jádra historického města, jehož nepatřičnost byla ještě zvýrazněna jeho umístěním vedle jedné z nejcennějších památek olomoucké gotické architektury, kostela sv. Mořice. A ten byl přímo zneuctěn umístěním zásobovací části Prioru směrem této stavbě. U Středoevropského fora je zdá se také problém použitý materiál, neboť lidé ještě stále nepovažují beton - a zvláště v tak obrovské mase, za ušlechtilý materiál.

Obecným problémem české společnosti je také ta skutečnost, že zatím neexistuje přesvědčení o potřebě vzniku nových budov kulturních institucí. Částečně se to daří v případě knihoven, ale u muzeí a galerií je to stále velký problém. My už jsme v 90. letech, kdy jsme se začali specializovat na sbírání moderního a současného umění, věděli, že se bez nové budovy, kde by se dalo vystavit toto umění, neobejdeme. Objekty, které často dosahují značných rozměrů, se v historických budovách, kam byly v dobách socialismu umísťovány městské výstavní instituce, prostě vystavit nedají. To co je v západní Evropě přirozené, že existuje síť budov, které tyto nároky splňují, u nás neexistuje.

Jaký je Váš názor na současný trend dosazovat do vedení uměleckých institucí specialisty na ekonomii, kteří s oborem nemají nic společného. Nějak automaticky se předpokládá, že díky svým manažerským a ekonomickým schopnostem učiní z dané instituce prosperující „podnik“. Mimochodem, když už jsme u této tématiky, jaká bude Vaše manažerská strategie? Osobně jsem přesvědčen, že pro vedení takovéto instituce, je odborné umělecko-historické vzdělání výhodou. Je vždy lepší, když se můžete odborně spolupodílet na chodu muzea, než když je ředitelem pouze ekonom. Další přijatelnou variantou je pak spolupráce ředitele historika umění a manažera, který se soustředí na ekonomiku instituce.

Co se týče mého manažerského přístupu, myslím si, že je vlastně jedno vedete-li firmu nebo muzeum, důležité je, abyste dokázal lidi motivovat ke koncepční práci. A ta zde již dlouhodobě probíhá v týmech, které se systematicky věnují určitým vymezeným oblastem. Prakticky zde není žádný důvod, aby došlo k nějakým razantním změnám. Spravujeme obrovské sbírky, které jsou postupně badatelsky zpracovávány a ve vhodný čas prezentovány formou výstavních projektů. Velkou výhodou je v současnosti to, že pracovníci mají ze své práce konkrétní výstupy ve formě výstav, katalogů, recenzí a ohlasu od návštěvníků. To v normalizačních letech neexistovalo a bylo to velmi frustrující.

Jakým způsobem probíhá v Muzeu umění Olomouc vytváření koncepce výstav? V tomto smyslu je naše činnost už od 90. let, kdy tato koncepce vznikla, rozdělena na dvě jasně definované linie. První se týká starého umění, a druhá středoevropského umění 20. a 21. stol. Co se týče první linie, tak přes to, že Olomouc je historické město s bohatými sbírkami starého umění, byla tato skutečnost za socialismu systematicky popírána. Proto jsme se s ředitelem Zatloukalem soustředili na systematické zpracování a prezentaci tohoto fondu, který se ještě rozrostl v okamžiku, kdy byla uzavřena výjimečná dohoda s arcibiskupstvím o správě jejich unikátních sbírek.

Druhá linie zaměřená na středoevropské moderní a současné umění je svým rozsahem a zaměřením naprosto jedinečná. Je to téma, které je velmi opomíjené a nám se za ta dlouhá léta podařilo vytvořit ucelený soubor prací, kterému nyní chybí pouze místo, kde by mohl být důstojně prezentován. A tím místem bude Středoevropské forum.

Existuje u nás či ve světě nějaká instituce, která by vám byla vzorem? Myslím, že olomoucké Muzeum umění je svým zaměřením natolik specifické, že snad ani není s kým se srovnávat. Jedná se o propojení státní instituce s církevními sbírkami, kdy je velký důraz kladen na badatelskou činnost, restaurování uměleckých děl a posléze jejich kvalitní prezentaci. V případě zahraničních církevních institucí obecně platí, že si umělecká díla prezentují samy a to poměrně rigidním způsobem – tedy prostřednictvím dlouhodobě neměnných stálých expozic, jimž navíc není věnována náležitá badatelská pozornost. A právě v tom je náš přístup naprosto odlišný a myslím si, že jedinečný.

V průběhu působení zde v muzeu jste pracoval také jako kurátor. Jakou roli zastáváte při výstavách – snažíte se spíše vnutit výtvarníkovi svoji koncepci, nebo pouze korigujete jeho nápady? Velmi záleží na tom, na jaké výstavě pracujete. Pokud se jedná o výtvarníky, kteří již nežijí je situace ohledně vytváření koncepce jasná – je na mě. U žijících výtvarníků je to pak individuální záležitost. Když jsem nedávno připravoval výstavu Františka Skály, bylo to tak, že Skála měl velmi přesnou představu, jak bude jeho výstava vypadat a nenechal si do toho moc mluvit. Rozhodl se například, že v Olomouci nechce velký gramofon, že už byl na předchozích výstavách. Nakonec jsem ho ale přesvědčil, že ne všichni diváci, kteří přijdou do Olomouce, viděli předchozí výstavy a že gramofon zde být prostě musí. To jsem ale nevěděl, jaké komplikace tento můj zásah do koncepce výstavy to způsobí. Při stěhování jsme totiž zjistili, že desku neprostrčíme ani tím největším otvorem, který tady máme. A tak jsme museli řezat okno.

Úplně odlišnou kurátorskou zkušeností je pro mne současná spolupráce s Magdalénou Jetelovou, která svoje výstavy zpravidla nedělá jako retrospektivy, ale jako konkrétní projekt pro konkrétní prostor. Je tomu tak i v Olomouci a pro mne to znamená být v zajímavé roli jakéhosi konzultanta spolutvůrce.

______________________________________________________________

Jako doprovodné fotografie byly použity snímky z instalace Magdaleny Jetelové v Muzeu umění Olomouc