Realita je tvárná

Nová soukromá galerie sídlící na Smíchově − Polansky Gallery − zahájila svůj provoz v říjnu loňského roku. Galerista Filip Polanský je přesvědčený, že vztah mezi galeristou a umělcem musí být založen na přirozené důvěře a k tomu je nutné být v některých ohledech na stejné vlně. Rozhovor s ním vedla Johana Švarcová.

Obálka katalogu výstavy Slepá láska, Polansky Gallery / 2012

Kdy tě poprvé napadlo, že bys chtěl otevřít vlastní galerii? Začátkem roku 2009, když jsem několik měsíců cestoval po východní Asii, mě napadlo, že by mělo smysl se o to pokusit. Právě se naplno rozjížděla finanční a hospodářská krize, já byl poměrně krátce po odchodu z Galerie Jiří Švestka a v demotivovaném rozpoložení jsem hledal možnosti jak naložit se svou budoucností. Přál jsem si, aby přišlo něco nového, převratného, spásného. Postupně mi ale docházelo, že je to jen taková projekce, která vychází z vnitřního stavu, tendence utéct. Že je naopak třeba jít zpátky a dívat se novýma očima. Trvalo ale ještě více než dva roky, než jsem tomu "plánu" mohl začít říkat Plán.

Co všechno se odehrálo mezi tím prvním nápadem a současností? Spousta zdánlivě málo důležitých věcí. Zapojil jsem se do projektu ArtMap, externě asistoval na VŠUP, volně spolupracoval s PAF, provozoval bytovou galerii Café Tureček, znovu krátce působil v Galerii Jiří Švestka, atd. Bylo to jako takové cétéčko:), tomograf, který nahlíží na jednu problematiku z různých úhlů, aby získal její plastičtější a reálnější obraz. Pomohlo mi to jasněji uvidět některé aspekty uměleckého provozu. Michal Mánek (galerista provozující galerii SVIT Praha) potom významně podpořil ideu otevření mojí galerie v jeho sousedství. To bylo klíčové, aby se mohly začít dít věci.

Jaké jsou tvoje předchozí zkušenosti s galerijním provozem? Nastoupil jsem do Galerie Jiří Švestka už v roce 1997. Tedy v době, kdy to byla skutečně jediná česká galerie pracující mezinárodně na vysoké úrovni. Pro mě to byla dobrá škola. Viděl jsem a také jsem se aktivně podílel na velké spoustě výstav a uměleckých veletrhů po celém světě, poznal zajímavé lidi. Vzpomínám si, že když jsem začínal, řekl jsem ze srandy, že budu v téhle galerii pracovat deset let a pak založím vlastní. Švestka k mému tehdejšímu překvapení celkem navážno souhlasil, řekl, že tak to má být. Odešel jsem po jedenácti letech, tedy s mírným zpožděním.

Pohled do instalace výstavy Slepá láska, Polansky Gallery / 2012

Je podle tebe české prostředí (myšleno ve vztahu k současnému umění) v něčem odlišné od zahraničního? České prostředí má rozhodně svá specifika, některá vychází z nerozvinutého zázemí pro současné umění a téměř neexistujícího trhu s ním, jiná přímo souvisí s místní mentalitou. Např. zájemci o umění a dokonce i někteří sběratelé neradi nakupují přes galerie a mají tendenci je obcházet. Neuvědomují si krátkozrakost takového přístupu. Nebo možná nepochopili význam galerií v celém mechanismu. Také je myslím stále patrný nedostatek velkorysosti a zároveň zdravé pokory, lidé obtížně přijímají nové věci a málo se zajímají. Zajímavé je i to, že se na vernisážích mezi publikem nediskutuje o vystaveném umění. Ale abych nebyl jenom kritický, vnímám začátek jisté proměny, změnu citlivosti a ta přináší velký potenciál. Jsem v tomhle naivní optimista. Navíc věřím v sílu fungující galerijní scény a její schopnost prostředí "kultivovat". Realita je tvárná.

Zastupuje tvoje galerie umělce? Pokud ano, tak jaké? Samozřejmě umělce zastupuji, je to základní pilíř galerijního modelu, ke kterému patřím. Začal jsem se silnou trojicí, které opravdu věřím. Milena Dopitová, zavedená osobnost české umělecké scény, má obrovskou zkušenost daleko přesahující místní kontext, zároveň velmi svěží a novátorský projev. Vladimír Houdek, aktuální laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého, je nepřehlédnutelným malířským talentem s velmi slibnou kariérou. A berlínský umělec Quirin Bäumler je "objev" svérázné, ale silné a autentické umělecké osobnosti. Časem bude patrně umělců "ve stáji" přibývat. Je zřejmé, že výstavní program není založen pouze na těchto třech, ale doplňují ho další spolupracující umělci. Zároveň přibližně jednou ročně mám v úmyslu dát příležitost kurátorovi se zajímavou vizí, aby realizoval kolektivní výstavu, která kromě zpestření výstavního programu může vytvářet aktuální a zajímavé souvislosti. Slepá láska, kterou vloni připravil Jiří Havlíček, byla příkladným pilotem.

Pohled do instalace výstavy Mileny Dopitové: Já, Pojď, Mám, Já, Jdu!, Polansky Gallery / 2012

Podle jakých kritérií volíš umělce, které zastupuješ? Galerie není programově vyhraněna, může zastupovat jak české, tak mezinárodní, mladé i zavedené umělce, pracující s libovolnými médii. Kritéria jsou tedy kvalitativní a zároveň velmi subjektivní. Klidně bych je shrnul do balíčku s názvem intuice. Ta přirozeně vychází z nějaké konkrétní zkušenosti, ale velkou roli hraje např. i osobní rovina. Vztah galerista-umělec musí být založen na přirozené důvěře a k tomu je nutné být v některých ohledech na stejné vlně.

Jak si představuješ ideální galerii? Zřejmě by to byla galerie, která kromě schopnosti systematicky a konzistentně pracovat na kariéře svých umělců a jejich prosazení, vytvoření podmínek a zázemí umělcům pro soustředěnou práci a přiměřených obchodních dovedností, má auru odvahy a pokrokovosti.