Galerie v baťovském areálu

Na prvního máje se ve Zlíně po letech příprav otevřou veřejnosti budovy 14 a 15 tamního baťovského areálu, do nichž se přestěhovala zlínská galerie, muzeum a knihovna. Rozhovor s Václavem Mílkem, ředitelem Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, nejen o nových prostorách, ale také o nové stálé expozici či tom, co bude s prostory stávajícími.

Kdy se začalo jednat o přesunu Krajské galerie výtvarného umění do prostor v bývalém továrním areálu Baťových závodů? Tato otázka je živá už od samého založení galerie, protože už umístění v Domě umění bylo vnímáno jako určité provizorium, ale aktivněji se o ní mluví od 90. let. Myšlenka, že by se mělo jednat konkrétně o 14. a 15. budovu továrního areálu se zrodila v prvním desetiletí 21. století.

A jak dlouho galerie v Domě umění sídlila? Od roku 1957. Galerie byla založena o pár roků dříve a první výstavní prostora se kupodivu nacházela v Kroměříži na zámku − ale jenom na chvíli − pak se adaptovaly prostory pro galerie tady v Domě umění. V roce 1960 přibylo ještě druhé patro zlínského zámku. V letech 2004 až 2008 byla zpracována vyhledávací studie týkající se toho, kde by se nové sídlo galerie mohlo nacházet. Uvažovalo se o několika místech ve Zlíně, nakonec z toho vyšly ty dvě zmiňované budovy v továrním areálu. Původní návrh počítal s tím, že v budově číslo 14 bude galerie a v patnáctce bude sídlit knihovna. To by znamenalo opravdu velký nárůst plochy pro galerii, což my bychom pochopitelně uvítali, ale politicky se to ukázalo neúnosné.

O jak velkou plochu by se konkrétně jednalo? Jedno patro má 1650 m2 a těch pater v jedné budově je 5. To celé by měla galerie, zatímco nyní – v Domě umění a na zámku, zabírá zhruba šestkrát menší prostor, i když ono se to vždy nedá přepočítávat na metry čtvereční. Něco jiného jsou metry čtvereční v otevřeném industriálním prostoru a něco jiného metry čtvereční třeba v takové staré budově jako je zámek, kde jsou malé místnosti a tím pádem relativně více instalačních ploch v poměru k ploše podlahy.

Takže návrh, že by měla celou budovu pouze galerie, neprošel. Z toho usuzuji, že se o ni budete s někým dělit. Budeme se o ni dělit s Muzeem jihovýchodní Moravy, které opustí své dosavadní působiště na zámku a své detašované pracoviště, takzvané Muzeum obuvi, které se nachází v bývalé vstupní bráně do areálu Svit. Ale jiné prostory − třeba hrad Malenovice − jim zůstanou, z těch tří institucí, které budou nově v továrním areálu sídlit, se tam pouze galerie stěhuje úplně kompletně.

Uvažuje se o tom, co bude s prostory, které opustíte? Město, majitel zámku i Domu umění, se snažilo vyvolat veřejnou diskusi, proběhlo několik setkání s občany, na kterých se však v podstatě nedošlo k jasnému výsledku. Ale panuje jakási shoda, že by měly být využívány pro kulturní účely. Možná je to dáno tím, že pro komerční využití se ani jedna z těch budov příliš nehodí. To se týká Domu umění, zámku i budovy, kde sídlí knihovna. Najednou bude mít město 3 prázdné prostory, pro které hledá nové využití. Myslím si, že v případě Domu umění je to nejjasnější. Je to jedna z nejvýznamnějších památek ve Zlíně, která byla postavena jako memoriální stavba − památník Tomáše Bati − je to snad jediná budova ve Zlíně, která nebyla striktně utilitární, je to vlastně spíš socha než budova. Z toho důvodu, když byla v 50. letech přeměněna na Dům umění, sídlo pro filharmonii a galerii, muselo být nejprve vybudováno zázemí v podobě dvou přístavků, kde jsou toalety a šatny. Díky tomu může budova fungovat ke svému stávajícímu účelu. Má-li se v budoucnu rekonstruovat do původní podoby, znamená to, že se tyto přístavky zbourají a budova bude opět v uvozovkách nepoužitelná. A může fungovat zase jen jako něco na způsob památníku. V případě této budovy jsou právě nejsilnější hlasy, volající po její původní podobě. Ono moc jiných možností neexistuje a lidé, kteří jsou zastánci rekonstrukce, mají jasnou představu − na rozdíl od různých návrhů, které se objevují v souvislosti se zámkem nebo s knihovnou. Ty tak jasné nejsou, i když v poslední době i tohle téma získává konkrétnější obrysy.

Já bych se ještě vrátila k těm novým prostorám. Při rekonstrukci šlo jen o jejich opravu, nebo i bylo rovnou myšleno i na nový účel? Proběhla architektonická soutěž, v jejímž zadání bylo uvedeno, že se má jednat o sídlo tří institucí – galerie, knihovny a muzea. Bylo tam specifikované, jaké prostory galerie potřebuje: výstavní síně, depozitář, kancelářské prostory, prostory pro veřejnost…

To znamená, že jste rovnou počítali i s takovými prostory jako je kavárna, zázemí pro lektory, přednáškový sál? Ano, to tam všechno je. Máme připraveny dvě místnosti pro animační programy, které se budou nacházet přímo v rámci výstavních prostor. Celé jedno patro bude zabírat stálá expozice, v níž máme větší edukační místnost oddělenou od výstavy jen prosklenými příčkami. A i v prostorách pro krátkodobé výstavy ve vstupním patře se nachází komfortní zázemí pro lektory.

Zmínil jsi stálou expozici. Jakým způsobem jste postupovali při jejím koncipování? Expozice bude rozdělena na dvě části, přičemž ta větší a stálejší bude věnovaná hlavně baťovskému Zlínu, respektive tomu, co po sobě zanechal na poli umění, architektury a designu v širokém smyslu. Expozice tedy začíná přehlídkou toho, co se obecně nazývá zlínskou architekturou a od toho se rozbíhají různá podtémata, v nichž se například prezentuje české umění 1. poloviny 20. století právě v návaznosti na zlínské salony a různé výstavy, které se tady v této době konaly, a z nichž se nakupovaly umělecká díla do sbírky firmy Baťa, která přešla do našich sbírek. Další téma, které z toho vyplývá, je umělecké školství. Ve Zlíně fungovala škola umění, která později přešla do Uherského Hradiště, v rámci expozice připomeneme i pedagogy z této školy. S tím je spojeno téma průmyslového výtvarnictví nebo − jak se dnes říká − průmyslového designu, jsou tam připomenuti Vincenc Makovský, Zdeněk Kovář... A zase na druhou stranu s tím souvisí téma interiérů, nábytek a předměty užitého umění.

A ta druhá část? U té počítáme s tím, že se bude častěji proměňovat. Pro otevření je pojata jako můj kurátorský pohled na sbírku Krajské galerie výtvarného umění a zahrnuje díla od konce 19. až po začátek 21. století. Vzhledem k tomu, že se jedná o halový prostor, kde nejsou jednotlivé místnosti za sebou, nevzniká zde přirozená linie prohlídky. Do prostoru jsou volně posázeny panely, které mu dodávají houbovou strukturu. Takže divák, který se vydá z jihu na sever, tam může vystupovat jistou chronologii. Když se však vypraví ve směru, v němž přijde, tedy od východu na západ, tak tam žádná chronologie fungovat nebude. Ale lze zde vystopovat i další dělení, kterému pomáhají doprovodné texty, jenž se zamýšlejí nad dvěma velkými tématy: krajinou a figurou, nad tím, jak se tato témata proměnila od konce 19. století po současnost.

Co tě vedlo právě k tomuto pojednání expozice? Je třeba si uvědomit, že sbírka zlínské galerie není extra velká, není ani historicky rozrůzněna: v podstatě větší konvolut začíná až od konce 19. století, jádrem je 1. polovina 20. století a pak tak nějak jde až do 21. století. Navíc sbírka není kompletní, co do zastoupení uměleckých směrů, a nedá se z ní sestavit nějaký komplexní pohled na dějiny umění, některé věci − jako třeba konstruktivistické tendence − máme zastoupené velmi málo. Takže můj výběr vzešel z toho, že jsem si vzal všechny věci, které tady máme, vybral jsem si ty kvalitní, kterými se můžeme chlubit. A když jsem tento materiál měl, tak jsem se ptal, co můžu návštěvníku nabídnout, abych zároveň poskytl nějaký návod na to, jak si výstavu projít a co si z ní odnést, ale aby to fungovalo i bez tohoto vodítka pro návštěvníka, kterého vodítka nezajímají a chce si hledat něco jiného.

Říkal jsi, že tato část by se měla proměňovat. Můžeš být konkrétnější? Máte třeba v plánu vyzývat jiné kurátory s jiným pohledem na sbírku? Tady bych nechtěl moc předjímat. Problém je, že zvolené architektonické řešení je sice otevřené, ale ne variabilní. Je možné, že, když budeme organizovat něco většího, jako jsou třeba zlínské salony, že pro ně použijeme i tyto prostory. A tato změna, jak tomu bylo i v našich stávajících podmínkách, vyvolá přirozenou nutnost při reinstalaci expozice provést aspoň dílčí změny. Je pravda, že bych chtěl, aby se expozice proměňovala a aby ji příště koncipoval někdo jiný, ale taky si myslím, že je to prostor především pro mé kolegy z galerie, kteří se sbírkou dlouhodobě zabývají.

Jakým způsobem ty osobně vnímáš takto otevřený prostor? Mě přijde, že je pro prezentování umění docela vhodný, protože nabízí větší škálu možností, jak výstavu pojmout, než chodba, která prostor předem určuje. Když jsme začali s architekty plánovat, jak to pojmout, tak se musím přiznat, že mi to připadalo jako problém. Že s ohledem na načrtnutí kurátorské koncepce je řešení otevřené haly obtížnější, než kdybychom měli nějak pojmout prostor s posloupností jednotlivých zdmi vymezených místností. Ale později, jak jsem na tom pracoval... dneska si myslím, že je to výhoda. Tím, že je ten prostor otevřený, tak má v sobě obsaženou jistou mnohosměrovost, není tam nějaká hlavní linie, která by člověka vedla, a to mě osobně přijde zajímavé. Když si uvědomíme, že celé patro té expozice má oněch 1650 m2, tak pro spoustu lidí, kteří jsou zvyklí si všechno procházet po řadě tak, jak je to nainstalované, by to mohlo být moc. Dovedu si představit, že když člověk poctivě absolvuje první část expozice, tak už nebude mít tolik energie na tu druhou část, a proto by měl mít možnost se jen tak porozhlédnout. A architektonické řešení, které respektuje prostor a nesnaží se jej nějak změnit, tím, že by tam vytvářelo nějaké kóje nebo místnosti, to umožňuje. Je také důležité uvědomit si, že se jedná o rekonstrukci již existující budovy, což je od samého počátku limitující. Jistě s větším členěním původně halového prostoru by šlo pracovat, ale architekti, kteří vyhráli soutěž, se rozhodli, že původní prostor chtějí respektovat. A také díky tomu je komise vybrala.

Líbil se jejich záměr z finančních důvodů, nebo proto, že to zanechává prostor co nejvíce v původním vyznění? Podle zdůvodnění, které bylo k výběru připojeno, to hlavní, za co byli architekti z ADNS chváleni, byl právě ten jejich neinvazivní přístup k budově, určitá čistota jejich řešení, to, že nechali budovy tak, jak jsou. Pouze mezi ně postavili plochou přízemní stavbu, kde je umístěn sklad knih. Knihy byl asi nejdůležitější problém, který museli všichni řešit, protože ty budovy nemají vzhledem k současným normám dostatečně nosné základy, nejsou technicky stavěné na velkou zátěž, takže velký sklad knih by se do původních budov nevešel.

Poslední otázka: kdy rekonstrukce nových prostor začala a kdy plánujte otevření? Rekonstrukce začala v září 2011, nyní se postupně stěhujeme a dodělávají se interiéry. Budova 14 by měla být veřejnosti otevřena 1. května zpřístupněním stálých expozic.

______________________________________________________________

Jako doprovodné snímky byly použity vizualizace podoby budov 14 a 15 v Baťovském areálu ve Zlíně a fotografie budov z doby před rekonstrukcí