Monumentální terapie uměním

Umění Krzysztofa Wodiczka se dá těžko přehlédnout. Původem polský umělec přivádí k životu fasády významných staveb a nechává je hovořit o lidských traumatech. Hrdinové jeho velkoplošných projekcí žijí za okrajem většiny, čelí nerovnému zacházení nebo si nesou bolestné šrámy z minulosti. Jejich výpovědi dovedou přimět i netečné kolemjdoucí, aby upřeli svou pozornost na tíživá témata, od nichž svůj zrak možná obvykle odvrací. Autorova retrospektiva chce otevřít oči českým divákům.

I za bílého dne může průčelí radnice v belgickém Mechelenu připomínat tvář. Když se v místech, kde by budova měla oči, objevily v září loňského roku oči lidské, začal se na náměstí navzdory pozdní hodině srocovat dav zvědavců. Oči byly větší něž měsíc v úplňku, který se lhostejně kulatil vedle věže, a možná příliš tmavé na to, aby patřily rodilému Belgičanovi. „Se svým mužem tu žiji jedenáct let. Jedenáct let pracuje v myčce za dvacet eur na den. Jsme tu nezákonně a podle toho se k nám chovají,“ pronášela majitelka černých zorniček lámanou angličtinou s indickým přízvukem. Čím víc odhalovala strasti svého uprchlického života, tím se stupňovala zoufalost v jejím hlase. „I ten, kdo žije nezákonně, přece potřebuje nějak žít! Jsem člověk, ne někdo nezákonný! Co to vůbec je, nezákonný? Co je vůbec člověk?,“ vyvolávala do tmy směrem k anonymnímu davu. Její pohled byl pevný, naléhavý – a když se setkal s pohledem diváka, snad i obviňující.

U kolébky Krzysztofa Wodiczka, jehož dílo se právě představuje na dvou patrech Centra DOX, stály tři sudičky. Jedna ho obdařila duší umělce, díky druhé se mohl prosadit v oblasti kritického designu a třetí mu dala do vínku podobné zanícení pro lidskoprávní témata, jaká zaměstnávají komisaře v Organizaci spojených národů nebo pořadatele festivalu Jeden svět. Projekcí podobných té v Mechelenu uspořádal Wodizcko po celém světě již přes osm desítek. Ve městech, která navštěvuje, vytahuje z pod povrchu palčivé problémy. Natáčí si zpovědi lidí, kteří jsou ochotní o nich hovořit a obnažit svou bolest, a po dobu několika týdnů je promítá na místech, které nelze minout – na fasádách důležitých institucí, pomníků, knihoven, muzeí, podniků a jiných symbolů města. Pomocí speciálního filmovacího rozhraní dovede zaznamenat celou postavu zpovědníka, ale i vybraný zlomek jeho těla. Sdělený příběh tak často doprovázejí sugestivní záběry rukou, úst nebo očí, které k divákům promlouvají svou vlastní, hypnotickou znakovou řečí.

Umělce, který vyrůstal v sověty okupovaném Polsku a v americkém prostředí byl sám napůl cizincem, zajímá vztah člověka k vlastní identitě a napětí mezi normálností a jinakostí. Svými projekcemi oživuje apatické fasády místních monumentů, aby sloužily lidem jako kritické nástroje, a dovoluje divákům vstupovat do průběhu akce. V Mechelenu se průčelí radnice stalo audiovizuálním komunikačním prostředkem pro přistěhovalce a uprchlíky, v New Yorku nechal bronzovou sochu Abrahama Lincolna promlouvat hlasy traumatizovaných válečných veteránů a v mexické Tijuaně promítal na kulovitou budovu místního kina tváře žen, které se staly obětí domácího násilí nebo šikany v zaměstnání.

Speciálně pro holešovickou galerii vznikla instalace, jejíž název propůjčil jméno celé výstavě. Wodiczkovu uměleckou angažovanost dráždila v Česku romská otázka, a tak se projekt Out/Insideři inspiroval loňskými nepokoji v oblasti Šluknovského výběžku, kam ultrapravicové skupiny vyrazily na demonstrační tažení proti romské komunitě. Před divákem stojí ve své muzeální svatosti busty postav z českých dějin, nedotknutelné symboly naší kulturní identity. Jejich sádrově bílé tváře rozsvěcují promítané obličeje romských dětí, které svérázně líčí průběh prožitých útoků. „Přišli sem a začali hulákat: ‚Cikáni do práce! Vraťte nám dávky!‘“ popisuje černooká dívka s blyštící se čelenkou ve vlasech, zatímco se její tvář prolíná s netečným výrazem Boženy Němcové. „Chtěl bych říct bílým i hnědým, aby se nebili, neflusali na sebe, drželi mír, lásku a sex,“ pronáší rošťácký chlapec promítaný na sochu „tatíčka“ Masaryka, načež propukne v hurónský smích a pustí se do zpěvu. Šluknovské děti v člověku nezanechají tak silnou emoční stopu jako příběhy, které Wodizcko posbíral ve světě, jejich neobratně artikulované projevy jsou však působivé svou neučesaností, bezprostředností a naivní upřímností.

Wodiczkova díla burcují svědomí. Kužel reflektoru míří do míst, kam se nikdo nechce dívat. Stejně tak inspirují příběhy lidí, kteří si nevybrali život, jaký žijí, ale nestali se jeho oběťmi – sami se diví, kde se v nich bere síla vzepřít se ráně nebo nutkání oplácet prožité křivdy stejnou mincí. Ale přes všechny atributy, které Wodiczko sdílí s kandidáty na Nobelovu cenu míru, je varšavský rodák v první řadě umělcem. Sdělení jeho děl putují po přímé dráze do divákovy hlavy právě proto, že jejich autor dbal na působivou estetickou strategii. Dalo by se říci, že Wodiczko pokračuje v tradici avantgardních umělců, kteří věřili ve schopnost umění měnit život. I jeho umění má moc zasahovat do života – těch, kdo v něm vystupují, i těch, kdo jenom procházeli kolem.

Kateřina Hanáčková

______________________________________________________________

Krzysztof Wodiczko: OUT/INSIDE(RS) / kurátoři: Krzysztof Wodiczko, Jaroslav Anděl / DOX / Praha / 22. 2. - 6. 5. 2013