Najít řešení rébusu

Eva Koťátková je obecně považována za umělkyni, která na sebe v rámci české postkonceptuální scény výrazně upozornila svými kresbami, akcemi a především komplexními instalacemi kombinujícími média a výrazové prostředky do jednoho nadřazeného celku. Ve svých pracech často v různých obměnách tematizuje vztah mezi jednotlivcem a systémem či institucí. Zajímá ji vliv uměle konstruovaného řádu na individuální vidění a prožívání světa, nabývání zkušeností a učení. Jistě ji můžeme označit za umělkyni etablovanou, respektovanou a - s narážkou na Cenu Jindřicha Chalupeckého, kterou získala v roce 2007 – oceňovanou. Její aktuální výstava v Galerii města Blanka do puntíku odpovídá této stručné a obvykle reprodukované charakteristice.

Výstava s názvem Řeč je schematickým zachycením průzkumu alternativních podob toho, co pod pojem řeč můžeme zahrnout a současně poukazem na problematiku kodifikace norem, na základě kterých tyto jevy popisujeme, třídíme a podle nichž vyučujeme a napravujeme nežádoucí odchylky. Řeč je pojímána velmi široce jako dorozumívání, do kterého Eva Koťátková řadí i ozvěnu, pantomimu či řeč neživých předmětů. To alespoň pochopíme z legendy, která doprovází první část výstavy sestávající z instalací (většinou přízemních geometrických tvarů doplněných závěsy či oponami). Důležitým doplňkem vystavených objektů jsou však také knihy: nejrůznější učebnice a příručky pro žáky i pedagogy, které se vážou k jednotlivým bodům legendy.

Výstavu se snažíme číst jako jakékoli jiné schéma. Postupujeme od A. po L. a na základě přiřazení instalací k heslům v legendě se pokoušíme rozluštit jeho skrytý význam. Snažíme se vypátrat indicie, kde to jen jde: v rozmístění objektů, v obsahu knih, ve tvaru nebo vzájemných vztazích mezi instalacemi a najít řešení rébusu, který Koťátková v galerii postavila. Pořád nám to ale nejde na rozum a zůstává nejasný dojem, že tady jde opět o výuku, výchovu, instituce, řád, formování jednotlivce – vybaví se nám zkrátka všechny ty pojmy, které se obvykle při interpretaci prací Evy Koťátkové používají. Chceme přijít na to, jaký pocit bychom jako modeloví diváci měli mít z možnosti instalace se závěsy “použít”, tedy například si na ně stoupnout. Nic výrazného se ale nedostavuje a význam nám, a teď už bych nejspíš měla mluvit za sebe, stále uniká.

Možnosti jsou dvě. Buď verbálně vyjádřitelné řešení výstavního schématu existuje, nebo ne. Pokud ano, pak jde o intelektuální hru, jejíž myšlenkový postup prošel v architektonicky-výtvarném překladu přílišnou abstrakcí, čímž se výstava stává – alespoň pro ty méně nadané – nečitelnou. Pokud ne, můžeme se ptát, zda Eva Koťátková svým vlastním neprůhledným rébusem tematizuje samotné schematické konstrukce či rozbory pojmů a vztahů mezi nimi jako typický příklad výukové pomůcky, kterou nacházíme v učebnicích. Je tedy výstava nečitelná schválně? Sděluje nám autorka něco o neadekvátnosti edukačních metod? Nebo přímo o povaze současného postkonceptuálního umění? Možná se očekává, a nebylo by to v kontextu tvorby Koťátkové překvapivé, že bude výstava vnímána spíše fyzicky, potažmo emotivně. Nic takového však v kontaktu s díly nezažívám. Z této části výstavy si nakonec stejně odnáším jen nejasný pocit, že jejím základem je několik ověřených foucaultovských postřehů o institucionální výchově a konstrukci “správného”. A pokud je to to jediné, co Koťátková do svých instalací vložila, pak myslím, že je to málo. V takovém případě výstava nic výrazně neproblematizuje, jen reprodukuje staré známé myšlenky, které jsou už součástí běžně přijímaného kánonu.

Druhá místnost galerie je věnována kresbám a kolážím, jejichž styl i námět se pro tvorbu Evu Koťátkové staly již charakteristickými a rozpoznáváme je jako její osvědčenou značku. Děti, mříže, ptáci, architektura, části lidského těla... Zkrátka to, co už jsme někde viděli a co je asi dobré výstavit v galerii nacházející se mimo centrum dění. Taky už o tom mnozí teoretici umění něco napsali, a tak, pokud se v této oblasti pohybujeme, máme o něco pevnější půdu pod nohama. Některé z kreseb jsou bezesporu působivé, jako kolážovitě instalovaný celek však vyznívají jaksi designově “in” a sterilně. Tím se jejich síla otupuje a divákovi nezbývá, než pokrčit rameny a jít si dát rakvičku do blízké cukrárny Severka. Doporučuji.

______________________________________________________________

Eva Koťátková: Řeč / Galerie města Blanska / Blansko / 24. 11. 2012 - 9. 1. 2013

______________________________________________________________

foto: autorka