Svítilo sluníčko, bylo to fajn

"Jsme se tady všichni sešli, svítí sluníčko, je jaro, to je skvělé." Tak nějak znělo nejčastější hodnocení účastníků akce okupačního protestu před budovou Mánes. Co bylo ale opravdovým cílem a čeho se reálně dosáhlo? Zhodnocení nejen dvoudenního protestu, ale i jemu předcházejících aktivit iniciativy Mánes umělcům znamená řešení rovnice o mnoha neznámých.

Iniciativa Mánes umělcům za dobu své krátké existence zvládla upoutat poměrně slušný mediální zájem a oslovit se svým manifestem značnou část umělecké obce nejenom mladší a střední, ale i starší generace. Díky současné vyburcované "hysterii" a letitosti sporu kolem Nadace českého výtvarného umění již dnes v širší zaujaté veřejnosti těžko najdeme někoho, kdo by nevěděl, jakou roli ta která ze stran v příběhu Mánesa hraje. Celý spor tedy s odkazem na některé starší publikované texty není třeba zeširoka představovat.

Iniciativa Mánes umělcům, která se do letitého problému vložila na konci března 2013, se snažila přinést alternativu v jeho řešení. Vedle již existujících aktérů zaštítěných tou či onu institucionální či mocenskou strukturou se pokusila vytvořit nehierarchické "svobodné" seskupení reprezentující hlas širší výtvarné obce (tedy českých umělců, teoretiků, kurátorů a historiků umění). Pomineme-li otázku, kdo je pravým členem umělecké obce a proč „ti naši“ umělci jsou ti praví a „ti na druhé straně“ jsou jen druhořadí, zdá se takové seskupení být nejčistějším řešením jak vstoupit do spletitého majetkově a mocensky zatíženého sporu. Právě svým širokospektrým a nehierarchickým rozměrem se iniciativa snaží odkázat k spolkové tradici konce 19. a začátku 20. století, o niž se cítí být připravena. Ani tyto spolky však neexistovaly bez mocenské hierarchie a jejich členská základna zpravidla představovala pouze jednu z mnoha ideových frakcí dobové umělecké scény.

Že je tvář umělecké obce mnohobarevná a iniciativa je otevřená všem myšlenkám a formám, které se zde vyskytují, ukázala nejlépe sama veřejná okupační akce. Vystoupily zde desítky řečníků se závažnými tématy i odlehčeným vtipem, básněmi i apelujícími výzvami, opakovaně byl připomínán obsah manifestu, bylo apelováno na morální úpadek současné společnosti, všeobecný nezájem o kulturní scénu jako obraz stavu současné společnosti. Někteří se v proslovech věnovali ziskuchtivosti a komerčnosti současné politiky, jiní zase apelovali na korupci a tunelování, někteří chtěli uměním společnost léčit a vychovávat, jiní se od většinové společnosti chtěli naopak odpoutat. Někdo protestoval skrze transparenty, jiní dali prostor k uvolnění napětí na věži nářků. Objevili se i pokusy situace řešit jejím nepatrným vylepšením - například stavbou stojanu na kola ve tvaru slova MÁNES. Ke slyšení byla hudební vystoupení od programní po zcela nezávazný instrumentál, od folkové „Porty“ po zvukovou produkci na hranici fyzické snesitelnosti. Někdo fotil, jiný točil na kameru, někdo se staral o techniku, jiný o společné žaludky. Někdo se držel v mezích zákona, jiní šli do otevřeného konfliktu s institucí (dělníky uvnitř Mánesa) i zákonem (policejní hlídkou). Někdo tak a jiný onak, ale všichni jsme se sešli, i počasí se vydařilo...

Co ovšem akci chybělo, bylo sdělení. Mnohotvará tvář se stala zvenčí beztvarou. Vzdáleným pohledem nuance zanikly a zůstala beztvará hmota, ve které uvízly snad jen některé extrémní výstřelky. O co vlastně iniciativa usilovala? Co jí na nadaci a zprávě budovy vadí a jak chce dosáhnout pozitivních změn? Médii se nejčastěji ozývalo „nejde nám o budovu, o moc ani o další majetek nadace. Jde nám obnovení spolkového života.“ V takovém případě se ale nabízí otázka „co zde brání?“ Zakládání spolků snad u nás není nijak omezeno! Plakáty, slogany a transparenty ale nejčastěji apelovaly na protizákonné praktiky ve vedení nadace, tunelování majetku a korupci. Sama iniciativa ovšem nejeví zájem prokázat pravdivost těchto obvinění, se kterými již dříve neuspěla například Transparency International. V manifestu se často objevuje důraz na ztrátu funkce nadace i budovy a morální pokřivenost vykazované činnosti. Kam tedy vlastně směřuje onen ohnivý šíp iniciativy? Pokud nejde o budovu, proč se tedy konal protest právě před ní? A pokud jde o spolkovou činnost tak proti komu se konal veřejný protest?

Domnívám se, že o budovu tu totiž jde a to „až na prvním místě“. Nejedná se ale o hromadu cihel s architektonickou a komerční hodnotou. Jde tu o symbolickou hodnotu, která vychází z historie vzniku samotné stavby jakožto odrazu samohybné síly umění právě ve zmiňovaných dobách nejsilnější spolkové pospolitosti umělecké obce. Je odrazem svobodné sjednocené tvořivé energie, která měla sílu měnit skutečnost. Právě o ni nechtějí umělci přijít skutečně ani symbolicky a tak bijí na poplach. Taková cesta ale bude znamenat v první řadě otevření veřejné diskuze nad společnými cíli a směřováním umění, nad jeho funkcemi, formami jeho zprostředkování a mnoha dalšími otázkami. Ta se ale na samotné akci neodehrála. Proč umělci nevyužili vybuzeného zájmu a mohutné účasti? Zvládnou se v takovém počtu a zaujetí sejít ještě jednou? Můžeme v diskuzi doufat za měsíc na plánovaných volbách „spolkového předsednictva“ o kterých na samotné akci v podstatě nepadla ani zmínka? Myslím si, že do budoucna bude klíčové dostat se přes hranici slova nechceme do oblasti chceme. Samotná budova Mánesa je totiž jenom zástavou, jejíž získání by bylo zbytečné, pokud by se měla stát pouze prázdným symbolem a pietou na vlastním hrobě.

______________________________________________________________

foto: archiv Mánes umělcům