Potenciál profesionálního amatérismu

Festival tvůrčí fotografie Fotojatka dospěl letos k sedmému ročníku. Z původně lokální akce se postupnou mravenčí prací stala respektovaná událost, která představuje divákům inspirativní tvůrce z tuzemska i zahraničí. Ředitelem festivalu a jedním z hlavních organizátorů je od počátku mladý biolog Martin Šálek, jenž odpovídal na naše otázky v době, kdy už proběhly pražská či brněnská verze Fotojatek a přípravy té českobudějovické běžely v plném proudu.

Rozhovor s Cecylíi Malik na pražských Fotojatkách v kině Aero

Jak zatím hodnotíš pražská a brněnská Fotojatka? Jaké jsou reakce diváků? Přeci jen už pořádáme sedmý ročník, takže lidi v Brně i v Praze si na Fotojatka za tu dobu zvykli. Právě v Praze letos přišlo zatím asi nejvíc lidí a byla z toho úplně parádní atmosféra, třebaže jsme měli potíže s technikou. Ale myslím, že i projekce v Brně se velice povedla. Mimo Budějovice ovšem neprovozujeme doprovodný program, protože chceme, aby festival vrcholil tam, kde se zrodil.

Mohl bys přiblížit právě onen zrod Fotojatek? Velmi podstatný je pro vás specifický formát prezentování fotografií, který se pohybuje na pomezí videoartu nebo kinematografie. Jedná se v podstatě o promyšlenou audiovizuální slideshow (srov. zde), promítanou v kině či ve veřejném prostoru. Je to váš vynález? Všechno vzniklo tak, že jsem se před osmi lety vrátil z Íránu a chtěl jsem kamarádům ukázat nějaké fotky, aniž bych o nich musel sáhodlouze povídat. Chtěl jsem, aby mluvily samy za sebe. Zároveň jsem si dovezl spoustu íránské hudby a napadlo mě, že by se to dalo propojit. Tak jsem to zkusil a na lidi to skvěle zafungovalo. Odtud už byl jen krůček k nápadu přesunout projekci na velké plátno, čímž se zrodila Fotojatka. Úvodní ročník se skládal v podstatě z jihočeských a budějovických autorů, první hvězdou byl poté Ibra Ibrahimovič, dnes náš věrný divák a fanoušek. Hned po prvním, testovacím ročníku jsme viděli, že to celé má ohromný potenciál, takže jsme se pustili do rozšiřování ve smyslu počtu promítacích míst, ale hlavně kvality programu. Už od druhého ročníku jsme se snažili oslovovat zahraniční autory. A mimochodem musím říct, že po sedmi ročnících už máme trochu problém sehnat neokoukané české fotografy, protože řada z nich (Bohdan Holomíček, Tomáš Pospěch, Tomki Němec, Jindřich Štreit, Václav Jirásek, Jiří Hanke) už se Fotojatek zúčastnila. Naprosto zásadní je pro ten náš formát výběr hudby, která dokáže posunout obraz neuvěřitelným způsobem. Prezentace v naprosté většině vyrábí kolega Honza Flaška v úzké spolupráci s fotografem; pro některé série vyrábíme až pět prezentací s různou hudbou a necháváme pak vybrat autora. Někdy je to opravdu nekonečné hledání. Důležité je také pořadí fotek, aby si příběh cyklu sedl s hudbou.

Jak probíhá organizace festivalu? Je to prostě osm měsíců neviditelné práce. V první fázi velmi pečlivě vybíráme autory, koukáme na nejrůznější weby, fotografické časopisy, knížky, sleduju na internetu školní klauzury a často nám odkazy na autory posílají i sami diváci, což je fajn. Hlavním klíčem výběru jsou pak originalita a ucelenost cyklu. Existuje řada fotografů, kteří jsou schopni udělat kvalitní jednotlivou fotku, ale my klademe důraz na to, aby měl vypovídající hodnotu celý cyklus. Snažíme se taky vybírat autory, kteří nejsou příliš známí v České republice, a přesto jsou inspirativní. Dbáme i na pestrost výběru, jde nám o to ukázat co nejširší paletu přístupů k médiu fotografie.

Záběr z brněnských Fotojatek v kině Art

Myslím, že se vám při výběru daří vybalancovat kvalitu, nepodbízivost a zároveň diváckou přístupnost. Především nechceme přílišnou vážnost. Nehrajeme si na žádné estéty, děláme festival pro lidi a inklinujeme k jakémusi profesionálnímu amatérismu. Snažíme se třeba, aby kvalita obrazu byla lepší, kupujeme proto výkonnější techniku, ale vždycky myslíme na diváka. Nechceme, aby musel hledat nějaké složité interpretační klíče.

Co bývá během organizace největší problém? Každoročním největším problémem je samozřejmě sehnat peníze. Zpočátku jsme se snažili hodně oslovovat sponzory, ale zjistili jsme, že pokud neděláš hokej, nebo práci s dětmi, tak je těch peněz k dispozici strašně málo. Z 90 % nás nad vodou tudíž drží hlavně různé granty a podpora města České Budějovice. U města už dokonce máme tak silnou pozici, že s námi počítají automaticky.

Vnímali jste nějak kauzu snížení grantové podpory pro živou kulturu, jíž jsou Fotojatka zářným příkladem? Přirozeně jsme sledovali vývoj okolo dotací na živou kulturu, ale Ministerstvo kultury pro nás nikdy nebyl hlavní sponzor. Ucházíme se tam každoročně o podporu, ale jsme realisté a žádná velká očekávání nemáme. Fotojatka už naštěstí jsou poměrně známá akce, takže samotná jejich existence je velkou reklamou pro město a to nás proto dlouhodobě podporuje, za což jsme mu vděčni. Nezanedbatelným fenoménem je taky síť příznivců z lidu, kteří buď nezištně přispívají finančně na chod festivalu, nebo rozšiřují povědomí o Fotojatkách všemi různými kanály.

Tomasz Tomaszewski: Z cyklu Hoď kamenem

Můžeš specifikovat složení rozpočtových výdajů? Nejvíc peněz padne na honoráře autorů. Principem našeho festivalu totiž je, aby divák měl přímý kontakt s autorem, takže se jich snažíme pozvat co nejvíc. Někdy jsou tedy peníze na cestovné autorům a další režie až skoro polovina rozpočtu. Další výraznou položkou jsou potom reklama a výlep. Jak už jsem zmiňoval, naštěstí je na nás nabalená síť dobrovolníků, kteří roznášejí letáky, píšou o Fotojatkách a všemožně nás propagují.

Našel už festival podle tebe ideální podobu, nebo se ještě může rozrůstat? Vždycky se asi budeme odrážet od formátu slideshow, i když jsou tu samozřejmě různé nápady. Uvažovali jsme třeba o propojení Fotojatek s filharmonií a živou hudbou, což by fotkám dodalo zase další rozměr, ale narážíme bohužel na naše organizační kapacity, jelikož festival připravujeme ve třech lidech. Měli jsme sice nabídku, že by se festival profesionalizoval, ale musel by se přejmenovat a podvolit komerčním zájmům. My ho však chápeme hlavně jako inspiraci pro diváky, takže si hlídáme svůj amatérismus, který se podílí na specifické atmosféře Fotojatek. Ohromný prostor se otevírá při prezentaci ve veřejném prostoru, tam ještě je kam jít. Chtěli jsme např. promítat na vodní hladinu nebo v přírodě, protože specifikum místa vždycky ovlivní vyznění promítaných fotek.

Jaký bude průběh českobudějovických Fotojatek? Ve čtvrtek 25. 4. se uskuteční projekce po exteriérech v doprovodu divadla Kvelb, letos se chceme vydat na sídliště Máj, kde je největší hustota obyvatel. Uvědomili jsme si totiž, že většina lidí žije mimo centrum, kde se promítání tradičně odehrávalo, a my chceme, aby fotka šla za divákem a ne naopak. V centru se děje relativně dost akcí, ale na sídlištích jakoby lidi jen přespávali mezi prací. Chceme tohle prostředí s úžasnými projekčními plochami oživit a vytvořit domácí atmosféru s židlemi a čajem. Páteční večer 26. 4. proběhne tradiční projekce v kině Kotva a na sobotu jsou přichystané přednášky, workshop nebo závěrečná afterparty.

Tomasz Tomaszewski: Z cyklu Hoď kamenem

Na které letošní zúčastněné autory bys rád upozornil? Myslím, že letošní program je obzvlášť kvalitní, ale upozorním třeba na Matta Stuarta, jednoho z nejlepších street-fotografů, toho jsme se pokoušeli získat tři roky. Zajímavá je taky Cecylia Malik, jejíž koncept spočívá v tom, že každý den během roku vylezla na jeden strom a nechala se vyfotit. Pokaždé vylezla na jiný strom. A když třeba byla nemocná a nemohla se vzdalovat od domova, měla v zásobě několik stromů ve svém okolí, které si šetřila. Úžasná je série Sergeje Maximišina, který dokumentuje současné Rusko v jeho kontrastech, nebo komparativní studie proměny lidské tváře od Jana Langera. Pro mě osobně nejsilnější pak je Donald Weber, jenž nafotil autentické výjevy z ukrajinských výslechových cel.

Myslíš, že Fotojatka vyrůstají ze stejného kulturního podhoubí jako další podobně alternativní českobudějovické projekty typu Majáles, ostatní lokální festivaly nebo aktivity studia Kredance a jiných klubů? Já mám ten dojem, že hodně mladých lidí svého času odešlo studovat do Prahy různé obory kolem kultury a když se pak vrátili do míst, kde se narodili, uzřeli tady v porovnání s Prahou nebo Brnem určitou díru (obzvláště po zániku Solnice) a tím pádem i hodně volného prostoru. Taky díky jejich nadšení tady za posledních pět let vzniklo spoustu zajímavých projektů, které mají rozhodně větší než okresní přesah. Za rozhodující považuju zápal lidí tohohle typu, kteří nekalkulují s žádnou finanční rentabilitou a jdou do toho naplno. Tak vznikla Fotojatka a tak vznikla i celá řada dalších aktivit.